Tak pojďme: přijedete a hned na recepci vás zkásnou o čtyřicet eur navíc k tomu, co jste jim už zaplatili, protože se během vašeho pobytu odehraje tzv. „víkend“ a za ten je přirážka, což před tím buď nevěděli, nebo zapomněli, těžko říci, nechtějí prozradit. To ještě krčíte rameny (koneckonců není to víc, než by stačilo eritrejské rodině na měsíc spokojeného života), zajdete si omrknout jejich tak inzerovaný wellness, ale ouha, je sanitární den, tak rovnou na večeři, seznámit se s kuchařem, kterého zjevně před časem vyhodili z nemocnice za to, že vařil pokrmy příliš mdlé chuti. Požádáte tedy o dochucovadlo. „Kečup iba k raňajkám,“ zazní striktně.
Tak lyže do auta a na sjezdovku, koupit skipasy za plnou cenu, protože i když jezdí jenom dva vleky, sezona přece ještě neskončila, poslechnout chlápka v oranžové vestě a zaparkovat po kolena v bahně kilometr od vleku, zajímat se, kde je ten skibus, dozvědět se, že skibus predsa nepremáva, lebo už sezona skončila, hodit troje lyže na ramena, poslouchat děti, jak je bolej nohy, u vleku zjistit, že ztratily hůlku, z výchovných důvodů je poslat ji najít, okusovat si nehty, že se cestou ztratí a propadnou do Štrbského plesa, vidět je přicházet s hůlkou a dozvědět se, že už jsou tak unavené, že lyžovat prostě nemůžou, zapnout jim přezkáče, postavit je na lyže a posadit na sedačku a vyjet skoro až nahoru, dokud silný vítr nedonutí obsluhu zastavit lanovku, kým sa vietor neutíši, poslouchat je přiškrceně říkat, že se nebojí, že je jim zima, že mají žízeň, konečně se dostat nahoru, řvát na ně, ať přenášejí váhu, dole koupit dvě panini za čtyři éčka, pak se znova probít dolů rozrytou sjezdovkou, vzdát lyžování, vyhlásit pěší procházku po okraji zamrzlého plesa, peskovat jednoho, aby nechodil tam, kde by se mohl propadnout, nevšimnout si druhého, kterak se opravdu propadá, rychle do auta, topení naplno a šup nazpátek, jenže hele, policajti, pěkně na silnici od sjezdovky vybírají česká auta, takže vystoupit, být příjemný, dýchnout do trubičky, zjistit, že techničák zůstal v peněžence na pokoji, ale to nás nemusí zaujímať, pokuta pätdesiat eur, jenže to vy nemáte, máte dvacet, tak dvadsať, čo s vami máme robiť, no tak třeba mě nechat dojet pro ten techničák, že jo, keby sme to mali takto urobiť s každým, kam by sme prišli, no tak s prázdnou kapsou rovnou do bankomatu, cestou do krámu koupit kečup, protože k večeři bude smažený hovězí řízek a to už přestává sranda.
Sranda to zas začne být, až otevřou wellness a vy seřvete děti, aby na té lavičce před saunou, na kterou naházely svoje věci, nic nezapomněly, a pak na pokoji v koupelně mezi jejich věcmi objevíte úplně cizí kalhotky od dámských plavek v obří velikosti. Takže se je vydáváte vrátit, dlouhá cesta chodbou, ruka s plavkami hluboko pohřbená v kapse mikiny, u recepce vidíte korpulentní dámu v županu, jak cosi rozzuřeně vykládá recepční, hlavu mezi ramena a rychle k sauně, snad tam nikdo nebude, vrátíte je tam, paní bude vypadat, že si jich nevšimla, ale je to tam plné lidí, co teď, napadá vás, co je tohle za zbabělost, prostě za ní jděte a omluvte se, takže se vracíte na recepci, přistupujete k ní a říkáte „promiňte, není tohle vaše?“ a ona na vás vytřeští oči a vyjekne „no prepáčte!“ a vy tam stojíte, s cizími spoďáry v ruce a říkáte si, že už nikdy do Tater nepojedete, protože Tatry vás asi prostě nechtěj, ale nemusely vám to naložit takhle po lopatě. Stačilo jen naznačit.
