Na světě se ročně použije 500 miliard až jeden bilion igelitových tašek. Na Západě si lidé tato čísla příliš neuvědomují. Dobře fungující svoz odpadu jim to většinou neumožní. Jinak je tomu ale ve Třetím světě, kde použité „igelitky“ končí většinou přímo na ulici, pohazuje si s nimi vítr, až jimi obalí stromy a keře.
„Je to estetická zkáza současného Třetího světa,“ napsal o igelitových taškách, jejichž rozklad může podle odborníků trvat stovky let, německobulharský spisovatel a cestovatel Ilja Trojanow ve své knize V Africe. Mýtus a všední den. Právě v Africe je totiž „všudypřítomnost“ igelitových tašek nejvíce vidět. Stačí jen přeplout trajektem Gibraltarskou úžinu ze Španělska do Maroka a otevřít oči...
Boj za košíky
Africké státy proto proti igelitu začaly - více či méně úspěšně - bojovat. V Nigeru zvolili asi nejoriginálnější postup. Posbírané igelitové tašky vykupuje vláda. Odpad se slisuje, smíchá se s cementem a vyrobí se z něho cihly. Ty se použijí na „záplatování“ silnic.
„Víme, že to skvěle funguje na méně frekventovaných cestách, ale doufáme, že po těchto cihlách budou moci jezdit i těžší nákladní vozy a autobusy. Vše se časem ukáže,“ řekl reportérce agentury AFP Natashe Burleyové expert Evropské unie na tuto problematiku Paolo Gigli. Právě Brusel totiž tento projekt financuje.
Jiné africké země se ale rozhodly k razantnějším krokům. Určitým vzorem je motor ekonomiky černého kontinentu Jihoafrická republika, kde se pro všude se povalující či poletující igelitové tašky vžilo označení „národní květina“. Před víc než dvěma lety, kdy se jich zde ročně použilo na osm miliard, zakázala používání tašek, jejichž stěny jsou slabší než 30 mikrometrů.
Právě cáry slabých, snadno zničitelných tašek zde končily na ulicích nejdříve. Při porušení zákazu hrozila obchodníkům vysoká pokuta ve výši téměř čtrnáct tisíci dolarů či desetileté vězení.
Před rokem učinila ještě tvrdší opatření vyprahlá východoafrická Eritrea. Igelitové tašky zcela zakázala. O několik měsíců později se k ní přidal i Somaliland, samozvaná odpadlická severní část Somálska, kde se jim zase říká „hargeiská květina“, podle znečistěného hlavního města.
V chudém Somalilandu, stejně jako v jiných částech Afriky, se všudypřítomné igelitové tašky a sáčky staly i velkým nebezpečím pro dobytek, který je často omylem spase. Do boje s „africkou květinou“ se vydala i Keňa.
Největší keňský řetězec supermarketů Nakumatt začal před několika měsíci nahrazovat tašky z umělé hmoty (ročně si jich zákazníci z jeho prodejen odnesou na osm milionů) taškami z materiálů, které jsou mnohem ekologičtější. Úplný zákaz tašek z umělé hmoty se ale jen tak prosadit nepodaří. Údajně by tím přišlo o práci až dvacet tisíc Keňanů.
Snad Keni pomůže v boji s igelitem její momentálně nejslavnější občanka - nositelka Nobelovy ceny a „Matka stromů“ Wangari Maathaiová. Tato charismatická ekoložka igelitovým taškám rozhodně nefandí. „Neříkám, že lidé nemají vůbec používat umělou hmotu,“ říká
.Afričany ale nabádá, ať se vrátí ke svým tradicím a vyrábějí raději tašky z tradičních materiálů jako sisalu či bavlny. Nebo ať používají košíky, na něž spoléhali po celá staletí.
Než do Afriky ze Západu dorazil igelit.
„Je to estetická zkáza současného Třetího světa,“ napsal o igelitových taškách, jejichž rozklad může podle odborníků trvat stovky let, německobulharský spisovatel a cestovatel Ilja Trojanow ve své knize V Africe. Mýtus a všední den. Právě v Africe je totiž „všudypřítomnost“ igelitových tašek nejvíce vidět. Stačí jen přeplout trajektem Gibraltarskou úžinu ze Španělska do Maroka a otevřít oči...
Boj za košíky
Africké státy proto proti igelitu začaly - více či méně úspěšně - bojovat. V Nigeru zvolili asi nejoriginálnější postup. Posbírané igelitové tašky vykupuje vláda. Odpad se slisuje, smíchá se s cementem a vyrobí se z něho cihly. Ty se použijí na „záplatování“ silnic.
„Víme, že to skvěle funguje na méně frekventovaných cestách, ale doufáme, že po těchto cihlách budou moci jezdit i těžší nákladní vozy a autobusy. Vše se časem ukáže,“ řekl reportérce agentury AFP Natashe Burleyové expert Evropské unie na tuto problematiku Paolo Gigli. Právě Brusel totiž tento projekt financuje.
Jiné africké země se ale rozhodly k razantnějším krokům. Určitým vzorem je motor ekonomiky černého kontinentu Jihoafrická republika, kde se pro všude se povalující či poletující igelitové tašky vžilo označení „národní květina“. Před víc než dvěma lety, kdy se jich zde ročně použilo na osm miliard, zakázala používání tašek, jejichž stěny jsou slabší než 30 mikrometrů.
Právě cáry slabých, snadno zničitelných tašek zde končily na ulicích nejdříve. Při porušení zákazu hrozila obchodníkům vysoká pokuta ve výši téměř čtrnáct tisíci dolarů či desetileté vězení.
Před rokem učinila ještě tvrdší opatření vyprahlá východoafrická Eritrea. Igelitové tašky zcela zakázala. O několik měsíců později se k ní přidal i Somaliland, samozvaná odpadlická severní část Somálska, kde se jim zase říká „hargeiská květina“, podle znečistěného hlavního města.
V chudém Somalilandu, stejně jako v jiných částech Afriky, se všudypřítomné igelitové tašky a sáčky staly i velkým nebezpečím pro dobytek, který je často omylem spase. Do boje s „africkou květinou“ se vydala i Keňa.
Největší keňský řetězec supermarketů Nakumatt začal před několika měsíci nahrazovat tašky z umělé hmoty (ročně si jich zákazníci z jeho prodejen odnesou na osm milionů) taškami z materiálů, které jsou mnohem ekologičtější. Úplný zákaz tašek z umělé hmoty se ale jen tak prosadit nepodaří. Údajně by tím přišlo o práci až dvacet tisíc Keňanů.
Snad Keni pomůže v boji s igelitem její momentálně nejslavnější občanka - nositelka Nobelovy ceny a „Matka stromů“ Wangari Maathaiová. Tato charismatická ekoložka igelitovým taškám rozhodně nefandí. „Neříkám, že lidé nemají vůbec používat umělou hmotu,“ říká
.Afričany ale nabádá, ať se vrátí ke svým tradicím a vyrábějí raději tašky z tradičních materiálů jako sisalu či bavlny. Nebo ať používají košíky, na něž spoléhali po celá staletí.
Než do Afriky ze Západu dorazil igelit.
