13. března 2012 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Autorka musela bojovat
o vlastní vzpomínky

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Dagmar Hilarová v roce 1947 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dagmar Hilarová v roce 1947 | foto: dagmar-hilarova.hilarius.cz
Českému vydání deníkové knihy mladičké dívky, jež se dostala do terezínského ghetta, předcházely velmi úspěšné zahraniční edice. Ty osud autentického a působivého textu Nemám žádné jméno paradoxně hodně zkomplikovaly. Dodnes, už dávno po smrti autorky Dagmar Hilarové (1928–1996), nejsou dořešené zásadní nesrovnalosti.

Pozoruhodný, jímavý deník dívky, která měla jasné literární nadání, což dokazují i mladistvé, přitom zvláštně zralé básně, jež v Terezíně Dagmar psala a jimiž své zápisky prokládala, až dosud spatřil světlo světa v překladech do nizozemštiny i němčiny. Získal nejedno prestižní literární ocenění.

Nyní originál vyšel poprvé i v původní české verzi – a syn autorky považuje teprve toto vydání za skutečně korektní. Zádrhel je v tom, že textu, který v socialistickém režimu kupodivu neměl naději na vydání, do světa pomohla nizozemská spisovatelka Miep Diekmannová, jíž autorka v dobré víře svěřila svůj rukopis, a navíc i podepsala nevýhodnou smlouvu v holandštině. V prvním nizozemském vydání ještě byly uvedeny spoluautorky dvě – Hilarová a Diekmannová, v dalších, jež nepochybně vznikly díky úspěchu prvního vydání, se už objevuje pouze Diekmannová a od té doby vytrvale prohlašuje, že ona je autorkou, že poznámky Hilarové byly jen podkladem, který zpracovala, a že česká básnířka a novinářka „nebyla schopna napsat prózu“.

Jsem opět doma! Originál deníkového zápisu z července 1945, kdy Dagmar Hilarová opustila po třech letech Terezín. V té době jí bylo pouhých 17 let.

Odhlédneme-li od toho, že Hilarová po návratu z Terezína napsala spoustu publikací, především knížek pro děti, fakta, jež shromáždila ona sama a po její smrti i syn, jasně svědčí o tom, že pravá autorka kdysi naletěla.

Česky vyšly předtím útržky z textu například v Mladém světě v roce 1976 a před dvěma lety vydal Evžen Hilar v omezeném počtu výtisků alespoň faksimile matčina díla. Našel totiž v pozůstalosti nezvratné důkazy o jejím autorství, pořídil expertní srovnání rukopisu, překladu a vydaného textu. Rukopis vznikl dlouho před nizozemskou verzí z roku 1980 a je „kupodivu“ v podstatě totožný s knižním vydáním.

Poslední vůle

Milý synu, kdyby se se mnou něco stalo, zanes tento můj rukopis s přiloženými průkaznými materiály o autorství celého díla do Obce spisovatelů + Pen klubu. Přeji si, aby kniha vyšla v mé zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Taková je pravda.

Tvá matka, Dagmar Hilarová

Všechno to složité dokazování odstartovala i jasná poslední vůle Dagmar Hilarové. Takovou výzvu těžko oslyšet a je zřejmě už jen na specialistech na autorské právo, aby potvrdili autentičnost dokumentů. Zarážející je, že Miep Diekmannová na všechny dotazy odpovídá jen stále stejnou větou: „Já jsem autorka.“ I v době, kdy už v Česku nehrozí pro žádný text jakákoli ideologická komplikace.

'Protože to bylo o židech'

V deníku, který si čtrnáctiletá Dagmar, tehdy ještě Berzettiová, psala, je jednou z hlavních postav také její blízký přítel z Terezína Jiří Popper-Pavel, tedy bratr spisovatele Oty Pavla. Těsně před tím, než loni v červnu zemřel, poskytl rozhovor studentce Vendule Burešové, která si pro svou absolventskou práci vybrala osobnost Dagmar Hilarové.

„Četl jsem ten rukopis. Celá léta jsem nevěděl, že existuje. Seznámil mě s ním až syn paní Hilarové, což je vlastně ten syn, kterého jsem si vždycky přál, ale nakonec ho měla paní Hilarová s někým jiným,“ řekl tehdy Jiří Popper a na otázku, proč se asi Hilarové nepodařilo vydat deník doma, odpověděl jednoznačně: „Protože to bylo o židech. Politické důvody. Víte, komunismus a fašismus jsou jedno a totéž. Mám právo to tvrdit, protože jsem rok studoval v Sovětském svazu, jako na potvoru ve Smolensku. Největší antisemitismus, který jsem poznal, byl v Sovětském svazu. Ještě horší než v Německu. Byl tam a je tam pořád. A podle mě je dnes velký antisemitismus i na Slovensku, v Polsku i u nás. Židé jsou národem, který se stále musí bránit a který už dnes přešel do útoku, a jámu fandím.“

Dagmar Hilarová: Nemám žádné jméno

Autobiografie ženy vězněné v Terezíně
Fragment 2012

V předminulém týdnu, přesně v den výročí nástupu Dagmar do transportu směr Terezín, uvedl autorčin syn spolu s dcerou a synem Jiřího Pavla čerstvou knihu Nemám žádné jméno konečně i na český trh.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz