Při návštěvě expozice sestavené z velkoformátových podsvícených fotek divák zas a znovu může ocenit širokou kvalitu švýcarské architektury. Ateliér Bearth & Deplazes není přitom žádnou horkou novinkou, založen byl už v roce 1988. Architekti se mohou zdát zastíněni globálně známými postavami švýcarské architektury, ovšem zdaleka se nejedná o méně významný ateliér.
Ocenění pro jejich stavby se nepočítají v jednotkách, ale v desítkách. Krom jiného se také hlavní architekti Valentin Bearth (* 1957) a Andrea Deplazes (* 1960) dlouhodobě věnují vzdělávání budoucích stavitelů. Andrea Deplazes dvacet let působí na univerzitě ETH v Curychu, zatímco Valentin Bearth přešel z Curychu na akademii architektury v Mendrisiu už v roce 2000. Hlavní sídlo přitom mají v Churu, třicetitisícovém městě v kantonu Graubünden, kde jej vede třetí hlavní postava ateliéru Daniel Ladner (* 1959).
Strhující hory
Výstava je na první pohled poutavá a divácky velmi vstřícná. Nepředkládá návštěvníkům prakticky žádný psaný text, soustředí se hlavně na zprostředkování architektury díváním se. Jednotlivé projekty jsou představeny několika fotkami a menším zjednodušeným půdorysem. Velkoformátové snímky by sice vynikly více ve vzdušnějším prostoru, než který může nabídnout Fragnerova galerie, ovšem putovní výstavy nejsou šité zpravidla na konkrétní prostor.
Kladným důsledkem je, že divák se ocitá vždy v pevném objetí fotek konkrétní stavby. V případě chaty Monte Rosa (2011) jsou pohledy na hrozivou horskou scenérii obzvláště působivé, přímo strhující a krásné. Poutavé z velké části i díky tomu, že na některých pohledech je chata sotva vidět. Může znít podivně, že na architektonické výstavě oceňuji fotku, kde dům je sotva vidět, nicméně právě ta ukazuje velkou přednost stavby: je ke krajině citlivá a ohleduplná. Velkolepý pohled na přírodní scenérii neničí, nýbrž jemně obohacuje.
Těžkotonážní balet s helikoptérou
Chata vznikla jako ukázkový projekt, jeden z padesáti, navržený u příležitosti 150. výročí založení ETH v Curychu. Reprezentuje komplexní architektonické hodnoty kvalitní architektury: adaptaci na prostředí inteligentní formou, ale také konstrukčním řešením a energetickou soběstačností a udržitelností. Průběh stavby v takto klimaticky náročném prostředí na výstavě dokumentuje video a doporučuji je trpělivě zhlédnout. Už jenom pro pohled na dělníky při manipulaci s obrovskými kusy dřevěné konstrukce zavěšené na helikoptéře.
Ateliér se nedá jednoduše zařadit do určitého směru na základě práce s materiálem či budováním výrazu. Naopak jejich stavby svádí k tomu, aby byly charakterizovány jako výrazově pluralitní, ovšem vždy mají vysoce kultivovaný projev s ohledem na detail a provedení. Nejsou nijak revoluční, byť se třeba nebojí experimentu jako v případě rozšíření vinařství Gartenbein (2007), kde navrhli cihlovou vyzdívku tak, aby struktura zdiva vykreslila obrysy hroznů. Poté, co se při ruční práci věc nezdařila, nechali úspěšně cihlovou zeď vystavět robotem. Péče o detail a provedení je přitom vepsána do základu ateliéru přímo Petrem Zumthorem, který svou precizností a vášní pro i ty nejmenší části staveb sklidil celosvětový úspěch. Valentin Bearth totiž po dokončení školy čtyři roky spolupracoval s tehdy zdaleka ještě ne tak známým Zumthorem a spolu například vytvořili návrh známé kaple sv. Benedikta v Sumwitgu.
Když ale opustím na chvíli lehkou notu, na práci ateliéru Bearth & Deplazes se podle mě ukazuje i na první pohled ne zcela zřejmý a obvyklý přístupu k architektuře. Moderní architektura často zrcadlí bezbřehý individualismus současné společnosti usilováním o originalitu za každou cenu. Originalita se stala přední hodnotou na úkor dalších kvalit stavby. Ne že by to byl nějak nový postřeh, už slavný Mies van der Rohe to komentoval výrokem: „Nechci být zajímavý, chci být dobrý.“
Sloupy podle Wrighta
V případě ateliéru Bearth & Deplazes je zjevné, že se nesnaží za každou cenu přijít s originálními formami stavby a že se nebojí využít slovník budovaný moderní architekturou. Využívají tak třeba formální motivy jako například tvar sloupů amerického architekta Franka Lloyda Wrighta, jednoho z těch nejtvořivějších moderních stavitelů.
Nerad bych tento fakt přecenil, nicméně je to možné vnímat tak, že architektura není chápána jako soutěž o to, kdo víc zaujme, jako soupeření jednotlivců. Namísto toho se podtrhuje společné úsilí na budování moderního výrazu architektury, tedy upřednostnění společenství před individualitou. Zájem ateliéru překročit moderní individualismus je vidět také na příklonu k veřejným stavbám a především na začlenění staveb do volné krajiny či města. Takto obecná tvrzení jsou zavádějící, protože i v ateliéru Bearth & Deplazes je snaha o původnost. Jen je přitom třeba odlišovat původnost pro sebe samu a původnost jako vlastní řešení konkrétního úkolu.
