Podle některých analytiků je hlavním poraženým v právě skončeném prezidentském klání Jiří Paroubek. To je omyl. Paroubek udělal jedinou zásadní chybu: tradičně neovládl své zbytnělé „já“, které mu velí, aby se všude cpal jako první.
Vecpal se tedy do čela protiklausovské armády, v ruce klacek s nápisem Švejnar, a věřil, že srazíli jím prezidenta, srazí zároveň i vládu. Ani ten klacek, ani ta armáda však nebyly jeho a teď neví, jak by se z porážky vymluvil. Hlavním poraženým ale není.
Hlavním poraženým není koneckonců ani Jan Švejnar, který jen doposud nepochopil, že nebyl žádným hybatelem dějin, ale právě a jedině tím klackem v cizí ruce. Tak, jako jím byl v letech 1997–1998 podobně prkenný „zimní král“, dnes už zapomenutý Josef Tošovský.
Hlavním poraženým je ale onen neformální vlivový konglomerát, dlouho prolínající naší veřejnou sférou a známý u svých odpůrců pod mírně posměšným názvem „bratrstvo Pravdy a Lásky“. Hlavními poraženými jsou ti, kdo Klausovi nikdy neodpustili, že přetvořením Občanského fóra na standardní politickou stranu ukončil éru „nepolitické politiky“.
Hlavními poraženými jsou ti, kdo se domnívali, že prefabrikovaný „sarajevský atentát“ nadobro vymete Klause z české politické scény a zcela ji překreslí. Hlavními poraženými jsou debatní kroužky jako US, ED či jejich dnešní nástupci zelení, kteří stále nevědí, že politika není kavárenské mudrování, ale – řečeno s klasikem – jen trpělivé vrtání tvrdých prken.
Hlavními poraženými jsou zhýčkané květinky pražského intelektuálního skleníku – od televizních „revolucionářů“ z přelomu století přes iniciativy Děkujeme, odejděte! či Impuls až po věčné moralizátory typu Tomáše Halíka.
Hlavními poraženými jsou přeceněné talenty `a la Josef Zieleniec, které kdysi vsadily na špatného koně, dodnes si to nepřiznaly, a sjíždějí proto po politickém toboganu stále níž. Hlavními poraženými jsou ti, kdo považovali první Klausovo zvolení za historický omyl, který musí být při první příležitosti napraven, a to pokud možno jakýmikoliv prostředky.
Hlavními poraženými jsou novodobí čeští „eurofilové“, kteří se tváří, že odbourávají naše komplexy, ale ve skutečnosti budují nové „antikomplexy“ tím, jak navazují na tu nejméně šťastnou tradici českého národa – hrbit se před vnější autoritou, ať přichází odkudkoliv. A hlavními poraženými jsou také ekonomické a zájmové lobby, na tyhle všechny navěšené. Proto je kolem výsledku volby tolik povyku.
Nicméně až si sedne kouř po bitvě, řada zarputilých antiklausovců s překvapením zjistí, že se s Klausem paradoxně shodují víc, než jsou sami sobě v iracionálních záchvatech nevole schopni přiznat. Klausovo konečné vítězství by jim mohlo pomoci v odstranění tohoto emocionálního bloku. Vždyť teď už není proč s ním válčit, vyhloubené příkopy je třeba zasypávat, a ne dále prohlubovat. Jedině tak může vzniknout trvalejší středopravicové spojenectví jako protiváha stále užšímu socialisticko-komunistickému svazku.
Prezidentskou funkci si zaslouží
Ano, Václav Klaus byl, je a nadále bude pro mnohé tvrdý oříšek. Nemůže být ale nejmenších pochyb o tom, že si prezidentskou funkci plně zaslouží – za výdrž a houževnatost, za kontinuitu postojů, za jasný „světový názor“ i za silná stanoviska, která leckoho dráždí k nepříčetnosti. Za to, že není – na rozdíl od mnoha jiných evropských politiků – šedivá myš. A to musí uznat i jeho kritici. Místo dětinského spílání by mu proto měli i oni raději gratulovat k úspěchu a přát mu, ať si své druhé prezidentské období naplno užije.
Vecpal se tedy do čela protiklausovské armády, v ruce klacek s nápisem Švejnar, a věřil, že srazíli jím prezidenta, srazí zároveň i vládu. Ani ten klacek, ani ta armáda však nebyly jeho a teď neví, jak by se z porážky vymluvil. Hlavním poraženým ale není.
Hlavním poraženým není koneckonců ani Jan Švejnar, který jen doposud nepochopil, že nebyl žádným hybatelem dějin, ale právě a jedině tím klackem v cizí ruce. Tak, jako jím byl v letech 1997–1998 podobně prkenný „zimní král“, dnes už zapomenutý Josef Tošovský.
Hlavním poraženým je ale onen neformální vlivový konglomerát, dlouho prolínající naší veřejnou sférou a známý u svých odpůrců pod mírně posměšným názvem „bratrstvo Pravdy a Lásky“. Hlavními poraženými jsou ti, kdo Klausovi nikdy neodpustili, že přetvořením Občanského fóra na standardní politickou stranu ukončil éru „nepolitické politiky“.
Hlavními poraženými jsou ti, kdo se domnívali, že prefabrikovaný „sarajevský atentát“ nadobro vymete Klause z české politické scény a zcela ji překreslí. Hlavními poraženými jsou debatní kroužky jako US, ED či jejich dnešní nástupci zelení, kteří stále nevědí, že politika není kavárenské mudrování, ale – řečeno s klasikem – jen trpělivé vrtání tvrdých prken.
Hlavními poraženými jsou zhýčkané květinky pražského intelektuálního skleníku – od televizních „revolucionářů“ z přelomu století přes iniciativy Děkujeme, odejděte! či Impuls až po věčné moralizátory typu Tomáše Halíka.
Hlavními poraženými jsou přeceněné talenty `a la Josef Zieleniec, které kdysi vsadily na špatného koně, dodnes si to nepřiznaly, a sjíždějí proto po politickém toboganu stále níž. Hlavními poraženými jsou ti, kdo považovali první Klausovo zvolení za historický omyl, který musí být při první příležitosti napraven, a to pokud možno jakýmikoliv prostředky.
Hlavními poraženými jsou novodobí čeští „eurofilové“, kteří se tváří, že odbourávají naše komplexy, ale ve skutečnosti budují nové „antikomplexy“ tím, jak navazují na tu nejméně šťastnou tradici českého národa – hrbit se před vnější autoritou, ať přichází odkudkoliv. A hlavními poraženými jsou také ekonomické a zájmové lobby, na tyhle všechny navěšené. Proto je kolem výsledku volby tolik povyku.
Nicméně až si sedne kouř po bitvě, řada zarputilých antiklausovců s překvapením zjistí, že se s Klausem paradoxně shodují víc, než jsou sami sobě v iracionálních záchvatech nevole schopni přiznat. Klausovo konečné vítězství by jim mohlo pomoci v odstranění tohoto emocionálního bloku. Vždyť teď už není proč s ním válčit, vyhloubené příkopy je třeba zasypávat, a ne dále prohlubovat. Jedině tak může vzniknout trvalejší středopravicové spojenectví jako protiváha stále užšímu socialisticko-komunistickému svazku.
Prezidentskou funkci si zaslouží
Ano, Václav Klaus byl, je a nadále bude pro mnohé tvrdý oříšek. Nemůže být ale nejmenších pochyb o tom, že si prezidentskou funkci plně zaslouží – za výdrž a houževnatost, za kontinuitu postojů, za jasný „světový názor“ i za silná stanoviska, která leckoho dráždí k nepříčetnosti. Za to, že není – na rozdíl od mnoha jiných evropských politiků – šedivá myš. A to musí uznat i jeho kritici. Místo dětinského spílání by mu proto měli i oni raději gratulovat k úspěchu a přát mu, ať si své druhé prezidentské období naplno užije.
