Je starým návodem na úspěšnou polemiku, že vynecháme věci, které protivníkovi nejsme schopni vyvrátit, a soustředíme se pouze na věci, kde jsme si jistější. Předstíráme přitom, že pojednáváme o celém problému. Přesně podle tohoto návodu postupuje Tomáš Hříbek v článku Jiří Vácha využívá Boha mezer (LN 17. 5. 2014).
Jiří Vácha totiž v první části svého příspěvku poukazuje na základní mez vědeckého poznání, která tkví v tom, že věda zkoumá procesy, jejichž průběh lze vyjádřit s matematickou přesností. Na cestě k tomuto pojetí poznání se věda musela rozejít se starší přírodní vědou, která splývala s filozofií a kladla otázku porozumění celku světa a jeho smyslu nad matematicky přesný popis. Vácha správně ukazuje, že na začátku moderní vědy stojí metodické rozhodnutí vyloučit všechny otázky, které přesahují ono matematicky popsatelné „jak“, a odvolává se přitom na myšlenku Miroslava Petříčka.
Petříček říká, že věda „mlčí“ tam, kde jde o poslední, člověka se vnitřně dotýkající pravdy. Petříček přitom poukazuje na Jana Patočku, který jako první u nás analyzoval diskrepanci metody vědy a „lidského světa“ s jeho zaměřením na protiklad domova a cizoty, s jeho oscilací kolem „starosti“ o naplnění života či jeho pouhého obstarávání, s otázkami po tom, co člověka naplňuje a co jej přesahuje. Není náhoda, že Patočkovy snad nejvýznamnější práce se týkají Sókrata, Platóna a Aristotela, představitelů filozofie, která hledá správnou životní cestu a vzpíná se k tomu, co stojí nad životem. Přijmout za svůj jen svět vědy znamená vzdát se parametrů lidskosti.
To všechno je nic?!
V padesátých letech, kdy byl Patočka zatlačen do Pedagogického ústavu, věnoval mnoho úsilí rehabilitaci Komenského jako filozofa. Z hlediska dějin vědy a převládajících dějin filozofie byl Komenský zpátečník, který se stavěl – se vzrůstající nevolí – proti Descartovi jako představiteli kulturního trendu orientovaného na vědu. Ale není Komenského filozofie pochopitelná právě z toho hlediska, že chce zůstat filozofií celku lidského světa s jeho zakotvením v absolutnu proti onomu zjednostranění, proti onomu zúžení všech otázek a hodnot na otázku, „jak“ probíhají přírodní procesy? Význam Patočkových komeniologických studií se projevil v založení celé školy filozofického zkoumání Komenského v Bochumi.
Od doby, kdy Jan Patočka konfrontoval vědeckou metodu s parametry lidského života, uplynulo osmdesát a od doby, kdy přednášel o presokraticích, Sókratovi, Platónovi a Aristotelovi, již téměř sedmdesát let. Kdybychom učinili měřítkem pokroku české filozofie článek Tomáše Hříbka, pak česká filozofie a kultura od té doby velmi upadla. Co totiž vyznačuje amerického fyzika Lawrence Krausse a jeho českého následovníka, je nihilistický poměr k evropské filozofické tradici a celé duchovní kultuře, i když Hříbek ve svém prvním článku poněkud zmírňuje Kraussovo pohrdání filozofií.
Jsou otázky, které jsme nadhodili, skutečně jen pověrami a pomýlením pobloudilého rozumu? Je starověká a středověká filozofie se svými otázkami po mocnostech přírodního a lidského světa, po správném vedení života, po ontologickém řádu a jeho smyslu a po posledním základu všeho jen blábol? Je duchovní život středověku s touhou po Božím hrobě, se starostí o individuální spásu a s heroickými příklady prosazování a hájení lidské důstojnosti – protože to vše bylo podniknuto se zřetelem k absolutním hodnotám –, jen politováníhodným poblouzněním? Nejsou tato úsilí, přes veškerou dobovou podmíněnost, výrazem „existenciálů“, základních rysů lidské osobnosti, které se nedají vytěsnit novoosvícenským ateismem?
Nic neví o gigantické válce
Lawrence Krauss sám připouští filozofii jen jako jakési přípravné údobí pro přírodní vědu, která ji pak odhodí jako nepotřebnou. Ve fyzice tento proces již proběhl, další vědy, jak biologie, budou následovat. Ve fyzice si máme toto přípravné období představovat po vzoru teorie epicyklů, které odstranila astronomie (ale Krauss teorii epicyklů přičítá křesťanství). Krauss nic neví o tom, že Platón mluví o „gigantické válce“ nebo „nesmírném boji“ o bytí, kterou svádějí filozofové, a že stejně by bylo možné mluvit o novověké filozofii jako „gigantické válce“ o vědomí, já a autentický život. „Gigantická válka“ není literární nadsázka, je tím vyjádřena důležitost těchto otázek pro lidský život, společnost a dějiny.
Ale i svou vlastní doménu jako propagátora ateismu plynoucího z vědy pojímá Krauss velmi povrchně. I když některá slovní prohlášení z boje francouzského osvícenství s „pověrou“ připomínají Kraussův slovník (ale ve francouzském osvícenství znamenala taková prohlášení zaujetí nonkonformního postoje), je popírání osobního Boha od konce 18. století důsledkem pocitu, že bytí – bytí přírody a bytí člověka – ztrácí naléhavost a stává se člověku lhostejným. Friedrich Schiller v básni Bohové Řecka (1789) mluví o dvou příčinách tohoto zlhostejnění: je to matematická přírodověda, která způsobila, že se svět přestal jevit jako zázračné dějství, k němuž se vztahujeme s údivem, a stal se něčím samozřejmým a banálním, a je to – podle něho – protestantský studený vítr, který odvál ze světa posvátnost, protože ji vyhradil Jedinému, Stvořiteli. Jeho o něco mladší současníci (Hegel, Hölderlin) vedeni stejnými důvody objevují Spinozu, který popírá stvoření. Stvořenina nemá tolik posvátného majestátu jako Stvořitel.
Podobná situace, kdy lidé pociťují nostalgii po naléhavosti bytí, vyvstává – s ještě větší razancí – ve 20. století, kdy jedinec ztrácí v důsledku velkovýroby, jak věděl básník R. M. Rilke, dřívější důvěrný vztah k věcem každodenního užívání a kdy je jedinec, jak víme z Kafkových románů, ztracen v nepřehledném soukolí společenské mašinerie. Z motivu oslabení vztahu k bytí v důsledku vědy a techniky vychází Heidegger ve své přednášce Co je metafyzika? (1929). Pozdější Heidegger považuje současnost za deficientní fázi dějin bytí.
Celebrita na turné
Ale mezitím musela evropská kultura čelit výzvě, kterou jí svým ateismem vrhl do tváře Friedrich Nietzsche. Ovšem na Nietzschově hluboce prožívaném ateismu, v němž splývá život a dílo, lze vidět rozdíl mezi současnou ateistickou propagandou a mezi hlásáním „pravdy“, kterou Nietzsche ze svého života pochopil. Nechejme stranou, zda „skalní melodie“, kterou z hlubin bytí zaslechl, je pravda celá a zda k bytí nenáleží též láska a milost, kterou z něho zaslechnou jiní. Nietzschův život obětovaný hlásání „nového evangelia“ (je to výzva k opravdovosti života a k sebepřekonávání) se podobá životu křesťanského mučedníka, zatímco vystoupení vědce, který si nepovšiml, že překračuje svou kompetenci, je zastávkou celebrity na úspěšném turné. Může si být jist úspěchem – za předpokladu, že pro jeho posluchače je stejně jako pro něho samozřejmé, že poznání musí mít povahu vědeckých poznatků a že poznáním není zkušenost z celistvosti života, z jeho bloudění a hledání správné cesty, z morálních úpadků a z touhy po absolutnu, která je přítomna v lidském srdci.
Hříbek učinil tématem svého článku „Boha mezer“ u Jiřího Váchy. To odpovídá až druhé části Váchova článku, kde Vácha poukazuje na nesouměřitelnost našeho pociťování a neurofyziologických procesů, které lze objektivně vykázat. Vácha se tím – ze stanoviska biologie – dotýká problému, který demonstruje novověká filozofie vědomí a jáství a fenomenologie. Ta zkoumala a zkoumá – s velkým zdarem – zákonitosti vědomí zcela nezávisle na jeho fyziologických předpokladech. Ale o tom, jak se zdá, Lawrence Krauss nic neví.
