7. února 2014 12:27 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Báječná cesta
aneb Rozbité umyvadlo

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Takže jsme se tam všichni sešli, jako skoro před dvaceti lety | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Takže jsme se tam všichni sešli, jako skoro před dvaceti lety | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Ve středu 5. února se v Knihovně Václava Havla v Řetězové ulici konal večer věnovaný Michalovi Vieweghovi. Doprovázel ho jeho nakladatel Martin Reiner. Jáchym Topol je v té knihovně čímsi jako vedoucím. Já jsem měl ten večer uvádět. Takže jsme se tam všichni sešli, jako skoro před dvaceti lety... Napsal jsem tedy k tomu takovou vzpomínkovou řeč.

Vážení přítomní,

jednoho pěkného letního dne roku 1995 - chvíli jsem teď váhal, jestli to nebylo o rok později nebo dřív, ale ne, bylo to v tom roce - mě v pátek odpoledne vyzvedl před redakcí (tehdy jsem byl, stejně jako teď, zaměstnaný v LN, takže to bylo na Národní třídě) zde přítomný Martin Reiner, který se tehdy ještě nedobrovolně jmenoval Pluháček, jenž měl už tehdy automobil a to značně prostorný a v tom automobilu již seděl zde přítomný Jáchym Topol a Michal Viewegh. Jáchym se rozvaloval vzadu, Michal vepředu, tedy odvážně na sedadle smrti, a byl dobře naladěn. Jáchym už měl první konflikt za sebou, když Pluhy zjistil, že nejenže v autě kouří, ale i popel klepe na zem, Michal si tím nenechal kazit náladu, kudrnaté vlasy mu splývaly na ramena, vypadal s tím dravčím nosem a počínající muskulaturou, navzdory kulatým brýlím s kouřovými skly a bederní taštičce, tak trochu anticky, sošně a hlavně vyrovnaně, kalokagathia, to byla vždycky jeho silná stránka. Však i Jáchym svou neurotičnost tehdy spíše přehrával, protože věděl, co se od něj čeká a že tím nezkazí žádnou legraci. Já si sedl dozadu vedle Jáchyma, Pluhy usedl za volant, zapnul přehrávač na CD, tehdy to měl jen někdo, autem se rozezněla jakási soulová diskohudba, Michal si začal plácat dlaněmi o stehna, Pluhy tloukl rukou o volant, my s Jáchymem, odchovanci Jirousova třetího hudebního obrození, jsme na sebe pohlédli a udělali takový ten posměšný ksicht, jakože teda ti maj vkus, přičemž jsme zapomněli, že existuje řidičovo zrcátko, v němž jsem spatřil Pluhyho vyčítavý pohled, já se zastyděl, a vyjeli jsme... Jeli jsme směrem na jih a bylo to senzační, myslím, že jsem se za chvíli s Jáchym přestali šklebit a sami začali tlouct rukama do rytmu těch Pluhyho hekacích sexuálních písní.

Michal si tím nenechal kazit náladu

Kolik nám bylo..? Něco málo po třícítce: ti dva měli vydané už své dva velké romány, a já si jsem jistý, že Michalovy Báječná léta jsou velký román, Pluhy rozjel nakladatelské podnikání, které se vyvíjelo tak skvěle právě i díky Michalovým bestsellerům, jenž je začínal právě solit jeden za druhým. Já jsem psal nějaké články do novin, se všemi jsem se znal a přátelil, ale nikoli zas tak moc dlouho: o Jáchymovi jsem věděl tak od roku 1987, kdy se mi dostala do ruky poprvé Revolver Revue, ale poprvé jsem ho viděl na chodbě městského soudu v březnu 1989, když soudili nikoli jeho, ale Václava Havla. Přátelit jsme se začali až v roce 1993, připouštím, že v tom měla prsty jistá zpěvačka, pro kterou tehdy Jáchym psal texty, a se kterou jsem se chtěl seznámit přednostně.

Michalovo jméno jsem musel znát jaksi z doslechu už během studií, někdo mi o něm musel něco říct, ale poprvé jsme ho zcela jistě zaregistroval z dopisu, který tehdy rozeslal do různých nakladatelství – a já jsem na jaře 1990 v jednom pár měsíců seděl – a v tom dopise dosti asertivně nabízel humoristický román o jedné rodině za normalizace na malém městě. Myslím, že už si tam kladl nějaké podmínky jako autogramiády na dívčích zdravotních školách z placení cestovních výloh a vůbec se tam choval jinak než cudný a skromný autor, nýbrž jako ten, kdo si je vědom své ceny a hodnoty svého díla i jména, které znělo tak cizokrajně, dokonce i pro Němce. 

VÍCE ZDE

Já myslím, že mi to tehdy bylo docela podezřelé, ale zároveň i sympatické, tak jsem mu napsal, aby mi tedy poslal ten rukopis, ale on mi neodepsal, což udělal dobře, protože to nakladatelství stejně záhy zkrachovalo, takže Báječná léta vyšla v Československém spisovateli a byla z toho senzace a start jedinečné literární kariéry a pak vlastně i začátek naší známosti, protože jsem o Báječných letech napsal takovou nějakou začátečnickou recenzi, kladnou samozřejmě, teď jsem si uvědomil, že do Mladého světa, následkem čehož si u mě Karel Hvížďala, který byl tehdy šéfredaktorem objednal rozhovor s Michalem, který pak vyšel. Když už zabředávám do těch sentimentálních podružností, tak jsme ten rozhovor podnikali u Michala doma, bydlel tehdy na Zbraslavi někde nahoře na sídlišti, které se pak myslím objevilo v nějaké jeho próze, dostal jsem k jídlu párky z konzervy. Myslím, že byly docela dobré, oba jsme si pochutnali, ale taky myslím, že za pár let už by je Michal nejedl. A to byl asi začátek naší známosti, které se změnilo v přátelství. (Nedá se nic dělat se spoustou lidí jsem se seznámil nějak přes rozhovor, ona je to opravdu dobrá metoda.)

Hlavně jsme si ale myslím v něčem padli do noty

Hlavně jsme si ale myslím v něčem padli do noty, možná tím, že jsme byli z malých měst, začátečníci a idealističtí jelimani, kteří přicházejí do Prahy, kde se chtějí nějak uchytit a také předvést, trochu outsideři a v podstatě slušní hoši, kteří jsou z obyčejných středostavovských rodin. Matky myslím jevily mírně umělecké sklony, ale ty musely v zájmu rodiny potlačit, otcové technici: ostatně, když jsem pak poznal pana Viewegha staršího, tak mi byl okamžitě sympatický a když jsem pak byl jednou, je to už taky takových patnáct let, u nich na Sázavě jako host na nedělním obědě, tak to bylo jak z filmu Rocco a jeho bratři, něco takového jsem tušil tak v Sardinii nebo dobrá, v Dalmacii, kam Michal pořád jezdí a nechává se tam adoptovat do balkánských velkorodin, neboť to je jeho bytostná a rodová potřeba. – To pravda nebyl úplně můj svět a můj případ, ale to mi nebránilo, abych to trochu neobdivoval a nebyl si vědom ceny těchto patriarchálních pospolitostí.

Teď, když se dívám na pár fotografií, které z té doby mám

Mám potom jistou představu o divokých letech devadesátých, ale ne zas tak divokých, aby to s člověkem úplně zamávalo a nemohl se z toho pak vzpamatovat. Teď, když se dívám na pár fotografií, které z té doby mám, tak tam vidím takové mladé brýlaté hochy v hadrech barevnějších, než by byla potřeba, s kabelema narvanýma knížkama, s tužkou v klopě, s naivním výrazem v tváři. Michal po Báječných letech dostal místo právě v tom Čs. spisovateli, kde měl na starosti českou prózu, myslím, že v tom byl odpovědným redaktorem, redigoval a lektoroval texty, scházel se po kavárnách s autory, určitě se k nim choval slušně a oni k němu měli důvěru a lichotilo jim to navzájem. Bůhví, co jim všechno nasliboval, naštěstí i Čs. spisovatel se položil, za což myslím Michal nemohl, ten se ho snažil zachránit, napsal pro něj Výchovu dívek v Čechách, která vyšla s růžovou obálkou, prodávala se skvěle, ctihodný a seriozní Josef Vohryzek na ni napsal krutou kritiku, já tehdy Michala marně přesvědčoval, ať je rád, že si ho takový člověk všimnul a že třeba něco by si z toho mohl vzít, ale jemu to neznělo příliš přesvědčivě a nechápal to a měl pocit, že se mu děje křivda, protože Michal patří k těm lidem, kteří si upřímně myslí, že když on něco myslí a koná dobře, pochopí to bez výjimky všichni a že když se něco líbí jemu, jeho babičce, učitelkám, filmovým producentům, Pluháčkovi nebo i mně a vůbec tisícům normálních lidí, nemusí se to úplně líbit také Josefu Vohryzkovi, i když Josefu Vohryzek byl poctivý kritik a intelektuál, který si aspoň dal práci s argumentací, což zdaleka není případ naprosté většiny těch, které v příštích letech bude Michal zarputile a bezmocně ironizovat a bude s nimi polemizovat, až se tím nakonec unaví a řekne si, že si, ať si tedy políbí prdel, když jsem prodal víc než půl milionů knih, což si myslím nikdy úplně neřekl. Vsadil bych se, že ani teď ne.

My jsme tehdy v ten pěkný letní den, odhaduju to tak na konec června, vyjeli směrem na jih

My jsme tehdy v ten pěkný letní den, odhaduju to tak na konec června, vyjeli směrem na jih, dojeli jsme do Třeboně, kde jsme to měli z nějakých důvodů každý rádi – Pluhy tam pak snad jezdil pravidelně do lázní, což mně bylo dlouho podezřelé, ale už mám také jeden lázeňský pobyt za sebou, u dr. Urbiše v Beskydském rehabilitačním centru, kterého mi doporučil Jáchym a kterého jsem se zatím marně snažil doporučit Michalovi. Líčil jsem mu, že dr. Urbiš je mistr světa jednak v pobytu v mrazící komoře (mínus 160 stupnů) a pak v temné komoře (přes padesát dnů). Michal se na mě díval dosti podezíravě a pak řekl, že si to umí představit jako dvojdisciplínu a že už ví zhruba, oč se jedná a že zatím děkuje, že mu to zatím stačilo. Michal je mistr černého humoru, nechápu, že si toho recenzenti Mého života po životě tak málo všimli. Celou tou knihu protéká jeho temný proud...

Kecali o knížkách a o holkách, což je ta nejlepší kombinace

V Třeboni jsme si dali k večeři kapra a pili piva a vedli hovory, pořád i po těch letech trochu vím o čem, přespali v nějakém penzionu. Ráno jsme pokračovali v cestě, dojeli do Českých Budějovic, tam se připili dvanáctkou v Masných krámech, chudák Pluhy nemohl, pak si koupili koňskou drožku a několikrát s ní objeli skoro liduprázdné náměstí Přemysla Otakara, na nějž ještě pořád polovina domů byla zpustlá a omšelá, druhá polovina divoce ranně kapitalistická, pak pokračovali dál na Šumavu, stavili se na Špičáku, dál pili další piva, kecali o knížkách a o holkách, což je ta nejlepší kombinace, dojeli do Železné Rudy, kde to Pluhy znal, protože tam snad byl na vojně, a já Michal a já tam byl na lyžích, a ta nešťastná Ruda byla už v tom roce 1995 otřesná stejně jako je teď, a já mám odtud fotografii Jáchyma, jak stojí před vystavenými umrlčími prkny - Totenbrett a gestikuluje: to je surrelismus, tady na tom ležili mrtví chlapi a ženský, vedle sebe, na kost zmrzlí umrlci, čekali do jara... 

Ale Michal na to hleděl nedůvěřivě, protože on měl jinou poetiku a už se těšil s Pluháčkem na diskotéku: všechny ty diskotéky měly na programu strip-show. Byla to holt divoká léta, tak jsme se ubytovali v nějakém laciném hotelu, takové ubytovně, vzali jsme si dva pokoje, Jáchym se okamžitě zapletl nohou do záclony, kterou strhnul, což ještě nebyl konec, protože pak se snažil umýt si nohu v umyvadle, které se zřítilo a roztříštilo, takže Pluhy zaplatil ještě navíc vedle benzínu to sanitární zařízení, a pak jsme šli na tu diskotéku. Michal a Pluhy voněli, měli v kapse hřeben a občanku a skutečně se na parketu té diskotéky udělal kolem půlnoci kruh, do kterého vlezla nějaká ženská a ta se začala svlékat a my na to čučeli a Jachym měl vizi, že to je svatá děvka a mučednice, která vykupuje hříchy světa, zatímco Michal to pojímal realisticky a už uvažoval, tak jako vždy, jak toho využít do knihy a hlavně jestli ta paní čte jeho knížky, že by je určitě chtěla podepsat, k čemuž byl vždy připravený. A Pluhy, ten lyrický básník a tanečník, ten se oddával rytmu a tleskal s ostatní vilnou chasou a čupřina mu létala, tak jako spodní prádlo té striptérky...

Tady na tom leželi umrlci

A pak byl konec a jediné noční podniky byly v Rudě bordely a tak jsme do jednoho zašli, ale opravdu kvůli tomu, že nebylo jít kam a nám se na tu ubytovnu ještě nechtělo. My s Jáchymem jsme navíc v pokoji měli to rozbité umyvadlo, tak jsme se ocitli v nějakém baru se společnicemi, na které jsme vytáhli průkazky, které jsme měli, a dožadovali se slev, já trapně novinářskou, Michal člena Obce spisovatelů, Pluhy člena KDU-ČSL a Jáchym, který tehdy studoval na FF UK indiánskou antropologii, vytáhl vysokoškolský index, kde měl samé jedničky. Ale společnice a hlavně asi jejich pasáci nám to neuznali, tak jsme je nechali a šli spát a druhý den se čerstvě a bez větších následků, protože jsme byli mladí, probudili, zaplatili (tedy Pluhy zaplatil) u správce umyvadlo a pokračovali v cestě, zastavili se v Sušici a na zřícenině Rábí, kde nás mladá průvodkyně, taky už jí bude dnes přes čtyřicet, chtěla vykázat z prohlídky, neboť jsme vyrušovali a nabízeli alternativní výklad historie hradu, a pak přes Klenovou, kde Pluhy sloužil na vojně nebo snad dokonce seděl ve vojenském lochu – tu zajímavou a dramatickou osobní historii nám právě během té cesty vylíčil, ještě jsme se stavili na pivo v Klatovech. Pak už jsme museli jet domů do Prahy, kde byly naše životy rozběhlé, ale teprve tak na začátku druhé třetiny, jak jsme doufali a doufáme dosud, neboť nyní odhadujeme, že jsme na začátku té třetiny třetí, ale opravdu jenom na začátku.

Neboť jsme vyrušovali a nabízeli alternativní výklad historie hradu

Ta cesta už se pak nikdy v takové sestavě, míře a intenzitě neopakovala, snad i z toho důvodu, že jsme měli pocit, že by se podruhé už nemusela tak povést, že už by to nebylo tak intenzivní a nebyla by to tolik legrace, i když kdo ví. Já tu o ní píšu proto, že pokud vím, tak to zatím nikdo z těch tří neudělal, přestože to jsou literáti, možná právě proto, protože koneckonců, co je komu do toho. Tady v tomto prostředí se však s tímto dávným - no tak zase tak dávný není – zážitkem snad svěřit můžu. Koneckonců myslím, že i to, že jsme se tady tak sešli, je nějakým způsobem pokračováním té dávné, ne! nedávné! cesty.

Ale tenhle večer samozřejmě patří Michalovi. A vám.

Že jsme měli pocit, že by se podruhé už nemusela tak povést

Kompletní fotoblogy na interaktivní mapě jsou na

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Oblečení pro děti za pár kaček!
Oblečení pro děti za pár kaček!

Bazar na eMimino.cz oblékne každého