Arctic Monkeys došli k rozcestí, novým směrem ale nevykročili

Britští Arctic Monkeys jsou typickým produktem současné doby. Na povrchu se tváří jako nezávislá rocková kapela, ve skutečnosti však od počátku vstřebávají fungující pravidla showbyznysu s neobyčejnou důsledností. Není tak divu, že poté, co prosluli jako "kapela s nejrychleji prodávaným debutem" a dobře si vedlo i jejich druhé album, i aktuální třetí album hbitě vyskočilo do čela britské hitparády. To, co před nimi nakousli The Strokes, dokázali vyždímat a stavět na tom dokonale. Minimálně v tomto je vše při starém.

Třetí deska vždy u těch, komu se podařilo komerčně prorazit, znamená zásadní rozhodnutí, zda ještě těžit z úspěšného startu, anebo už to zkusit jinak. Arctic Monkeys se zdá se pokusili o kompromis mezi oběma cestami, a výsledek je tak poněkud rozpačitý. Ne, neznamená to nějaký zásadní problém, jen onen moment, kdy se jasně ukáže, zda potvrdí svou pozici nadčasově, anebo postupně začnou směřovat k zapomnění, pro tentokrát o nějakou dobu odložili.

Vážnější, nikoliv dospělejší
Na povrchní první poslech se zdá, že mladíci ze Sheffieldu už mají definitivně za sebou postpubertální období a hlásí se u nich první znaky dospělosti. Ale s opakováním se stále více vynořuje fakt, že i na to si ještě bude potřeba trochu počkat. Deska je sice klidnější, místy koketuje s melancholií, a i když ke slovu "balada" má nejblíž snad jen intimně laděná Fire And The Thud, případně podmanivá Dance Little Liar, většinou tu stále převažují – i když ve volnějších tempech – ostřejší kytarové riffy.

Ano, už nejsou tak rozeřvaní a prvoplánově hitoví, občas zvolní a na moment se zamyslí, ale pak už honem pospíchají dál a jasně dávají najevo, že se sebereflexemi se zatím zdržovat nebudou. Ono zvolnění je tak spíš symbolické – do opravdu melancholických a zamyšlených part typu Tindersticks mají ještě hodně daleko. Charakteristickým budiž to, že si k tomu jako jednoho z producentů přizvali Joshe Hommeho z Queens of the Stone Age, což není zrovna kapela zbožňovaná intelektuály, do kterých se Arctic Monkeys na svém třetím albu vžívají.

Producentský vklad se může jevit jako přínosný, budeme li se bavit o propracovaných aranžích či zvukové pestrosti. V tomto směru je album bez debaty dál. Typické, místy až polyrytmické bicí zůstávají, hodně se pracuje se zvukem i náladami. Nicméně když nastane otázka, zda všechny předložené skladby jsou opravdu ty reprezentativní, a v tom momentě, si posluchač uvědomí, že těch deset skladeb pravděpodobně není vše, co měla skupina k dispozici, a že vlastně tohle by měl být výběr toho nejlepšího z materiálu, který byl k dispozici, začíná hlodat červík pochybností.

Dopracovat se totiž ke stavu, že deska neproletí jedním uchem tam a druhým ven, aniž by v hlavě cokoliv zůstalo, rozhodně znamená neposlechnout si ji jen jednou či dvakrát. Bez ohledu na žebříčky a prodejní úspěchy, které by v případě této kapely ostatně určitě nastaly, i kdyby deska byla úplně špatná, se tak vkrádá úvaha, jestli neměli přece jen zůstat u svých rychlých vypalovaček pro puberťáky.

Začít zpívat o vážnějších tématech totiž ještě neznamená být automaticky důvěryhodný. Určitě i jen pokus je v tomto směru příjemným příslibem. Klidnější pasáže ukazují, že vývoj skladatelského potenciálu může ještě přinést nemalá překvapení, ale otázka, zda se bude skupina ochotna kvůli tomu vzdát toho, co ji proslavilo, stále visí ve vzduchu.

Arctic Monkeys natočili příjemnou desku, která je v mnohých směrech dál než její předchůdci. Nepouští se do zbytečných experimentů a pokouší se vyrovnat s postupným stárnutím svých tvůrců, ale jak už bylo řečeno, mezi alba roku ji nejspíš budou řadit jen věrní příznivci. Alex Turner a jeho kolegové stále stojí na křižovatce, a na případné skutečné vykročení opravdu novým směrem bude třeba si teprve počkat.