Album Phila Shoenfelta a Nikki Suddena: skrytý poklad vyplul na světlo

Phil Shoenfelt, Angličan, který od poloviny devadesátých let žije v Praze, a Američan Nikki Sudden, bývalý frontman kapely Jacobites, se spolu znali už od konce sedmdesátých let, která oba prožívali poněkud divoce. Když pak Sudden koncertoval s kapelou Golden Angels (v roce 1996 se objevili i na festivalu v Trutnově), požádal Shoenfelta, aby s ním hrál jako sólový kytarista. Spolupráce nakonec vydržela na dvě evropská turné a prohloubila se v dlouholeté přátelství.

Na jaře 1998 v Berlíně nahráli společné album, na kterém se ve většině skladeb oba spojili i autorsky a podělili o pěvecké party. Ihned po dokončení odcestoval Sudden kvůli náhlé smrti bratra, k vydání nedošlo a nahrávka se ztratila.

Poté, co pak v březnu 2006 sám nešťastně zemřel, Phil Shoenfelt se spojil s jeho pozůstalými a společnými silami pásy s nahrávkou vypátrali. Po rekonstrukci části zničených záznamů, na které se výraznou měrou podílel pražský zvukař Dan Šatra, nezbytném studiovém ošetření a remasteringu nyní album po letech vyšlo na malé britské značce Easy Action.

Vzory a inspirace Suddena i Shoenfelta byly podobné, a tak na desce dochází k přirozenému splynutí. Vlivy amerického country i dřevního deltovního blues jsou nepřeslechnutelné, nicméně stejně tak je tu i druhý pól s gotickou melancholií a punkovou energií. To vše se slévá v homogenní směs, ne nepodobnou tvorbě "Berlínských Australanů", která je známá i ze Shoenfeltových sólových nahrávek. Oba ostatně spolupracovali i se spoluhráči Nicka Cavea či členy Crime and The City Solution. Tentokrát jako by ovšem osobnost Nikkiho Suddena vše prozářila, vyprovokovala jeho kolegu k živějšímu projevu a donutila ho překračovat obvyklé mantinely.

Album tak i s odstupem deseti let vůbec nezní zatuchle, ale naopak neobyčejně inspirativně, čerstvě a energicky. Jestliže vydavatelství na svém webu jako anotaci uvádí, že se jedná z pohledu obou o jejich nejexperimentálnější a nejrockovější album, pak to není zas příliš přehnané tvrzení. Zběsilé a několikaminutové kytarové zpětné vazby, které se tu objevují v sousedství zasněně romantických písniček, budiž toho důkazem. Jamboree Bag, skladba, u které jsou jako u jediné uvedeni coby spoluautoři zbylí spoluhráči – tedy bývalý basista Jacobites Carl Eugene Picot a berlínský bubeník Robbie Schmidt – metastázuje v psychedelickou seanci, jakou můžeme najít na nejlepších koncertních záznamech The Doors.

Dvojice Sudden–Shoenfelt se tu výtečně doplňuje. Oba jsou v podstatě písničkáři, schopni hrát sami s kytarou, ale jejich spojení je vzájemně obohacující. A nejde jen o dva hlasy, které k sobě příjemně pasují.

Kombinace schopnosti napsat jednoduchou, ale silnou melodii a náležitě ji podat, je jim vlastní a přidává-li se zde chuť neomezit se na svou obvyklou polohu, výsledek je – i ve srovnání s většinou jejich sólových nahrávek – příjemně pestrý a živočišný.

Vydávání historických nahrávek může působit jen jako nostalgický rozmar. Pokud se ale i díky podobnému motivu objeví podobně silná kolekce, je to nejen smysluplné, ale i navýsost záslužné. Atmosféra, jaká je tu koncentrovaně obsažena, je přesně tím, o co se mnohé začínající skupiny postpubertálních mladíků marně pokoušejí. S Golden Vanity se lze snadno přenést do doby, kdy ještě dělat rock’n’roll bylo vzrušující a zábavné. A z toho, že se tuhle náladu podařilo spolu s nahrávkou s úsilím Indiana Jonese vykopat z propadliště času, by měl Nikki Sudden určitě radost.