I v tomto případě však po sobě hodlám zanechat pár posledních slov. Inspirovalo mě k nim slavnostní udílení státních vyznamenání a hlavně reakce na ně. Z těch je totiž zjevné, že velká část české elity ztratila k českému státu a k jeho symbolům už jakoukoli úctu. A to proto, že se jeho současná politická reprezentace nechová podle jejich představ.
Bujará reakce na rozhodnutí Vladimíra Mišíka odmítnout státní vyznamenání je toho nejlepším příkladem: místo oslavování, že měl Vláďa koule poslat prezidenta do řiti, bychom měli truchlit, že jsme tento stát dovedli až do stavu, kdy si od něj slušný člověk už nemůže vzít ani medaili.
Ondra Bezr v MF DNES píše, že "potenciální oceněný nemůže zneutralizovat svoje svědomí ve jménu pofidérní úvahy, že,přece vyznamenání dostává od státu‘, tedy,od všech‘", ale nemá pravdu. Státní vyznamenání je od všech, dokonce ani ne tak od "nás všech", ale opravdu od všech, i těch, kteří tu byli před námi a z jejichž úsilí, někdy i krve vznikl.
ČTĚTE TAKÉ: |
Náš stát je něco většího a významnějšího než ti, kdo ho teď řídí. Vyčítáme mu nehrdinskou minulost a jistou světovou bezvýznamnost, ale podíváme-li se na to, kolik zla napáchaly během své existence ty hrdinské a významné, měli bychom si uvědomit, že se opravdu nemáme za co stydět. Přesto se stydíme.
Jenže toto všeobecné a stále narůstající opovržení zemí, v níž žijeme, není následkem, ale příčinou naší aktuální nespokojenosti. Bez úcty ke své zemi je pro každého mnohem snadnější svěřit ji do rukou komukoli, kdo jim slíbí vyřešení nějakého momentálního životního problému, protože má pocit, že o nic důležitějšího a většího nejde.
Když ji nevnímáte jako důležitou, je snadné zvolit jejím prezidentem někoho, kdo neslibuje, že ji bude dobře reprezentovat a vést kupředu, ale že pomstí vaše osobní příkoří. Bez úcty se prostě volí lehkou rukou. A lehká ruka nás zavedla tam, kde jsme.
ČTĚTE TAKÉ: |
Je mi líto, že Vladimír Mišík nemá medaili Za zásluhy (i když v jeho případě bych klidně navrhl medaili Za hrdinství nebo aspoň Za dost velkou kuráž), a na rozdíl od Ondřeje Bezra se nedomnívám, že "pomyslná medaile za zásluhy" od jeho fanoušků postačí. Pomyslnou medaili od fanoušků už má i Ewa Farna, Zdeněk Troška i Leoš Mareš.
Ta pravá medaile nemá s fanoušky nic společného, státní vyznamenání má upozornit na to, z jakých lidí se také skládá tato země. Já to o Mišíkovi vím, jeho fanoušci taky, ale musí se to říct všem. Že tenhle pán je jeden z nás a že jsme na to pyšní. A že i díky němu jsme takoví, jací jsme.
Protože jestli i na tohle rezignujeme, tak si na tu celou slavnou českou státnost můžeme přestat hrát úplně. A už konečně říct nahlas, že si myslíme, že ty tisíce statečných a talentovaných lidí, pro které tahle země na rozdíl od nás něco znamenala, se namáhaly zbytečně.
