Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Autorka musela bojovat o vlastní vzpomínky

Slovensko

  7:00
Českému vydání deníkové knihy mladičké dívky, jež se dostala do terezínského ghetta, předcházely velmi úspěšné zahraniční edice. Ty osud autentického a působivého textu Nemám žádné jméno paradoxně hodně zkomplikovaly. Dodnes, už dávno po smrti autorky Dagmar Hilarové (1928–1996), nejsou dořešené zásadní nesrovnalosti.

Dagmar Hilarová v roce 1947 foto: dagmar-hilarova.hilarius.cz

Pozoruhodný, jímavý deník dívky, která měla jasné literární nadání, což dokazují i mladistvé, přitom zvláštně zralé básně, jež v Terezíně Dagmar psala a jimiž své zápisky prokládala, až dosud spatřil světlo světa v překladech do nizozemštiny i němčiny. Získal nejedno prestižní literární ocenění.

Nyní originál vyšel poprvé i v původní české verzi – a syn autorky považuje teprve toto vydání za skutečně korektní. Zádrhel je v tom, že textu, který v socialistickém režimu kupodivu neměl naději na vydání, do světa pomohla nizozemská spisovatelka Miep Diekmannová, jíž autorka v dobré víře svěřila svůj rukopis, a navíc i podepsala nevýhodnou smlouvu v holandštině. V prvním nizozemském vydání ještě byly uvedeny spoluautorky dvě – Hilarová a Diekmannová, v dalších, jež nepochybně vznikly díky úspěchu prvního vydání, se už objevuje pouze Diekmannová a od té doby vytrvale prohlašuje, že ona je autorkou, že poznámky Hilarové byly jen podkladem, který zpracovala, a že česká básnířka a novinářka „nebyla schopna napsat prózu“.

Jsem opět doma! Originál deníkového zápisu z července 1945, kdy Dagmar Hilarová opustila po třech letech Terezín. V té době jí bylo pouhých 17 let.

Odhlédneme-li od toho, že Hilarová po návratu z Terezína napsala spoustu publikací, především knížek pro děti, fakta, jež shromáždila ona sama a po její smrti i syn, jasně svědčí o tom, že pravá autorka kdysi naletěla.

Česky vyšly předtím útržky z textu například v Mladém světě v roce 1976 a před dvěma lety vydal Evžen Hilar v omezeném počtu výtisků alespoň faksimile matčina díla. Našel totiž v pozůstalosti nezvratné důkazy o jejím autorství, pořídil expertní srovnání rukopisu, překladu a vydaného textu. Rukopis vznikl dlouho před nizozemskou verzí z roku 1980 a je „kupodivu“ v podstatě totožný s knižním vydáním.

Poslední vůle

Milý synu, kdyby se se mnou něco stalo, zanes tento můj rukopis s přiloženými průkaznými materiály o autorství celého díla do Obce spisovatelů + Pen klubu. Přeji si, aby kniha vyšla v mé zemi a aby se o ní psalo jako o knize české. Taková je pravda.

Tvá matka, Dagmar Hilarová

Všechno to složité dokazování odstartovala i jasná poslední vůle Dagmar Hilarové. Takovou výzvu těžko oslyšet a je zřejmě už jen na specialistech na autorské právo, aby potvrdili autentičnost dokumentů. Zarážející je, že Miep Diekmannová na všechny dotazy odpovídá jen stále stejnou větou: „Já jsem autorka.“ I v době, kdy už v Česku nehrozí pro žádný text jakákoli ideologická komplikace.

'Protože to bylo o židech'

V deníku, který si čtrnáctiletá Dagmar, tehdy ještě Berzettiová, psala, je jednou z hlavních postav také její blízký přítel z Terezína Jiří Popper-Pavel, tedy bratr spisovatele Oty Pavla. Těsně před tím, než loni v červnu zemřel, poskytl rozhovor studentce Vendule Burešové, která si pro svou absolventskou práci vybrala osobnost Dagmar Hilarové.

„Četl jsem ten rukopis. Celá léta jsem nevěděl, že existuje. Seznámil mě s ním až syn paní Hilarové, což je vlastně ten syn, kterého jsem si vždycky přál, ale nakonec ho měla paní Hilarová s někým jiným,“ řekl tehdy Jiří Popper a na otázku, proč se asi Hilarové nepodařilo vydat deník doma, odpověděl jednoznačně: „Protože to bylo o židech. Politické důvody. Víte, komunismus a fašismus jsou jedno a totéž. Mám právo to tvrdit, protože jsem rok studoval v Sovětském svazu, jako na potvoru ve Smolensku. Největší antisemitismus, který jsem poznal, byl v Sovětském svazu. Ještě horší než v Německu. Byl tam a je tam pořád. A podle mě je dnes velký antisemitismus i na Slovensku, v Polsku i u nás. Židé jsou národem, který se stále musí bránit a který už dnes přešel do útoku, a jámu fandím.“

Dagmar Hilarová: Nemám žádné jméno

Autobiografie ženy vězněné v Terezíně
Fragment 2012

V předminulém týdnu, přesně v den výročí nástupu Dagmar do transportu směr Terezín, uvedl autorčin syn spolu s dcerou a synem Jiřího Pavla čerstvou knihu Nemám žádné jméno konečně i na český trh.