18. listopadu 2012 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Až do města Aš: Mezi
továrnou a nevěstincem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Z filmu Až do města Aš | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Z filmu Až do města Aš | foto: Cinemart
Slovensko-český film Až do města Aš se pohybuje na hranici mezi dokumentem a sociálním dramatem. Sociální je určitě, dramatičnost v něm ale chybí.

V prvních měsících po začátku krize, když přišla velká vlna propouštění, média referovala o bezvýchodné situaci, do níž se tak dostalo mnoho zahraničních dělníků a dělnic. Mnoho z nich se ocitlo bez prostředků.

Slovenský film Až do města Aš režisérky Ivety Grófové na tenhle problém upozorňuje, stejně jako na podobu a rozšíření prostituce v českém pohraničí nebo život v romských osadách na Slovensku. Je to ovšem ten typ filmu, který právě jen upozorňuje na problémy, používá postavy jako obdobu figurín pro crash test, chudáky, na nichž je potřeba cosi demonstrovat. Svět, v němž se tito hrdinové pohybují, přitom působí reálně, živě.

Grófová film původně koncipovala jako čistě dokumentární, nakonec se ale rozhodla pro hraný snímek, do nějž obsadila neherce. Dorotka (Dorota Billá) je děvče z osady někde na středním Slovensku, právě maturuje, má chlapce Ďodíka (Jozef Karala). Rodina ji tlačí do práce. Vyrazí do Aše, kde na ni čeká ubíjející práce v továrně, postel na ubytovně a tísnivý svět českého pohraničí s jeho směsí sešlých činžáků, holek postávajících kolem silnic a červených neonů nad nočními kluby. Dorotka brzy o práci přijde, rodina ji nechce a asi ani nemůže být nijak nápomocná.

Sudetský polosvět

Hrdinka zůstane v Aši odkázaná jen sama na sebe a pomoc spolubydlící Silvie (Silvia Halušicová), obě si je přitáhne sudetský polosvět, na jehož okraji se ztracené holky pohybují. Jako východisko se Dorotce mohou jevit nabídky německého důchodce Johanna (Robin Schmidt), který se tváří, že by děvče z toho začarovaného kruhu dostal. Režisérka spolu s kameramankou Vierou Bačíkovou věrohodně vykreslují různá prostředí – továrnu, ubytovnu a především město Aš, které ukazují jako vykořeněné místo, slepenec staveb, pošetilých tužeb a cynického „rejžování“.

Dokumentárně stylizovaný obraz střídají krátké animované pasáže, rozpohybované kresby toho typu, jímž děvčata typu Dorotky zdobí školní sešity, když se při hodině nudí. Ilustrují kontrast mezi nevinným světem hrdinky, do nějž ale pronikají echa nepřátelského města kolem. Do jisté míry to je funkční, méně by ale možná bylo více. Invenční je způsob zobrazení „telefonické romance“ mezi Dorotkou a Ďodim, který zůstal doma. Sám vztah, na nějž se hrdinka upíná, ale z filmu podivně vyšumí. Záběry z mobilních telefonů, jimiž hrdinky občas nahrávají samy sebe, snad mají film dynamizovat. Fakt ale je, že tenhle postup je poslední dobou dost nadužívaný a Grófové film by se bez něj asi obešel.

Až do města Aš

SR, ČR, 2012
Režie: Iveta Grófová
Hrají: Dorota Billá, Silvia
Halušicová a další
Premiéra 15. 11. 2012

Výmluvné jsou i obličeje některých neherců, kteří skutečně nevypadají jako „z filmu“. Dojem se občas ale rozplývá, když někteří z nich promluví, především v klidnějších pasážích někdy působí, jako kdyby s replikami zápasili. Asi nejproblematičtější je to v případě hlavní hrdinky, která slouží spíš jako průvodce různými prostředími, než aby byla skutečným srdcem filmu. Nelze to klást za vinu představitelce, postava Dorotky je koncipovaná jako značně pasivní a k takové je těžké se přiblížit, obnažit její dilemata. Dorotka jako by byla postrkovaná po cestě, jejíž budoucí průběh je navíc až příliš očividný. Hlavní hrdinku tak ve společných scénách často zastiňuje Silvia, jejíž představitelka má co hrát a taky ví jak.

Až do města Aš je film toho typu, o nichž se říká, že jsou potřebné – vlastně právem. Projekce v Aši byly prý hojně navštívené a následovaly po nich dlouhé diskuse. Aspoň že tak. Osudem většiny podobných snímků totiž bývá – v lepším případě – cirkulování po „festivalovém okruhu“, kde se na ně podívají různé typy profesionálních diváků plus sem tam nějaký ten zástupce angažované veřejnosti, kteří od filmařů z postkomunistické Evropy zhusta očekávají právě tohle – industriální chmuru, trudné osudy, vyprázdněné životy. Film Ivety Grófové taková očekávání jistě naplňuje, jeho příběh ani zpracování ale nejsou natolik výrazné, aby skutečně utkvěl.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz