Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

POHNUTÉ OSUDY: Autohavárie ukončila život nadějného kanoisty Přemysla Vlka

Lidé

  8:30
PRAHA - Inspiraci pro design své kánoe objevil nejspíš v zoologické zahradě. Pár stovek metrů od umělého kanálu pro vodní slalom v pražské Troji. Bílá, černá, bílá, černá. Tak se střídaly pruhy na palubě jeho kánoe – zebry. Přemysl Vlk s ní dokázal navzdory svému mládí mezi peřejemi, válci a vracáky tancovat podobně úžasně jako olympijský šampion Lukáš Pollert.

Přemysl Vlk foto: Šimon , Lidové noviny

Odborníci ho na začátku nového tisíciletí pasovali na nástupce právě Pollerta. Jenže pak z ničeho nic jeho ani ne jednadvacetiletý život ukončila jednu letní neděli nad ránem autohavárie na trase Mníšek pod Brdy – Čísovice.

Česká reprezentace onoho 13. července roku 2003 zrovna krotila řeku Sávu ve slovinském Tacenu při závodech Světového poháru, když mezi rej kajaků a kánoí přilétla z domova smutná zvěst.

Přemysl Vlk a Daniel Vladař nepřežili náraz vozu Škoda Felicia do stromu. Řidič auta, jímž byl, jak později policisté uvedli, Vlkův kamarád, nezvládl levotočivou zatáčku a resumé znělo drsně – životy dvou vynikajících kanoistů vyhasly.

Šéftrenér české reprezentace Jiří Pultera si v souvislosti se zmíněnou smutnou událostí vybavuje i jeden zajímavý podtext.

„Přemek se pár týdnů před touhle autohavárií přetahoval se Standou Ježkem v domácích nominačních závodech o poslední třetí místo, zaručující v kategorii C1, tedy singlů, poslední místo v reprezentaci,“ vzpomíná Pultera.

Ježek, u vody zvaný Jéža, tehdy v tomhle neuvěřitelně vyrovnaném minisouboji uspěl až v dodatečném propočítávání časových odstupů.

„Jednalo se o rozdíl snad několika centimetrů,“ kroutí ještě dnes trenér hlavou. „Kdyby tehdy Přemek doma nezůstal a odjel s reprezentací do Tacenu, tahle věc by se nestala...“

Kdyby, kdyby, kdyby... „Já tyhle hry na kdyby nemám moc ráda,“ řekne Marie Řihošková. Vynikající kajakářka, kterou právě s Vlkem dříve pojil silný vztah. Časem se sice jejich láska proměnila v přátelství, ale velkými kamarády zůstali navždy.

„Něco podobného by se totiž klukům mohlo klidně stát třeba i někdy jindy. Přemek s Danielem byli mladí a bohužel moc nedbali na několik varování, které už předtím dostali,“ dodává zvolna.

POHNUTÉ OSUDY: Generace komunistické izolace. U malíře Františka Grosse nebylo nic černobílé

Mezi řádky si tak člověk domyslí, že oba mladíci nejspíš onou škodovkou nad ránem nejeli ve zcela optimálním stavu.

Však také Vlkův bratr Martin v dojemném a emotivním proslovu na pohřbu hovořil o tom, ať už nikdo za volant nesedá, když má upito.

„Byli to holt ptáci,“ uleví si Řihošková smutně. A na otázku, jestli si na Vlka ještě někdy vzpomene, odpoví briskně: „Spíš není moc dní, kdybych si na něj nevzpomněla... Byl to skvělý, inteligentní a přátelský kluk. Zapadal do kolektivu a v podstatě ve všem suprově fungoval. Chodil na vysokou školu, plynně mluvil dvěma jazyky a navíc měl ohromný talent. Jak jen mu ta kánoe po vodě klouzala. Jezdil lehce, nádherně. Trochu jako dodnes Jéža...“

Tragická a nečekaná smrt tehdy zasáhla víceméně celý český vodní slalom. „U divoké vody jsme taková velká rodina,“ vysvětluje Řihošková. „Všichni se znají, kamarádí se a najednou vám někdo řekne, že tohohle bezvadného kluka, který se na každého smál, už nikdy neuvidíte. Těch osm let se zdá být už docela dávno, ale... Pořád to není dost dlouho a asi už nikdy nebude... Já na něj nikdy nezapomenu.“

Lukáš Pollert si zase všiml, že ho možná Vlk i krapet kopíroval. „Byl mi trochu podobný, taky měl řekněme poněkud volnější názory i chování, což se projevilo i ve stylu ježdění,“ vzpomíná dnes uznávaný lékař.

„Vlkoun nebyl, stejně jako já, žádný silový kanoista. Vybavuju si, že jsme docela často na břehu rozebírali kudy, jak a co na vodě projet. Přemek měl velice dobrou techniku, dost riskoval, a když mu to vyšlo, jezdil excelentní časy. Už tehdy mě občas právě časem zajížděl. Do hospody jsem s ním ale moc nechodil, přece jen jsem byl o dost starší...“

Podle Martina Vlka, který také zkoušel štěstí na singlkánoi, měl jeho bratr větší talent než on sám.

POHNUTÉ OSUDY: Režiséra Alfréda Radoka komunisti vyhnali do Švédska

„A k němu ještě ohromnou píli. Když se do něčeho pustil, tak tomu věnoval všechno. Měl, řekl bych, otevřenou mysl, spoustu zájmů. Vychodil španělské gymnázium a pak studoval vysokou školu ekonomickou. Všechno zvládal a bezpochyby měl před sebou velkou budoucnost. Na vodě i v životě...“

I Martin Vlk věděl, že bratrovi v bouřící divočině hodně pomáhala především vynikající technika.

„Vodě rozuměl a dokázal ji taky využívat. V tom byla jeho velká přednost,“ zamyslí se. „Spousta sportovců hodně maká i v posilovnách, to ale zase brácha moc ne. Silný sice byl taky, ale u něj to bylo skutečně hlavně o technice. Nepatřil vyloženě mezi dříče, ale důležité bylo, že si s vodou tykal a měl schopnost obrovské improvizace.“

Úplně svatý nebyl...

Jeden z reprezentačních trenérů Milan Bílý považoval Vlka vždy za sympatického, bezvadného a chytrého chlapíka.

„Neříkám, že byl svatý, ale nějaké velké průšvihy taky nedělal. Měl rád dost tvrdou rockovou muziku, v tom jsme si notovali.“

Navzdory svému mládí už Vlk nakoukl i do seniorské reprezentace. S vizitkou stříbrného kanoisty z juniorského mistrovství světa.

V roce 2002 odcestoval do francouzského Bourgu Saint Maurice na světový šampionát dospělých a hned dal o sobě vědět. Vyhrál kvalifikaci, ale do finále se už neprotáhl. V týmovém závodě si ale spravil chuť. Společně se Stanislavem Ježkem a Janem Maškem si totiž dojeli pro titul světových šampionů.

„Dodnes na ten závod nostalgicky vzpomínám,“ říká Ježek, jenž stále patří mezi světovou extratřídu. „Zlato se nám totiž v téhle kategorii povedlo po dlouhé době. Mimochodem od té doby už nikdy čeští singlíři tenhle závod nevyhráli.“

Pro kamaráda ujeli bronz

Rok nato v německém Augsburgu trojice českých kanoistů, už bez Vlka, stála na stupních vítězů opět, tentokrát na bronzovém postu.

„Chtěli jsme vyhrát, pro Přemka,“ vybavuje si Ježek, „Ale snad měl tam někde nahoře radost i z toho bronzu.“

Při vzpomínce na Vlka se Pultera, který ho také osobně tři roky trénoval, zamyslí a řekne o něm dvě charakteristické věci: „Byl hodně chytrý a taky jeden z nejtalentovanějších kanoistů, s nimiž jsem se setkal. Dalo se s ním navíc dobře mluvit, patřil mezi společenské, komunikativní lidi. Pojetím jízdy bych ho přirovnal k Jéžovi a nepochybuju o tom, že právě on mohl nahradit Lukáše Pollerta.“

Držitel dvou olympijských medailí Jiří Rohan při vyslovené jména Přemysl Vlk zvážní.

„Na Přemka vždycky vzpomínám se slzou v oku,“ povídá zvolna. „Chvilku jsem ho taky trénoval a musím říct, že k divoké vodě naprosto přesně pasoval. Kamarádský, otevřený a byla s ním navíc sranda. Sice chodil věčně pozdě na tréninky, ale ten jeho cit pro vodu... To se fakt vidí málokdy.“

Ani Rohan nezaškatulkoval Vlka do rubriky dokonalý, což ostatně u tradičně volnomyšlenkář- ských singlířů snad ani nejde...

„Jasně, vedl volnější život, ale na druhou stranu v žádném případě extrémně neujížděl ani v pití ani v čemkoli jiném. Určitě by se nevešel do kolonky ideálního sportovce, ale řekl bych, že styl jeho života byl k jeho věku přiměřený... A upřímně říkám, že mi dodnes opravdu chybí.“

Na rozdíl od nás „Vlkoun“ nebyl hazardér

Bok po boku mohli v současné době útočit v možná nejuznávanější kategorii na divoké vodě C1 na nejpřednější světové posty. Stanislav Ježek (39) a Přemysl Vlk. Po tragické nehodě ale drží slávu českých singlířů ve světě už jen prvně jmenovaný. Pátý muž z olympiády v Pekingu, medailista z evropských a světových šampionátů.

LN: Vzpomenete si, kdy jste Vlka poprvé viděl v kánoi?

Vlkoun byl o řadu let mladší než já, ale vím, že růžky vystrkoval už v juniorském věku. Byl jedním z mála, kdo přestoupili mezi dospělé, a hned se docela dobře chytil. Na vodě mu to odsýpalo, jeho jízda měla švenk.

LN: Leckdo jeho elegantní, technické pojetí jízdy přirovnával k vašemu stylu. Všiml jste si téhle podobnosti?

Jezdil asi podobně jako já, to je pravda. Šlo mu to fakt dobře a já si občas říkal – je sice mladý, ale už mě brzo nejspíš zařízne.

LN: Jak moc vás jeho tragédie zasáhla?

Sice nebyl asi kvůli věkovému rozdílu vyloženě můj kamarád, s nímž bych chodil na pivo, ale dalo se s ním úplně normálně bavit. Vídali jsme se prakticky každý den, takže svým způsobem patřil k mému životu. Nejhorší tahle tragédie musela být samozřejmě pro jeho rodinu. A to, že v Přemkovi ztratil vodní slalom obrovskou naději, bych řadil ve výčtu důležitosti někam asi až na 50. místo. Ale když už se bavíme o slalomu, tak Vlkoun byl skutečně velice šikovný, a kdyby ještě dneska jezdil, nemusela by v singlu za námi staršími vzniknout taková výkonnostní díra.

LN: Nechal si od vás poradit?

Ve slalomu to chodí tak, že když někdo něco není schopný zajet, tak mu sice můžete poradit, ale on to stejně nezvládne. A kdo má cit pro vodu, tak spoustu věcí okouká. Přéma celkem ani radit nepotřeboval.

LN: O Vlkovi se také povídalo, že zrovna nepatřil mezi nejsvatější sportovce. Vzpomenete si ještě?

Dejme si teď ruku na srdce – kdo z nás v určitým věku nedělal hovadiny? Kdo tvrdí, že ne, tak je možná dělá dodneška...

LN: Třeba Pollert svého času s oblibou vyprávěl o své lásce k pivu a zdálo se, že mnozí slalomáři se ho snažili v restauracích kopírovat. Vlk také?

Lukáš tyhle věci sice rád prezentoval, ale on zase tak moc nepil. Jen si tím trochu dělal image. Já neříkám, že Vlkoun byl zrovna ten, na koho bychom se mohli spolehnout, že bude moci pokaždé řídit, to asi ne. Uměl ale dělat srandu, prostě to s ním šlo.

LN: Jaký tedy vlastně byl?

Určitě nepatřil k těm, kteří někde cosi vyřvávají. Spíš byl tišší, ale docela vtipný. Když promluvil, tak hned bylo jasné, že má něco v hlavě, že to není nějaký vymaštěný pták. A taky na rozdíl od nás nebyl zrovna hazardér.

LN: Povídejte...

No, třeba jsme v kánoích skákali v Troji z jezu. O hubu to bylo, hlavně když teklo hodně vody. Hecovali jsme ho, že je srab, ale on do tohohle bláznovství nikdy nešel. A tak se skákalo za většího a většího průtoku, až to jednou jeden kluk nezvládl. Jez ho nasál a točil ho tam. Pomoc mu v tu chvíli nemůžete, jediné, co vám zbývá, je sehnat člověka, aby zvednul jez. Což nejde zase až tak rychle... Naštěstí jsem tehdy s lodí pod ten jez zajel, a když se ten kluk vynořil, tak se chytil kánoe a já ho vyvezl do bezpečí. Zaplaťpánbůh, že jsme tyhle blbosti všichni přežili.

LN: Vzpomenete si ještě někdy na MS v Bourgu St. Maurice, kde jste si dojeli pro zlato v týmech?

Jasně. Před závodem jsme ale tré- novali s Honzou Maškem a Ondrou Pinkavou. Jenže Vlkoun pak vyhrál kvalifikaci, a tak dostal šanci. Dokonce jsme ho tehdy nechali jet prvního, když byl tak rychlý.

Autor:

Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně
Šárka Hamrusová: Díky laktační poradkyni jsem si přestala myslet, že je chyba ve mně

Šárka chtěla kojit. Chvíli to ale vypadalo, že se jí to nepodaří. Díky správně zvolené laktační poradkyni nakonec dosáhla úspěchu. Poslechněte si...