„S Aňou Geislerovou? Rozhovor? Ježišmarjá!“ bývá první novinářská reakce. Už jenom domluvit si schůzku s matkou tří dětí trvá týdny. Na poslední chvíli mění termín i místo, zruší focení a pak na ni u stydnoucího kafe odevzdaně čekáte. A to jste se ještě nezačali ptát. Protože to pravé peklíčko přijde pak: Anna umí být jízlivá, umí chytře chytit za blbé slovo, neskrývá, když ji otázka nudí. Jenže zkuste se podívat, co o ní někteří novináři taky napsali, a budete ji chápat.
Takže když nakonec dorazila a řekla hned v druhé větě, že má strašnou kocovinu, začalo mi cukat oko. Že nás u toho bude vyrušovat její nejmladší synek Max, byla už jen taková třešnička na pekelném mufinku. Ale nakonec... Maxík byl tak roztomilý, že mě jeho přítomnost vlastně těšila. A Aňa, i když se jí občas hned nevybavilo nějaké to slovo, odpovídala poctivě a byla vlastně velmi milá. Z čehož plyne poučení: Rozhovor s pětinásobnou českou lvicí už jedině „den poté“.
Za pár dní vyjde vaše první knížka s názvem P. S., vlastně deníkové sloupky, které jste skoro pět let psala pro Elle. Vedla jste si někdy skutečný deník?
Já jsem si psala skoro pořád nějaký deník. Ale vlastně vždycky jenom v těch nejvypjatějších propadech anebo „výškách“ - jak to tak bývá, když má člověk přetlak, tak má potřebu ho ventilovat. Takže jsem si čas od času zakládala deníky, ale nikdy to nebyly pravidelné zápisy. Obdivuju, když to lidi dělají. Třeba Aleš Najbrt si píše deníky, vylepuje do toho různé předměty a obrázky, děti to pro něj schraňují – je to pak moc krásný.
Chce to ovšem disciplínu.
Ano. A tu já nemám.
Baví vás psát?
Jé, mě to baví úplně strašně. Ale bohužel se obávám, že bez těch měsíčních uzávěrek hned tak něco dalšího nenapíšu. Já jsem ten typ, co potřebuje mít nad sebou bič, deadline. Je taky zvláštní, že já se na tuhle knížku trošku dívám, jako kdyby to snad ani se mnou nesouviselo. Beru ji naprosto vážně, ale nemám žádnou trému, protože to už prostě jednou vyšlo. Ale jestli jednou dokážu napsat knihu opravdu od začátku do konce, z toho budu asi nervóznější.
Takže máte ambice psát skutečnou beletrii? Povídky, román, scénář?
No jo, mám. Naprosto mám. Chtěla bych to dokázat. A s nakladatelstvím jsem podepsala smlouvu na sedm let, což beru vlastně jako termín. Mám koncepty na další knížky. Mimochodem, já mám sice uzavřenou jenom základní školu, ale další školy, kam jsem chvíli chodila, byla asi rok Konzervatoř Jaroslava Ježka a asi půl roku Literární akademie. Takže už tenkrát bylo psaní můj zájem. A když jsme ve škole měli říct, čím kdo chce být, tak u mě to vždycky bylo: novinářka, režisérka anebo herečka. No tak postupně si to asi odškrtám všechno. Teda budu-li mít tu disciplínu.
Máte ráda tu spisovatelskou samotu?
No tu na tom právě miluju. Tu nutnou koncentraci – i když mně se nikdy nepodařilo psát v klidu. Běžně chodím psát do kaváren. Ale... (zadívá se na synka hrajícího si s tabletem a láskyplně řekne: sůvička...)... ale právě ta psací disciplína mě fascinuje, protože co člověk nemá, po tom touží. Takže věřím, že ji v sobě skrze psaní zkultivuju. A vždycky ve všech bytech nebo domech, kde jsem žila, jsem vytvářela místa na čtení a místa na psaní. Takhle vzniklo spousta mrtvých zón, takové ty čtecí koutky, na které se nakonec hází oblečení. Až teď mám fakt svůj stůl a tam mě baví sedět a psát. Jenom potřebuju nějak ty děti vždycky někam odklidit...
