Když jsme psali hru České nebe, představovali jsme si, že tam nahoře dostávají veškeré knížky, které dole vycházejí. Možná že požádáš, aby vám tam odteďka chodily i Lidovky, protože bez nich nemůžeš být, a tak si to přečteš.
Nestačil jsem ti totiž říct pár věcí. V těch nedávných mizerných měsících, kdy jsi zažíval samou bolest a skoro žádnou radost, jsem smekal klobouk před tím, jak statečně ses utkal se Zubatou a jakou s tebou měla práci. Při posledních představeních, kdy jsi sotva dýchal, se diváci smáli jako vždycky a netušili, že jsou svědky neuvěřitelného vítězství duše nad nemocným tělem. Pamatuješ, když jsme do Vizionáře vymýšleli postavu Smrtky s kosou přes rameno, jak jsme váhali, jestli se nerouháme? A tys tenkrát říkal: Rouháme, ale to je jediný, co proti ní můžeme udělat. A teď ses jí, bestii, navíc postavil jako rytíř.
Taky jsem ti nestačil říct, že nám hercům i divákům budeš v divadle chybět, protože nejdeš nikým nahradit. Ale že se budeme snažit hrát tak, aby to bylo ke koukání i shora.
Všichni už vědí z rádií a televizí, že jsme bez tebe. A chtějí, abychom o tobě mluvili do mikrofonů a do kamer. Ale nám se ještě nechce a říkáme jim: My jsme pozůstalí, tak nás nechte truchlit. Doufám, že to schvaluješ.
Taky bys měl vědět, že všechny tvé čtyři děti, Kačenka, Bětka, Filip i David, byly s tebou až do konce, když už jsi byl na přístrojích a neviděl je.
Jo, a dneska, 6. 6., v den, kdy tvé místo v šatně zůstane prázdné, nebudeme hrát, ale sejdeme se v divadle a budeme vzpomínat, co všechno jsme díky tobě a s tebou zažili. Vypadá to, že diváci nám to zrušené představení odpustí, protože na chodník pod skříňku s tvou fotografií přinášejí květiny.
Tak pozdravuj Cimrmana, jestli tam je, a ať ti laskavě přepustí místo u okna, abys viděl na čtení.
Za všechny kluky z tvého divadla
