První tři zaplatili za odboj životem, další dlouhými lety kriminálu. A nebyli sami: v souvislosti s případem odsoudil komunistický justiční aparát v roce 1955 spoustu lidí, kteří zasluhují hlubokou úctu.
Režim se na nich zcela jednoduše pomstil, vyřádil, pokusil se zlikvidovat nejen jednotlivce, ale rovnou celé rodiny. I kdyby se jádro skupiny dopouštělo obyčejných zločinů, i kdyby celá ta „válka s komunismem“ nebyla legitimní, jak tvrdí oponenti Mašínů, stejně by platilo: většinu obžalovaných rodinných příslušníků by každý demokratický soud světa osvobodil, nanejvýš by skončili na pár měsíců ve vazbě. V Československu se s nimi ovšem naložilo jako za heydrichiády: pro výstrahu o jejich osudu s patřičnou nenávistí referoval tisk i rozhlas, popel popravených byl rozsypán na neznámá místa, dokonce i matku bratrů Mašínových Zdenu, která zemřela ve věznici, uložili do masového hrobu v Ďáblicích – nesměla klidně spočinout v rodinné hrobce. Ti, kdo zůstali na svobodě, měli v patách StB a nejrůznější udavače od rána do večera.
Vratislav Švéda se narodil 11. října 1927 v Pivíně. Velkým vzorem byl pro něj vždycky starší bratr Václav, který se za války pokusil utéct ze země a dát se k západní armádě. Chytili ho na hranicích a zavřeli, utekl a lapli ho znovu, tentokrát ve Švýcarsku. Vyneslo mu to tři roky ve věznici v Marienburgu. Přežil a brzy po únoru 1948 se zapojil do protikomunistického odboje (sám byl oběť persekuce, komunisté ho okradli a vyhnali ze statku, na němž se ženou hospodařil). S Mašíny byl Václav jedna ruka, podporoval je, plánoval s nimi akce, některých se účastnil. O tom, co bratr dělá, Vratislav hodně věděl: V Pivíně spolu bydleli s rodiči a manželkami – a právě tam, na blízkém poli, zakopal na bratrovu žádost (krátce před útěkem jádra skupiny za hranice) pušky a pistole. Jak známo, Mašínové s Paumerem se prostříleli až do Berlína - raněného Václava Švédu a Zbyňka Janatu ale policie dostala.
V roce 1953 proběhlo v Československu zatýkání. Vratislava sebrali estébáci 25. listopadu – fyzicky týrat ho začali už na chodbě rodného domu. Ihned mu oznámili, že jedou na pole vykopávat zbraně. Šli najisto, což se většinou interpretuje jednoznačně: Janata s Václavem Švédou nevydrželi kruté mučení a ve vězení mluvili. Jenže Vratislav je přesvědčen, že bratr byl tvrdý chlap, který rodinu hájil do posledního dechu – kde jsou ukryté zbraně prý ani nevěděl a Vratislav si dodnes myslí, že ho někdo z obce při kopání na poli viděl a udal.
Ten den zatkla StB i další členy rodiny: Václavovu manželku Ludmilu, bratra Zdeňka, otce Františka Švédu… Děti zůstaly jen s babičkou a mělo to být nadlouho. Václav Švéda dostal trest smrti, popravili ho 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Jeho žena Ludmila prožila ve vězeních deset let. Neviděla vyrůstat své děti. V rozhovoru s Jáchymem Topolem (pro týdeník Respekt) vzpomínala dcera Lída (v třiapadesátém sedmiletá) na návštěvy ve věznicích: „Lidi spolu nemluvili, estébáci byli nevrlí. Máma často plakala. A estébáci říkali, že máma stejně domů nechce, že nechce bejt se svejma dětma. To jsme nechápali, to bylo strašný.“ Teprve později se dozvěděla, že maminka odmítla přijmout nabídku předčasného propuštění za to, že se stane udavačkou. Františkovi Švédovi bylo v době zatčení šedesát let – a brzy po propuštění z dlouhého kriminálu zemřel.
Když Vratislava Švédu sebrali, měl tříletou holčičku a další se měla brzy narodit. Žena se s ním ale rozvedla, protože nevydržela soustavný nátlak. Svoje děti začal vídat teprve když byly dospělé. Pobyt ve vězení (celkem 11 let) a především vyšetřování popisuje stručně: „Když se mému vyšetřovateli něco nelíbilo, prostě mi mlátil hlavou o zeď. Psychické týrání bylo nepřetržité… Celou dobu vězení jsem měl obrovský strach o rodinu a o všechny blízké.“ Současně ale Vratislav požíval jako odbojář jisté úcty. A říká: „Já jsem na rozdíl od jiných alespoň věděl, za co mě drží pod zámkem.“ Podívá-li se člověk na případy tisíců kulaků, kněží, a vůbec těch, jimž komunisté zničili životy jen proto, že se narodili v „nesprávných“ rodinách a vyznávali „nesprávné“ hodnoty, dává mu za pravdu.
S činností Mašínovic skupiny včetně zabití dvou esenbáků a jednoho ozbrojeného pokladníka se Vratislav Švéda ztotožňuje: „Jsou to rozporuplné věci, polovina národa na to má odlišný názor, ale už Masaryk říkal, že pokud se s tyranem nedá dohodout, je násilí a boj legitimní prostředek.“ Kriticky ale nahlíží přípravu útěku i některých sabotážních a odbojových akcí na čs. území: například fakt, že si bratři spolu s Janatou a Václavem Švédou nevzali na cestu léky nebo obvazy, že neměli dost munice a jídla, takže museli nadměrně riskovat, že se i v Pivíně pohybovali příliš nápadně.
Vratislav Švéda po propuštění na svobodu pracoval v dolech, dnes žije v Havířově, je předsedou pobočky Konfederace politických věznů v Karviné. A jestliže jsme napsali, že se komunisté pokusili Švédovic rodinu zničit, pak nutno na závěr konstatovat, že se to přes všechnu persekuci a teror nepovedlo: v Pivíně pořád bydlí Václavův syn Radslav Švéda, má tu zámečnickou dílnu. Žijí tu i jeho děti – a o dědečkovi mluví s úctou a hrdostí, protože se mu sice nedá chodit na hrob, ale všichni vědí, že měl odvahu, jaká se hned tak nevidí.
Režim se na nich zcela jednoduše pomstil, vyřádil, pokusil se zlikvidovat nejen jednotlivce, ale rovnou celé rodiny. I kdyby se jádro skupiny dopouštělo obyčejných zločinů, i kdyby celá ta „válka s komunismem“ nebyla legitimní, jak tvrdí oponenti Mašínů, stejně by platilo: většinu obžalovaných rodinných příslušníků by každý demokratický soud světa osvobodil, nanejvýš by skončili na pár měsíců ve vazbě. V Československu se s nimi ovšem naložilo jako za heydrichiády: pro výstrahu o jejich osudu s patřičnou nenávistí referoval tisk i rozhlas, popel popravených byl rozsypán na neznámá místa, dokonce i matku bratrů Mašínových Zdenu, která zemřela ve věznici, uložili do masového hrobu v Ďáblicích – nesměla klidně spočinout v rodinné hrobce. Ti, kdo zůstali na svobodě, měli v patách StB a nejrůznější udavače od rána do večera.
| Mašínovská legenda |
| Případ skupiny bratrů Mašínových je notoricky známý a v Československu ojedinělý. Počátkem 50. let se pustili do skutečného boje s komunismem, postupovali jako vojáci, zbraně získali přepadením policejních stanic, peníze útokem na auto, převážející výplaty. Při všech těchto akcích zahynuli lidé: esenbáci, ozbrojený pokladník. V třiapadesátém se bratři ještě s Milanem Paumerem prostříleli na Západ, dokázali uniknout a čelit armádě pronásledovatelů. Věřili, že mezi sovětským a východním blokem začne válka a že se domů budou moci vrátit. Nestalo se, v cizině žijí dosud. Pro polovinu národa jsou vrazi, pro další část společnosti hrdinové. |
Vratislav Švéda se narodil 11. října 1927 v Pivíně. Velkým vzorem byl pro něj vždycky starší bratr Václav, který se za války pokusil utéct ze země a dát se k západní armádě. Chytili ho na hranicích a zavřeli, utekl a lapli ho znovu, tentokrát ve Švýcarsku. Vyneslo mu to tři roky ve věznici v Marienburgu. Přežil a brzy po únoru 1948 se zapojil do protikomunistického odboje (sám byl oběť persekuce, komunisté ho okradli a vyhnali ze statku, na němž se ženou hospodařil). S Mašíny byl Václav jedna ruka, podporoval je, plánoval s nimi akce, některých se účastnil. O tom, co bratr dělá, Vratislav hodně věděl: V Pivíně spolu bydleli s rodiči a manželkami – a právě tam, na blízkém poli, zakopal na bratrovu žádost (krátce před útěkem jádra skupiny za hranice) pušky a pistole. Jak známo, Mašínové s Paumerem se prostříleli až do Berlína - raněného Václava Švédu a Zbyňka Janatu ale policie dostala.
V roce 1953 proběhlo v Československu zatýkání. Vratislava sebrali estébáci 25. listopadu – fyzicky týrat ho začali už na chodbě rodného domu. Ihned mu oznámili, že jedou na pole vykopávat zbraně. Šli najisto, což se většinou interpretuje jednoznačně: Janata s Václavem Švédou nevydrželi kruté mučení a ve vězení mluvili. Jenže Vratislav je přesvědčen, že bratr byl tvrdý chlap, který rodinu hájil do posledního dechu – kde jsou ukryté zbraně prý ani nevěděl a Vratislav si dodnes myslí, že ho někdo z obce při kopání na poli viděl a udal.
Ten den zatkla StB i další členy rodiny: Václavovu manželku Ludmilu, bratra Zdeňka, otce Františka Švédu… Děti zůstaly jen s babičkou a mělo to být nadlouho. Václav Švéda dostal trest smrti, popravili ho 2. května 1955 v Praze na Pankráci. Jeho žena Ludmila prožila ve vězeních deset let. Neviděla vyrůstat své děti. V rozhovoru s Jáchymem Topolem (pro týdeník Respekt) vzpomínala dcera Lída (v třiapadesátém sedmiletá) na návštěvy ve věznicích: „Lidi spolu nemluvili, estébáci byli nevrlí. Máma často plakala. A estébáci říkali, že máma stejně domů nechce, že nechce bejt se svejma dětma. To jsme nechápali, to bylo strašný.“ Teprve později se dozvěděla, že maminka odmítla přijmout nabídku předčasného propuštění za to, že se stane udavačkou. Františkovi Švédovi bylo v době zatčení šedesát let – a brzy po propuštění z dlouhého kriminálu zemřel.
Když Vratislava Švédu sebrali, měl tříletou holčičku a další se měla brzy narodit. Žena se s ním ale rozvedla, protože nevydržela soustavný nátlak. Svoje děti začal vídat teprve když byly dospělé. Pobyt ve vězení (celkem 11 let) a především vyšetřování popisuje stručně: „Když se mému vyšetřovateli něco nelíbilo, prostě mi mlátil hlavou o zeď. Psychické týrání bylo nepřetržité… Celou dobu vězení jsem měl obrovský strach o rodinu a o všechny blízké.“ Současně ale Vratislav požíval jako odbojář jisté úcty. A říká: „Já jsem na rozdíl od jiných alespoň věděl, za co mě drží pod zámkem.“ Podívá-li se člověk na případy tisíců kulaků, kněží, a vůbec těch, jimž komunisté zničili životy jen proto, že se narodili v „nesprávných“ rodinách a vyznávali „nesprávné“ hodnoty, dává mu za pravdu.
S činností Mašínovic skupiny včetně zabití dvou esenbáků a jednoho ozbrojeného pokladníka se Vratislav Švéda ztotožňuje: „Jsou to rozporuplné věci, polovina národa na to má odlišný názor, ale už Masaryk říkal, že pokud se s tyranem nedá dohodout, je násilí a boj legitimní prostředek.“ Kriticky ale nahlíží přípravu útěku i některých sabotážních a odbojových akcí na čs. území: například fakt, že si bratři spolu s Janatou a Václavem Švédou nevzali na cestu léky nebo obvazy, že neměli dost munice a jídla, takže museli nadměrně riskovat, že se i v Pivíně pohybovali příliš nápadně.
Vratislav Švéda po propuštění na svobodu pracoval v dolech, dnes žije v Havířově, je předsedou pobočky Konfederace politických věznů v Karviné. A jestliže jsme napsali, že se komunisté pokusili Švédovic rodinu zničit, pak nutno na závěr konstatovat, že se to přes všechnu persekuci a teror nepovedlo: v Pivíně pořád bydlí Václavův syn Radslav Švéda, má tu zámečnickou dílnu. Žijí tu i jeho děti – a o dědečkovi mluví s úctou a hrdostí, protože se mu sice nedá chodit na hrob, ale všichni vědí, že měl odvahu, jaká se hned tak nevidí.
