Tedy místo, kde - pro rockový koncert až příliš pohodlné - sedačky nahradil volný prostor na stání. Snad i proto nevypadala síň zcela zaplněná, jak by se asi u akce s visačkou „vyprodáno“ očekávalo. Diváci byli vůbec největším zklamáním koncertu: opravdu si většina přišla poslechnout jen hity Ironic a Thank U? Je škoda, že svým znuděným žvaněním otravovali celou dlouhou hodinu ostatní.
Málo historek, o to víc hraní
Publikum krátce před osmou hodinou přivítal australský písničkář Liam Gerner. Jeho historky sice nepadly na úrodnou půdu, ale vědět, že Alanis nebude mít žádné, možná byla chyba je přehlížet. Sama zpěvačka nastoupila s pěticí muzikantů pár minut po deváté, bez zbytečných řečí, rovnou s písní Uninvited ze soundtracku k filmu Město andělů. O co víc strohá v proslovech, o to víc energie vkládala do hraní, zpívání a tance.
Fanoušky odhadla velmi přesně, žádná faux pas nehrozila. Ti si ostatně příležitost ke společným projevům zatrhli hned zpočátku, když nezvládli pokus o jednoduchý „singalong“ starého hitu All I Really Want; pak už je Alanis netrápila a až do přídavku je k mikrofonu nepouštěla. Taky dobře - její hlas vynikal nejlíp osamocený. Možná nejlepší okamžik přinesla balada Underneath, kde ji doprovázel pouze pianista.
Jinak byl koncert laděný spíš rockově, takže mnohé „hlasové zákruty“ byly překryty příliš hlasitou baskytarou nebo se ztrácely ve všeobecném hluku nástrojů a elektroniky. Vystoupení tahle „špína“ ale dávala energii a sílu a alespoň na okamžik dala zapomenout na studené publikum, kterému se nechtělo adekvátně reagovat ani v hitech Head Over Feet, You Oughta Know nebo výborném závěru novinkové písně Moratorium.
Soustředěná hlavně na svůj vokál, ale evidentně dobře naladěná zpěvačka si jeden vtípek přece jen neodpustila. Když v písni Ironic -kde konečně zafungoval i sborový zpěv - „vysvětlovala“, co je to ironie, odezpívala závěr: „... je to jako setkání s mužem mých snů a s jeho... krásným manželem.“
Úterní koncert ukázal, jak důležitá může být atmosféra, za kterou je zodpovědné z velké části i samotné publikum. Tentokrát „fanoušci“ situaci nezvládli a je to velká škoda, všichni se mohli bavit o dost déle. Ne jen dvě písně na konci.
Málo historek, o to víc hraní
Publikum krátce před osmou hodinou přivítal australský písničkář Liam Gerner. Jeho historky sice nepadly na úrodnou půdu, ale vědět, že Alanis nebude mít žádné, možná byla chyba je přehlížet. Sama zpěvačka nastoupila s pěticí muzikantů pár minut po deváté, bez zbytečných řečí, rovnou s písní Uninvited ze soundtracku k filmu Město andělů. O co víc strohá v proslovech, o to víc energie vkládala do hraní, zpívání a tance.
Fanoušky odhadla velmi přesně, žádná faux pas nehrozila. Ti si ostatně příležitost ke společným projevům zatrhli hned zpočátku, když nezvládli pokus o jednoduchý „singalong“ starého hitu All I Really Want; pak už je Alanis netrápila a až do přídavku je k mikrofonu nepouštěla. Taky dobře - její hlas vynikal nejlíp osamocený. Možná nejlepší okamžik přinesla balada Underneath, kde ji doprovázel pouze pianista.
Jinak byl koncert laděný spíš rockově, takže mnohé „hlasové zákruty“ byly překryty příliš hlasitou baskytarou nebo se ztrácely ve všeobecném hluku nástrojů a elektroniky. Vystoupení tahle „špína“ ale dávala energii a sílu a alespoň na okamžik dala zapomenout na studené publikum, kterému se nechtělo adekvátně reagovat ani v hitech Head Over Feet, You Oughta Know nebo výborném závěru novinkové písně Moratorium.
Soustředěná hlavně na svůj vokál, ale evidentně dobře naladěná zpěvačka si jeden vtípek přece jen neodpustila. Když v písni Ironic -kde konečně zafungoval i sborový zpěv - „vysvětlovala“, co je to ironie, odezpívala závěr: „... je to jako setkání s mužem mých snů a s jeho... krásným manželem.“
Úterní koncert ukázal, jak důležitá může být atmosféra, za kterou je zodpovědné z velké části i samotné publikum. Tentokrát „fanoušci“ situaci nezvládli a je to velká škoda, všichni se mohli bavit o dost déle. Ne jen dvě písně na konci.
