Nevím, nevzpomínám si, neřeknu jsou její časté odpovědi. Především na otázky, které se týkají jejích nejbližších: otce Josef Škrly, Kláry Mauerové usilující o poručnictví k třináctileté „Aničce“ a také Kateřiny Mauerové, s níž v brněnském domě dětí Paprsek Škrlová pracovala.
|
Audio: Rozhovor s Barborou Škrlovou
|
Právník Zdeněk Hrouzek, kterému dala Škrlová plnou moc, dnes bude jednat s policií a státním zástupcem. „Nabídnu jim svědectví své klientky, ověřím, proč ji hledají,“ dodal. Sama Škrlová se zatím z Dánska vrátit nehodlá.
Vyjádření Barbory Škrlové mohou podle odborníků ovlivňovat psychické potíže. Její výpověď je ale pro policii klíčová. Naznačuje i to, že v případu došlo k chybám. Personál Klokánku, kam byli Jakub Mauer a Škrlová převezeni, je nechal dívat na televizní zprávy. Tak mohli oba dva sledovat jak policie vede Kláru Mauerovou i spekulace o výši jejího trestu.
Přiznala jste, že jste vystupovala jako dcera Kláry Mauerové. Kdy jste se s ní a s její sestrou Kateřinou seznámila?
S Klárou až později. Předtím s Katkou. Na skautským táboře. Ale nevím kdy, nevím.
A s Klárou?
S Klárou asi před rokem. Ale možná před dvěma. Spíš před rokem, já nevím přesně.
Jak to tedy bylo?
Přes Jakuba a Ondřeje (syny Kláry Mauerové – pozn. red.). My jsme spolu byli ve družině. Ve skautské družině. A stali jsme se vlastně nejlepšími kamarády. Tak oni mě pozvali domů, a tak jsme se vlastně seznámili.
Jak se potom z toho zrodila Anička?
Ta se vyvinula jakoby v průběhu toho skautského tábora. Původně byla jiná přezdívka, potom z toho stalo jméno Anička.
Proč?
To bylo z důvodu, aby... Protože vypadám jako menší i mladší, tak aby si ty děti myslely, že jsou samy a vlastně chovaly se jako by byly bez dospělých, ale přitom měly dozor dospělého. To byla úplně původní myšlenka.
A tak vás brali všichni? Nikdo nepochyboval?
Oni nevěděli, že jsem větší. Je to nenapadlo.
Jak ale pak došlo na to, že jste začala hrát Aničku i doma?
Potom se to nějakým způsobem vyvinulo. Přerostlo to. Protože prostě ta Barunka byla příliš nepohodlná tím, jak se chovala.
Co znamená, že Barbora byla nepohodlná?
Nechovala se tak, jak by si ta společnost představovala. Třeba že se má chovat nějak dospěle. Vlastně vyžadovali, aby ta Barunka se kontaktovala s cizími lidmi a byla s cizími lidmi. Kdežto ta Anička začala být jakoby ochranou zdí. Mezi lidmi a Barunkou byla ta Anička.
S kým vlastně teď mluvím? S Aničkou, nebo s Barborou?
Se mnou.
Jako Anička jste šla do základní školy. Jako Barbora jste už dokonce vystudovala vysokou školu - co byste tam dělala, vždyť číst a psát umíte?
Spoustu věcí neumím.
Co konkrétně?
Všechno. Mně přijde, že toho je málo a že čím víc toho vím, tím více souvislostí budu moci nacházet a objevovat nové věci.
Ale studovala jste přece pedagogickou fakultu? To nestačilo?
Ano, ale v podstatě to bylo takovou povinností kvůli práci. Jim nestačilo, že jsem jako, jak se to jmenuje...
Magistrou umění?
Chtěli něco jiného.
Ale podle všeho na pedagogickou fakultu místo vás chodila Kateřina Mauerová?
Kateřina tam nechodila, tam je akorát její fotka.
Jak se stane, že je tam fotka někoho jiného?
Dali jsme ji tam. Nejdříve tam byla moje. A potom jsme chtěli, aby ji vymazali. A ona se snažila to zařídit a volala na studijní oddělení a tak. A mluvili myslím i s právníkem. Ale řekl, že to nejde a že je to veřejné a že mají lidé právo, aby viděli, kdo tam studuje. Tak jsme to vyřešili tak, že když to teda nejde jinak, tak jsme to prostě vyměnili.
Ale jaký důvod jste měli pro výměnu té fotografie?
Protože mně se nelíbí, když mě někdo vystavuje. Necítím se prostě dobře. Necítím se dobře, když jsem vidět, ani jako fotka.
Na stránkách školy byla fotka Kateřiny Mauerové. Ta za vás často zvedala telefon. Chodila za vás i na zkoušky?
Učitelé se nedívali na fotky. Tam to bylo volné, protože to bylo dálkové studium, nebo jak se to teď říká. Já jsem tam kolikrát ani nechodila. Třeba Katka šla na přednášku a pak mi to řekla.
Chodila tedy i na zkoušky?
Ne, studovala přece Barbora.
Chcete dostudovat?
Mám psát bakalářskou práci, ale ještě nevím o čem. Ale pan doktor to zařídí.
Takže jste dokončovala druhou vysokou školu, ale také jste nastoupila jako žákyně základní školy. Jak jste to chtěla propojit?
Tam na univerzitu se chodí v sobotu jednou za čtrnáct dní. Já jsem neměla nikdy problém zvládnout oba životy zaráz. Aničky i té Barunky.
A teď máte pocit, že nějaký problém nastal?
Teď, když není Anička, tak je to pro mě těžší.
Jak se s tím vyrovnáváte?
Uvidím, co se mnou lidé udělají.
Bojíte se?
Určitě. Určitě. Nemám k lidem důvěru a nemám ani potřebu s nimi navazovat žádný kontakt. Jenom s těmi, které znám dobře.
Vaše problémy se objevily v podstatě náhodou. To jste dokázala přesvědčit i odborníky, že jste třináctiletá Anička?
Byli jsme u psychologů, v pedagogickopsychologické poradně, ve škole. Oni mě všichni posoudili na třináct let. Jenom v pedagogickopsychologické poradně mě posoudili na jedenáct až dvanáct let.
Na některých vyšetřeních byl ale někdo jiný.
Ano, ano. Na vyšetření DNA byla Marie.
U soudu byl také někdo jiný?
U soudu ne. To jsem byla já.
Se soudkyní jste se nikdy předtím neviděly?
Ne. Poprvé tam.
A co sociální pracovnice Dofková, která vlastně vše pomohla odhalit?
Paní Dofková, když jsem odcházela, mi řekla, že mne pozdravuje ta paní psycholožka, co jsem jí slíbila, že ji naučím stavět Rubikovu kostku.
Jako Barbora jste nikdy nepopsala své problémy a strach z lidí psychologům?
To jsem taky udělala. Než jsem potkala Katku, tak jsem chodila k několika psychologům a psychiatrům.
A poté, co jste vytvořili Aničku?
Ne. Třeba když jsem chodila na gymnázium, oni mě nikdy nepomohli. Nikdy. Prostě mně řekli, ať si vezmu prášky.
A brala jste je?
Ne.
Předepsali vám vůbec nějaké?
Předepsali. Ale prášky nic nevyřeší. Mně šlo o to spravit to. A tady toto mohl být jako způsob, jak to udělat znovu a spravit to od začátku. Na tu Aničku lidé byli hodní a ona se jich tolik nebála, protože k ní přistupovali jinak, neměli na ni takové nároky jako že si nesmí hrát. Proč si hraje, když jí bude 38 let nebo 40.
A vy byste rostla s Aničkou?
To by se mezitím právě dohnalo. Tady šlo o to, že ta Anička existovala skoro půl roku a hodně se to spravilo. Protože mohla chodit do kroužku, do keramiky, do šachu, do klavíru, mezi děcka. To, že ty děcka mě braly jako rovnocennou, tak jsem se vlastně odnaučovala tomu strachu.
Kdy ten strach z lidí v okolí vznikl?
To nemůžu říci, to nevím. Od malička. Já si myslím, že to vzniklo kolem sedmé osmé třídy. Když jsem byla hodně malá, tak jsem hodně pobývala v přírodě. Hodně bez lidí. Tatínek jezdil sázet stromky a mě tam vždycky nechal, takže jsem byla zvyklá spíš na tu přírodu a těžko jsem se potom nějak dostávala k té společnosti.
Právě do lesů jste utekla z Klokánku?
Pak jsme byli v Jeseníkách na jedné chatě. Potom jsme jeli sem.
S kým?
To neřeknu.
Znala jste Jakuba Patočku?
Toho jsem viděla asi dvakrát. Jednou nás vezl do Klokánku. Ale nemluvila jsem s ním. Nevím o něm nic bližšího.
Jak jste utekla z Klokánku?
Oknem.
Řekla jste to někomu předem?
Ne, to jsme se nedomluvili. Večer byly v televizi zprávy a...
Vy jste se tam mohla dívat na televizi?
Ano. Nejdříve slíbili, že tam bude moci být Katka se mnou celou dobu. Oni to domlouvali přes nějakého ministra nebo ministryni někde. A slíbili jim, že tam bude moci být se mnou celou dobu. A vzhledem k tomu, že se bojím cizích lidí a cizího prostředí, jí to zařídili. Mě tam přivezli, tetu Katku tam nechali jeden den. Slíbili, že druhý den ráno přijde. A druhý den ráno nepřišla. Já jsem se jich vlastně ptala, kde je. A oni říkali, že je v zácpě, že už jede. A vlastně celý den mně lhali. Nejdřív že přijde v devět, pak že přijde ve dvanáct, pak že neví, kde je. Pak, jsem říkala, ať jí zavolají telefonem. Ona ta paní vytočila číslo, které neexistovalo, a říkala: Je obsazeno. A já,jsem jí říkala: Nejsem blbec, slyším, že vytáčí číslo, které neexistuje. A ona se mnou potom přestala mluvit. A potom ke mně poslali nějakou paní doktorku a ta mi slíbila, že když řeknu pravdu, hned potom Katka přijede, že už je na cestě. Ona se mě ptala na Ondřeje.
Na Ondřeje?
Ptala se na Ondřeje a na to, jestli mě ta jejich maminka bila. Já jsem řekla, že ne. Řekla jsem, jak to s Ondřejem bylo, že není pravda, že byl rok zavřený, nebo půl roku, že to není pravda, protože jsem tam skoro každý den byla a vím o tom, že byl normálně venku.
Jak často byl zavřený?
Býval občas zavřený, ale ne zamčený. Ale v takovém stavu, v jakém byl, tak to byl poslední den, to bylo přesně dvě hodiny. Ona přišla z práce večer z družiny a potom mu to teprve asi udělala.
Proč?
To nevím. Z toho důvodu, že jí jako nějak ruply nervy. Protože ona týden předtím už byla divná a snažila se vyhledat pomoc psychologů, vím, že asi u třech nebo u čtyř těch psychologů byla a že jí všichni říkali, že panikaří.
Jak jste vlastně vnímala způsob, jakým vás popisovali lékaři či psychologové?
Co se týká toho Klokánku, tam si myslím, že to hodně zneužili. Tu situaci celou. Udělali spoustu chyb a vůbec to nepřiznali. Když jsem tam přišla, říkali, že vypadám na devět. Potom, když se to celé stalo, tak najednou všichni vykládali, že určitě jsem vypadala starší. Oni tu situaci celou zneužili. Jednak tím, že lhali, a jednak tím, že mě pustili k těm zprávám. To vůbec neřekli, to nikde nepřiznali.
Jakub ty zprávy viděl taky?
Dvakrát dokonce. Jakub mi přišel říct, že viděl zprávy, ať se na ně druhý den podívám. A vlastně v těch zprávách říkali všechno. Proto jsem se rozhodla. Oni tam říkali, že bude (Klára Mauerová - pozn. redakce) osm let ve vězení nebo že to tak vypadá. Potom ta doktorka jejich z toho Klokánku řekla, že mě chce prohlédnout. Já, že tedy dobře. Mně uviděla nohy, jak jsem tam měla plno modřin.
Modřiny od čeho?
Ona hned, že maminka mě taky bila. A já jsem říkala, že to je od těch policajtů (později řekla, že vznikly při zásahu policistů v Kuřimi, když ji oddělovali od Mauerových - pozn. redakce). Říkali, že to není pravda. Pak mě zvážila, že mám 42 kilo a že mě taky týrali. A vůbec mně nevěřili, když jsem říkala, že je to úplně jinak, že maminka mě nikdy neuhodila, nikdy nic neudělala ani mně ani Jakubovi. O Ondřejovi vím ten poslední den, a ještě v létě se něco stalo, že dostal hodně. Ale to dostal oprávněně.
Za co dostal oprávněně?
Za to, že mě a Jakuba zbil. On má takovou sílu, že tomu by nikdo nevěřil. Obrovskou sílu on má.
A proč vás bil?
Nevím, najednou začal šílet a křičet: Zabijte Jakuba, zabijte Annu.
A on vás znal jako Annu? Vždyť by si z toho tábora pamatoval, že to tak není?
On mě znal vždycky jako Aničku. U Jakuba nevím, jestli si třeba nepamatuje, že jsem byla - to je jiná věc. To je možné. Ale Ondra, ten mě zná až jako Aničku.
Kdo tedy věděl o vaší skutečné identitě? Kateřina?
Myslím si to. Klára si myslela, že Anička je Anička. Ale to nevím jistě. Nikdy jsem o tom neslyšela. Možná to věděla. To nevím.
Ten příběh o Aničce v Beskydech si vymyslely Klára s Kateřinou?
Já jsem k tomu nic moc neslyšela. Obě se snažily pomoct, aby ta Anička mohla jakoby vzniknout, aby ta Barunka se do ní mohla schovat. I když Klára to vlastně nevěděla, že Barunka je Barunka.
Rodiče Mauerových to věděli?
Ti jenom věděli, že je dítě a že je potřeba ho někam jako zasadit.
A co doma, u Škrlových?
Doma? No tatínek něco věděl, ale moc nevěděl. Spíš obecně, nějaké detaily nevěděl. To spíš vznikalo tak samočinně, jak rostl ten strach té Barunky z těch lidí, tak rostla potřeba té Aničky, aby ji ochránila vlastně.
Věděla jste po útěku, že po vás pátrá policie? Proč jste nešla a nepřihlásila se?
Ne. Když jsem viděla, jak jednají s Klárou a jak obelhali Katku.
Měla jste v Klokánku mobil?
Já jsem tam žádný mobil neměla. Ne, to není pravda. Oni mně věci kontrolovali. Oni mně nedali ani všechny věci, co mi poslali.
Kde je ten medvídek, ke kterému jste se podle pracovnic Klokánku tak tiskla?
Ten skončil v lese. Na útěku. On svítil. A já jsem se bála, že mě policajti chytí.
Oni ale říkali, že jste tam medvídka nechala, že jste si vzala jen prádlo, kartáček na zuby.
Nenechala. Nechala jsem tam Kubu a spoustu věcí, ty jsem nemohla brát s sebou.
Po kom v Brně by vám bylo smutno?
Po Katce, po Kláře, po tatínkovi, po Kubovi.
Po Ondrovi ne?
Po Ondrovi trošku. No moc ne, moc ne. Protože mě moc mrzí, že řekl něco, co není pravda.
Co řekl?
Řekl, že tam byl někde rok a bůhví co, a přitom to tak nebylo. Jsou třeba i důkazy, že to tak nemohlo být. Třeba o Ondrovi říkají, že byl někde půl roku, a přitom tři týdny předtím byl čtyři dny někde na návštěvě. Tam ho koupali a dosvědčili, že mu fyzicky nic nebylo.
Jak to vypadalo, když se odhalilo týrání Ondry?
Strašné. Nejdřív jsme... Já jsem tam přijela navečer a Ondřej tam nebyl. Mně to přišlo divné. Neviděla jsem ho. On si hrával na počítači nebo mně lezl do věcí. To právě on byl zavřený v té komoře. Pak jsme hráli hru, Klára byla hodně divná. Hodně divná. Klepala se a nezdála se mi. Nebyla opilá, to ne, ale nelíbilo se mi to. Nemohu to lépe popsat. Byla zmatená.
Způsobil to i vývoj jednání o osudu Anny?
Já jsem to tomu přičítala, že je to na ni moc. Ona pořád volala té Dofkové a ta jí pořád říkala, že se odvolá. A pořád jí nadávala, vlastně ji udržovala v té nejistotě.
Máte řešení, jak teď z toho?
Zatím nemám. Zatím mám samá nerozumná.
Že byste zůstala jako Anička v Dánsku?
To ne. To už... Anička už je pryč.
Stejně budete muset kontaktovat úřady...
To bude kontaktovat on. Ten pán, ten právník. Já s nimi nechci vůbec kontaktovat.
