Adele 25. Nová deska představuje opět zadumanou krásku v nesnázích

Obě se s chutí vnořily do retro stylizace popu, jen jedna přežila. Od té doby, co Británie pochovala Amy Winehouse, hledí si o to víc Adele. Má pro to dobrý důvod: skotská zpěvačka prodala průlomového alba 21 plných třicet milionů kusů, což je v dnešní době globální rekord. Po čtyřech letech, která přemostil jen bondovský song Skyfall, teď vychází album s dalším ukazatelem věku v titulu: 25.

Britská zpěvačka Adele vydala nové album 25.

Tahle taktika je pro Adele nakonec příznačná: s názvy alb 19, 21 a 25 se její kolekce songů vlastně nijak nejmenují. Což je v pořádku: Adele zajímá cit a pocit, to je její obsah, zas a znova nabízí soulovou a popovou emoci v písních toužebných a rozchodových – to hlavně. Široké publikum to bere: a protože novou desku prodává reputace té předešlé, první singlHello letos zase zbořil rekordy. BBC si spočítala, jak se věci mají, a na páteční večer, tedy den vydání, vyprodukovala živý Adelin recitál, po jehož přímém přenosu skočilo sedmnáct států. Adele je v pozici hvězdy, která má dokázat, že dominance britského popu není minulostí.

Miliony a soukromí

Jestliže Amy byla „ta divoká“, Adele naplňuje dlouhodobou image Popelky: obyčejné „holky odvedle“, která ke štěstí přišla a zůstala přitom skromná. Novináře dlouho přijímala v kuchyni bytu na kraji Londýna, který sdílela s matkou. Občas něco řekla peprněji a lidověji, což ji zlidštilo: třeba když prohlásila, jak těžko se jí bude opouštět kouření (přestat musela kvůli polypu na hlasivkách), a když v šoku zjistila, že při výši svých příjmů spadla do kategorie padesátiprocentních daní.

Jinak však už dávno dala najevo, že média nepustí z kuchyně dál do bytu. „Nemůžu vám říct ani to, jakou měla náladu,“ vyjádřil se jeden z novinářů, kteří při rozhovoru podepisují smlouvu o mlčenlivosti. Za to, co Adele vydělá, si nepořizuje auta ani další nepřehlédnutelné věci, které by bulvár tak rád fotil. „Pokud mi úspěch nebude vyhovovat, odejdu ze scény!“ řekla už v době debutu, v devatenácti letech. „Ztratit soukromí není nevyhnutelné.“ Nehraje hru na sdílení osobních věcí: to, že čeká dítě, tajila tak dlouho, dokud to šlo (pět měsíců); se svým partnerem, byvším bankéřem a nynějším producentem charity Simonem Koneckim, chodí do společnosti málo. Ignoruje prověřený poznatek, že nejvíc se dnes vydělá koncerty: nikdy nejela světové turné. Nepřišla ani na premiéru bondovky Skyfall, k níž nazpívala ústřední song. Nijak ji to nepoškodilo, dostala za něj Oscara. Kromě něj má dnes na kontě šest cen Grammy a dvě Brit Awards. Prodá se půl milionu alb 25 za první týden, nebo za první den? V takovém duchu se nesly odhady u alba, jež by mělo mít roli spasitele britského gramoprůmyslu. Recenze kritiků jsou v celé té věci tak vedlejší...

Některé předběžné zprávy mluvily o tom, že dnes na to jde Adele jinak, koneckonců si prošla od minulé desky konfrontací s popularitou na úrovni slávy královské rodiny a porodila dítě: a těch 25, mimochodem, je věk, kdy začínala psát ten repertoár – milé Adele je už od května sedmadvacet. Ale ti, kdo poslouchali předchozí desku s ústředním hitem Rolling in the Deep, nakonec nebudou nijak zaskočeni nečekanými polohami. Adele se drží toho, co vrátila na vrchol žebříčků: balad, velkých písní s klavírem, smyčci a kontrabasem. Někdy je až moc konzervativní, zní jako rozhlasový pop ze sedmdesátých let. Na desku se ale otiskli různí producenti – patrně záměrně, aby tu bylo něco „pro maminky“ i pro dívky, které mají pocit, že Adele popisuje právě jejich rozchodovou chandru. Proto naštěstí i čerstvější sound: v songu River Lea, se kterým pomohl producent Danger Mouse (Gorillaz), nebo ve zkušeném gestu producenta Paula Epswortha (I Miss You).

U takovéhle desky nemá cenu posuzovat zpěvaččin „pokrok“ autorskými měřítky. „Výroba“ desky, s níž se od počátku počítá jako s produktem pro všechny kontinenty, je obrovská šachová partie: zvažují se zvukové, obsahové, marketingové postupy, které mají potenciál oslovit víceméně každého z rozsáhlých cílových skupin. A protože i autoři desky jsou jenom lidé, míchají se tu velmi záměrná rozhodnutí s instinktivními a náhodnými. Byl by o tom pěkný dokument, o vytváření takhle masového zábavného produktu: v Česku s touhle prací, vyžadující vcítění se, jistou pokoru před obecnou lidskou zkušeností, dobré řemeslo i porci cynismu, máme minimální zkušenost.

Otevřeně řečeno: největší slabinou nové Adele je, že tu schází její autentická syrová zraněnost a citové otevření se, jaké bylo slyšet na Rolling in the Deep, Set Fire to the Raina povyšovalo i další písně z 21. Popkultura je v tomhle krutá: publikum kupuje autentické emoce, někdy vzniklé pod tlakem drsných životních okolností. Na nové desce Adele dokonce čerpá z téhož rozchodového stresu jako před čtyřmi lety. Recenzent Guardianu se jí za to lehce posmívá: prodala desítky milionů alb s ujištěním, jak strašný člověk její expřítel byl, a teď vHello zpívá „když ti volám, tak nikdy nejsi doma“? Kdo by se mu divil...

Uhlazenější profesionalita se tedy na nové desce potkává s pocitem, že Adele je ublíženě zadumaná už nudně dlouho. Od kritiků to schytává – trochu nespravedlivě – i za to, že jí vůbec není vlastní nadhled. Dělat vtipy není povinnost, a už vůbec ne u takovéhle postšansoniérky, ale trocha života by Adele asi fakt neublížila. Na fotkách se snad nikdy neusmívá, vyvolává spíš opatrovnické city „krásky v nesnázích“, a když se nechává fotit se starým telefonním sluchátkem, vypadá jako herečka – ne jako někdo, kdo se skutečně sebevyjadřuje.

Obyčejné a potřebné

Ale nic z toho zřejmě neovlivní, že jí v následujících měsících bude všude plno. Ze singlů se stane frekventované střelivo médií, zástupy publika se ztotožní s citovými poryvy v některých písních, na její obnovené popularitě si zaparazituje bulvár. Na té desce není nic strašného, a tak se stane docela snesitelnou součástí mainstreamové zóny. Jen ve srovnání nás napadne pár výhrad: černá hudba dnes ve svých populárních mutacích umí překvapovat a obnovovat se – škoda že ne tahle bílá! A škoda že ta výrazová otevřenost z jednadvaceti let nepřetrvává: ale to bychom pak měli chtít i sami po sobě, abychom byli pořád jako ve dvaceti, že?

Jisté je, že když má společnost svých starostí dost, vždycky uvítá hudbu, která totálně odhlíží od společného napětí. A tak jako měla po jedenáctém září v USA plošný úspěch Norah Jonesová, podobně zapůsobí Adele teď a tady. „Další hloupoučké písně o lásce“, jak tomu žánru říká insidersky a s láskou Paul McCartney, lidé podle všeho potřebují.