Antologie, kterou vydalo nakladatelství Brody ve čtyřech knihách (2001, 2003, 2007 a 2008), byla sestavena v 8. století, čítá na 4516 básní vzniklých od 5. století a vedle lidových písní zahrnuje básně asi 450 autorů – z toho 70 básnířek. Čeština je po francouzštině druhý evropský jazyk, do nějž bylo toto dílo přeloženo celé.
Když jste vloni přebíral českou Jungmannovu cenu, v rozhovoru pro LN jste Manjóšú označil za svůj nejobtížnější překlad v životě. Kdy jste s ním začal a jak vůbec vzniklo rozhodnutí přeložit vcelku tak rozsáhlé a téměř nepřeložitelné dílo?
Začal jsem před více než deseti lety. Když jsem v roce 1999 odučil tři roky na univerzitě Otemae, vzal jsem si rok volno a soustředil se plně na překlad Manjóšú. Za myšlenku přeložit toto veledílo japonské literatury vděčím svému dlouholetému příteli Kenu Curutovi, který se narodil ve stejném roce jako já, a šli jsme tedy společně do penze. Když jsem se s ním tehdy radil, co dělat s volným časem, který se najednou po letech plného vytížení před námi otevřel, řekl: "Vrať se k pramenům, tam jsou největší poklady. To ostatní už je všechno svým způsobem odvozené."
V souvislosti s touto antologií se často používají přívlastky "monumentální" či "starobylá". V čem je však toto dílo současné, respektive nadčasové?
Je nadčasové v tom, jak dokonale vystihuje lidské city, které se nemění tak rychle jako různé režimy a politické instituce. Některé básně znějí, jako by byly napsány včera.
Básně Manjóšú jsou často koncipovány nejen jako písně, ale jako otázky a odpovědi nebo dopisy. Jde spíše o stylizaci, anebo se lidé básněmi skutečně dorozumívali v osobním styku o věcech, které jinak říci nelze?
Když si představíme dobu, která neznala noviny, telefon, e-mail či esemesky, uvědomíme si, že Manjóšú vlastně nahrazovalo tyto moderní prostředky komunikace. Místo e-mailu či telefonátu poslal šlechtic osmého století svůj vzkaz či prosbu ve formě krátké básně, kterou často připojil k vhodnému dárku nebo prostě ke snítce květů, které v tom období zrovna rozkvetly. Když se mu něco nelíbilo v politickém životě země, mohl napsat delší báseň čóka, do které vtělil více či méně čitelné jinotaje. Dvorní společnost byla ovšem tak malá, že jakýkoliv náznak byl jejím příslušníkům srozumitelný.
Proč se antologie jmenuje "Deset tisíc listů"?
Deset tisíc se japonsky řekne ičiman a slovo man Japonci používají, když chtějí vyjádřit, že je něčeho mnoho. Proto se Manjóšú někdy překládá i jako Sbírka bezpočtu listů.
Manjóšú je zapsáno takzvanou manjóganou, v níž se čínské znaky čtou foneticky, a ne významově jako v jiných japonských dílech, výklad je mnohdy nejednoznačný. Pracoval jste s těmito originály?
Já jsem pracoval s texty, které uvádějí jak původní verzi v manjóganě, tak přepis do staré japonštiny i moderní komentář. Jeden z nejzasvěcenějších komentářů je od profesora Nakanišiho Susumua.
Pravděpodobným sestavovatelem antologie byl Ótomo no Jakamoči (kolem 716–785). Usuzuje se tak z faktu, že s téměř pěti sty básněmi je i nejčastěji zastoupeným autorem?
Moderní japonské výzkumy skutečně dokazují, že pořadatelem a sestavovatelem sbírky byl Ótomo no Jakamoči. Bývá uváděn mezi šestatřiceti "nesmrtelnými básníky". Neměl lehký osud, byl odsunut na venkov jako guvernér vzdálené provincie pro údajnou účast na spiknutí a po smrti byl pro podezření z účasti v dalším spiknutí zbaven dvorské hodnosti.
Mezi všemi asi čtyřmi sty padesáti autory sbírky bývá v literárních slovnících nejvíce vyzdvihován básník Kakinomoto no Hitomaro, který žil na přelomu 7. a 8. století. V čem tkví jeho velikost?
Hitomaro pocházel z rodu profesionálních recitátorů básní a dokáže napsat dobrou báseň pro každou situaci. Přesto jsou i jeho oslavné čóky (dlouhé básně) na císařovnu Džitó čtivé a znějí upřímně. Ve svých soukromých tankách (japonské klasické pětiverší, v němž je první a třetí verš pětislabičný; sudé verše a verš pátý jsou sedmislabičné – pozn. red.) projevil velkou básnickou vynalézavost a citovou upřímnost.
V Manjóšú je zastoupeno také sedmdesát autorek. Která z nich je vám nejbližší?
Mou oblíbenou autorkou je paní Ótomo no Sakanoue. Je vtipná, a má nádhernou imaginaci:
Třídenní měsíc
jak srpeček mého obočí
tři dny jsem po tobě toužila
až jsme se konečně setkali
Přešla jsem horu,
k níž spínají ruce poutníci
do hlavního města a nevím,
kde v té pustině složím hlavu
Kéž bys mi ze Saha přivezl
alespoň snítku zelené vrby,
abychom se spolu těšili její krásou
Nekukej tak nahlas, žežulko!
Když ležím sama a nemohu spát,
je mi tvůj hlas jenom na obtíž!
Význam Manjóšú pro japonskou slovesnou kulturu jste přirovnal k významu Bible pro literaturu západní. Jestliže jde o základ literární tradice, v čem spočívá?
Můj kolega na Torontské univerzitě, profesor Northrop Frye, napsal o Písmu svatém knihu nazvanou Velký kód, v níž velice přesvědčivě rozvinul myšlenku, že Bible je základním zdrojem a inspirací celé západní literatury. Tato kniha mi pomohla ujasnit si jednou provždy, co je tedy velkým kódem literatury japonské, na niž Bible neměla sebemenší vliv. Kód japonské literatury, který se od biblického radikálně liší, to je dramatické střídání ročních období, sezónní rituály, ztotožnění s přírodním cyklem a s přírodními náladami. Za toto veledůležité poznání vděčím profesoru Fryeovi.
Ve své řeči, kterou jste zaslal při příležitosti ocenění do Japonska, mluvíte s odvoláním na Václava Černého o básnickém slovu, které není pouhým znakem, ale nese "svatozář" – dnes by možná bylo v českém prostředí srozumitelnější slovo "aura". Mohl byste toto pojetí slova přiblížit?
Staří Japonci věřili, že slovo má duši, které říkali kotodama. Podle původního japonského náboženství šintó je slovo hmotnou entitou, které vysloveno dokáže doslova hýbat vesmírem. Magickým vzýváním je například následující báseň. Názvy květů, hora samotná, všechny mají tuto auru:
Lidé uctívají horu Mimoro,
na jejímž úpatí kvete střemcha,
na vrcholku otvírají se pivoňky!
Ta hora rozechvěje každé srdce
posvátnou bázní, tu budem chránit
jak naše plačící děti!
Ve svých literárních esejích nestavíte do popředí učenost a distanci, ale určitou důvěrnost a osobní vyznání. Je v akademickém prostředí, v němž jste se léta v Kanadě pohyboval, toto pojetí přijímáno, anebo se považuje za nevědecké, za "pouhou popularizaci"?
Když si přítel Ken Curuta přečetl mou první studii o Kawabatově Sněhové zemi, řekl mi: "Je to zajímavé, ale proč si musíš nasazovat to germánské brnění?" Germánským brněním myslel teoretický aparát, málo srozumitelná cizí slova a podobně. Tehdy jsem pochopil, že stojím na rozcestí a musím se rozhodnout, po které cestě se dát: cestou teorie, strukturalismu či postmodernismu, směrem k vysoce teoreticky zaměřené Chicagské univerzitě, anebo se držet Šaldy a Černého, Fryee, Daviese a Fiedlera a vyšlapat si osobní cestičku?
Za volbu té osobní cesty jsem samozřejmě zaplatil jistou cenu, není to ve vědeckých kruzích populární. Nepodařilo se mi to přes noc, ale myslím, že jsem si vytvořil svůj kritický styl a svou metodu, která se osvědčila v kritických rozborech japonských románů a povídek, například v knize Krajiny japonské duše. Celý život jsem ovšem musel bojovat s velkým sebeklamem západní literární vědy, totiž s přesvědčením, že ke studiu literatury je možno přistupovat s chladnou objektivitou.
Na múzičnosti a empatii jsou založeny i vaše překlady. Jak vy sám definujete obecné překladatelské ideály, kterým se říká "přesnost" a věrnost"?
Věřím především v citovou přesnost překladu, nikoliv věrnost doslovnou. Snažím se ovšem vyjádřit celý obsah originálu jazykovými prostředky, které má k dispozici čeština.
Nakolik to čeština umožňuje?
Čeština je svým přirozeným lyrickým tónem apriori blíže japonskému originálu a pracuje se s ní snadněji při překládání citově laděných japonských básní než se střízlivější a věcnější angličtinou. Při překladu některých pracovních či lidových písní z Manjóšú jsem si uvědomil, jak jsou těm našim blízko, což mi pomohlo najít pro ně přirozený, mluvný tón. Bytostná propojenost citového života venkovského člověka se světem rostlin a metaforický výraz jsou v obou tradicích překvapivě podobné. Ztotožnění krásné dívky s květinou je i v Manjóšú velice běžné a zcela shodné s naším: "Ty si, Aničko, bílá růža…"
Například u Josefa Václava Sládka, který také vycházel z lidové písně, najdeme verše: "Do hlubin tvé duše, v tůň tvých myšlenek skláním se jak v řeku stvolek pomněnek." Srovnejte si to s lidovou písní z prvního dílu Manjóšú: "Hluboko, hluboko do očí vrostly mi kamélie, jež kvetou u hluboké řeky na jarní louce v Kose." Anebo: "Než bych usychal steskem po milé, to raději rozkvetu na podzim jak květy hagi a vzápětí opadám."
V Manjóšú najdete báseň pro každou situaci či náladu v lidském životě. Například závěrečnou báseň 4516 používám jako novoroční gratulaci, protože se k začátku jara dle lunárního kalendáře velice hodí: "Jako ten dnešní sníh, co padá v první den jara, kéž by se v Novém roce vršily jen samé dobré věci."
Žijete v Kanadě a literárně i doslova se pohybujete mezi Českem a Japonskem. Ve vašich esejích je důležitým slovem domov. Jak mu rozumíte?
O domově píšu hodně ve svých Pamětech, které připravuji k vydání: Když jsem se na jaře 1990 poprvé po čtvrt století exilu vrátil do Staré Boleslavi, měl jsem ve "vile dědy Pošíka", čili č. p. 880 na Vestecké ulici, podivnou zkušenost. Přijel jsem myslím v sobotu nebo v neděli ráno, a když se bratr Jan po víkendu vracel navečer do Prahy, řekl: "No, vždyť tady všechno znáš, tak se tu měj." Jenže když dům osaměl a já slyšel jenom ty dávné povědomé zvuky a čichal staré známé vůně, nějak to na mě všechno padlo a měl jsem pocit, že se propadám do hluboké studny ztraceného času. Dům šeptal: "Včera jsi odjel a dnes přijíždíš, a to co bylo mezi tím, neexistuje." Byl to strašný pocit a já jsem si uvědomil, že člověk by měl celý život zůstat na jednom místě, zarůst do něj jako strom a sát živné látky z jeho půdy, dýchat jeho vůně a nakonec se v jeho hlíně rozplynout.
Jenže ono to jinak nešlo. Zůstat znamenalo odepsat pětadvacet nejplodnějších let života, potácet se v perverzním marasmu režimu, který si mě vzal pozorně na mušku a byl by mi ten život pěkně osladil.
Nemůže být v takové situaci východiskem právě pohyb mezi "domovy" různých jazyků? A může se stát pak domovem sama literatura?
Lépe bych to neuměl říct. Literatura a jazykové prostředí, ze kterého pochází, jsou pro mne domovem. Nezáleží tolik na tom, kde je člověk v té které chvíli fyzicky, ale na tom, čím žije duchovně, jak prostřednictvím velké literatury vnímá svět.
