Album Old Ideas: pozdní Cohenovo odpoledne

Už skutečnost, že slavný písničkář za svůj život prošel mnoha stadii hledání, od kořenů v judaismu přes pokusy držet krok s křesťanským myšlením až po nalezení určitého klidu v náruči buddhismu (k němuž mimochodem směřoval už v šedesátých letech, ne až v letech devadesátých), vypovídá leccos o nejistotě a pochybách, s jakými k tomuto zásadnímu tématu přistupoval.

Poslední kapkou byl nejspíš rok 1999, kdy Cohen ukončil pětileté odloučení od světa v zenbuddhistickém klášteře na hoře Mt. Baldy poblíž Los Angeles. Tento krok mnozí mylně vykládali jeho potřebou pokračovat v psaní a nahrávání. On sám však v následujících rozhovorech a básních opakovaně doznal, že pokud ho do kláštera přivedla touha přiblížit se Bohu, pak v podstatě selhal. „Byl jsem špatný žák,“ uvedl doslova. Od té doby, jak se zdá, se rozhodl být se svými strachy sám, neusilovat o pomoc zvnějšku. A o strachu (ale i o hrdém vypořádávání se s ním) je také jeho nová deska, nazvaná Old Ideas (Staré nápady).

Přesto, anebo právě proto, se album vztahuje k vyšší síle - ať už jí budeme říkat jakkoli - více než jakákoli předchozí nahrávka z Cohenovy dílny. Často i formou ironie, jak je patrné hned z úvodní skladby Going Home, ne náhodou sdělované z velmi zvláštní pozice: „Rád rozmlouvám s Leonardem, je to sportsman, dobrý pastýř, líný bastard, co bydlí v obleku.“ Úplně vidíme, jak musely zpěvákovi cukat koutky, když písničku nahrával. I tento text je však jen vroucné přání, zlehčené pověstným jemným humorem pana Kohna.

Už v další skladbě s názvem Amen se vracejí známé obavy. „Naslouchám tak usilovně, až to bolí,“ připouští hříšník dychtící po náznaku, když už ne po definitivní odpovědi. Atmosféra jak z nočního barového kšeftu Toma Waitse ovšem naznačuje, že ani tentokrát nepůjde o dialog, jako spíš o posmutnělý monolog. Levný i vznešený taneček se smrtí, která se sedmasedmdesátileté legendě pojednou ukazuje v celé své kráse, má nádech frašky - jako život sám. Cohen je první, kdo se mu směje, i když ho přitom mrazí. A my se ani v takovém okamžiku necítíme nepatřičně, protože tento tvůrce s námi podobné otázky rozebírá odjakživa. Teď jsou jen o něco víc aktuální...

Blues starého muže

„Nerad, ale přece jen jsem dospěl k názoru, že umřu,“ oznámil nedávno písničkář překvapenému reportérovi. Známe už pěknou řádku symbolických teček a CDOld Ideas by mohlo být jednou z nich. Zjevně je tak koncipováno, od obrázku dívky s lebkou přes ručně psaný verš „pomalu končí příběh“, k němuž nicméně patří šibalský dovětek „ale ještě ne“. Tak trochu to připomíná swingovou rozlučku We’ll Meet Again (Zase se setkáme) z posledního předsmrtného alba Johnnyho Cashe. Jeden recenzent však trefně podotkl, že Cash zemřel v 71 letech a Dylanovi je teprv sedmdesát. Leonard Cohen je tedy jediným, kdo může reflektovat věci mezi nebem a zemí z pohledu opravdového nestora populární hudby. A fakt, že je připraven, ještě zdaleka nemusí znamenat, že se tato deska skutečně stane jeho poslední.

Ať už si pustíme prosebné Show Me The Place („ukaž mi, kam má tvůj otrok jít“), nebo kytarovou baladu Crazy To Love You („jsem starý a zrcadla nelžou“), pocit z Cohenovy nové muziky není skličující, ba právě naopak - zcela nás osvobozuje od zábran, s nimiž o těchto záležitostech diskutujeme a přemýšlíme. Jestli Leonard někdy něco uměl, pak to bylo přímé a přesné pojmenovávání toho, kolem čeho ostatní jen neohrabaně krouží. Není důvod, proč od něj nyní čekat něco jiného.

V nahrávce písně Anyhow šel na kost i co do autenticity projevu, když (opět podobně jako Cash) tím nejsyrovějším způsobem podal svědectví o svém stavu. Na pozadí klavírního doprovodu, evokujícího jazzové variace Oscara Petersona, znaveným (a přiopilým) hlasem velmi starého muže deklamuje: „Zdálo se mi o tobě, vím, že mi neodpustíš, nikdys mě nemilovala, ležím tu nahatý a hnusný, se zpoceným čelem, můžem za to oba...“ A tak dál. Tenhle básník si nic neodpouští.

Je mi nějak temno...

Hudebně je nejsilnějším okamžikem alba mollové blues Darkness, překvapivé nejen proto, že se bluesová tradice Cohena dotýká jen okrajově. Díky pozůstatku aury, která se vznášela na zpěvákově nedávném turné, má totiž písnička (hraná šestičlennou koncertní kapelou) sílu živé vody, přestože svým námětem opět nepatří k nejveselejším. „Je mi nějak temno, to z toho tvého pití,“ vrní a vrčí někdejší lamač ženských srdcí, o jehož hudbě se říkalo, že přichází na řadu vždy, když přátelé odejdou a jejich přítelkyně začnou tančit s jinými. Leonard si nedělá iluze, ale dobře ví, že stáří je (řečeno sMilošem Kopeckým) jediný způsob, jak se dožít vysokého věku. A proto ani tentokrát neupouští od love songů, ačkoliv - jak v písni o temnotě s povzdechem přiznává - „holka, já už nemám vůbec na nic chuť“.

Což nás vrací k alfě a omeze alba Old Ideas, oné wolkerovsky pojaté smrti, která je jen „kus života těžkého“. Přes všechny krásné obrazy a příměry se Cohen nejlépe vyjádřil v jednoduchém countrybluesovém popěvku o rozbitém banju pohupujícímse na neproniknutelně černém moři. Snad ho vlna smetla z něčího ramene, možná ho vyplavila z hrobu. Tak či tak: „Pluje si pro mě, nejde mu utéct, má mě postrašit a já to mám pochopit...“