Balkán plus Itálie rovná se Luka Lu

Každý týden mě čeká úkol: musím si vymyslet, kterou restauraci budu recenzovat příště. Beru přitom v úvahu, o jakém druhu podniku jsem psala naposledy, co by lidi mohlo bavit, a občas se inspiruji i zajímavými tipy od známých. Když se rozhodnu, naplánuju si návštěvy podniku. Do každého chodím obvykle dvakrát, nejlépe na oběd a na večeři. Protože jíst dvakrát za sebou na stejném místě je trochu nuda, snažím se nechat mezi jednotlivými návštěvami pár dní. A pak si musím vymyslet, kdo půjde se mnou.

Kdo se mnou půjde na večeři?
Věřte nebo nevěřte, sehnat lidi je občas dost těžké. Přátelé a členové rodiny, pro něž byla večeře s recenzentkou restaurací na začátku vítanou zábavou, se po nějaké době začali vyptávat, jestli by přece jen nemohli mít na výběr podniku trochu větší vliv. Chtějí se najíst tam, kde už to znají a mají to rádi. "Nemůžeme prostě jít znovu do Savoye ?" škemrají. "O tom víme, že je dobrý." Jedna známá je dokonce přesvědčená o tom, že její přítomnost je pro restauraci prokletím a že kdykoli jde se mnou, jídlo dopadne strašně (je to pravda, i když jsem si dost jistá, že s tím nemá nic společného).

Jíst o samotě mě ale opravdu nebaví, a tak občas ustoupím a vyberu podnik, o němž vím, že se v něm přátelům a rodině bude líbit.

Tento týden to bylo Luka Lu . Když jsem o této restauraci psala před nějakou dobou pro jiné periodikum, vzala jsem s sebou svého bratra, kterému tu nadmíru zachutnal jeden pokrm z chobotnice. Byl proto rád, že tam může zajít znovu.

Je to smolař. Chobotnice už nebyla. Když mu to servírka sdělovala, vrhl na mě bratr vyčítavý pohled, jako bych to byla já, kdo v Luka Lu ten den obstarával nákup surovin. Neochotně si tedy vybral něco jiného.

Naštěstí si tu téměř nemůžete vybrat špatně. Jídelní lístek nabízí slušný výběr jídel inspirovaných balkánskou a italskou kuchyní, včetně čevapčiči, těstovin a různých rybích pokrmů. Není to to nejsofistikovanější jídlo v Praze, ale to je právě jeden z důvodů, proč to tu mám tak ráda. Jednoduchá jídla, na jaká byste mohli narazit v hospůdce v nějaké zastrčené ulici Sarajeva, nebo ještě spíš na večeři u někoho doma.

Majitelé popisují svou restauraci jako ratolest dobrodružného italského otce a klidné, prosté bosenské matky. Přesně to vystihuje její podstatu: jednoduchá, tradiční jídla jsou samozřejmě dílem bosenské mama. A stačí jediný pohled do interiéru, aby vám bylo jasné, že právě tady se projevil pravý italský temperament.

Během své dlouholeté kariéry v gastronomii otevřel majitel Luka Lu Veso Djorem deset různých restaurací v Praze i v Sarajevu, včetně dnes už neexistujícího Dolly Bell na Vyšehradě a Gitanes na Malé Straně. Jeho podniky prosluly typickým dekorativním stylem: všechny byly barevné, útulně zaplněné nábytkem a předměty a někde občas navíc visel nějaký ten stůl za nohy od stropu.

Až budete stát v přední místnosti, podívejte se nahoru. Uvidíte kompletně vybavený krejčovský stůl včetně šicího stroje, nedokončeného kusu oblečení a dvojici chlupatých přezůvek. Pestré nástěnné malby zobrazují barvotiskový přístav a na stěnách jsou falešná dřevěná okna a malý balkon. Hravý kýč, který vyznívá zejména ve srovnání se zasmušilým minimalismem tolika pražských restaurací teple a přívětivě.

Večeře s papoušky
Za úzkou chodbou se nachází zimní zahrada, nádherná, vzdušná místnost se skleněnou střechou, hezkými dlaždicemi a spoustou zeleně. Při mé poslední návštěvě tu bylo ještě pár dalších věcí, jimiž si už tak jistá nejsem: velká lednice na nealkoholické nápoje a ptačí klec plná řvoucích papoušků. Klec s ptáky sice dodává zahradě určité oživení, na místech, k nimž nás zavedla servírka, se ale bohužel usadilo hned několik důkazů ptačí aktivity, a tak jsme si raději přesedli .

Úplně vzadu restaurace je krásná venkovní zahrádka ve dvoře s prkennou podlahou a svítícími lucernami. Vzhledem k začínajícímu podzimu jsem tuhle zahradní perlu objevila sice trochu pozdě, ale příští jaro si na ni určitě vzpomenu.

Především když sedíte v zadních místnostech, je obsluha občas trochu pomalejší a může se stát, že někdy i poplete objednávku, ale zase se tu všichni chovají vstřícně a přívětivě. Přístav Lu, jak zní český překlad názvu, má designem připomínat konobu neboli tradiční chorvatskou přístavní restauraci, ekvivalent řecké taverny . Proto se tu také specializují na plody moře. Kromě zmíněné chobotnice pečené na tradiční způsob (350 Kč) nabízejí i pečené ančovičky a sardinky (175 a 180 Kč) a nejrůznější čerstvé ryby připravené na lávovém grilu.

Milovníci hovězího uvítají balkánské speciality, jako je například čevapčiči (160 Kč za 10 kousků – nebyly sice tak skvělé jako ty, které jsem ochutnala přímo v Sarajevu, ale za ochutnání stojí) nebo sytá pljeskavica (něco jako karbanátek) plněná sýrem (195 Kč). Největší dojem na mě udělal tradiční pokrm z jehněčího (285 Kč), který se připravuje ve speciální pánvi zvané sač . Maso bylo tak šťavnaté a jemné, že se samo odlupovalo od kosti.

Majitel restaurace říká na jejích webových stránkách lámanou češtinou, že "zlý jazykové" tvrdí, že někteří hosté chodí do Luka Lu spíš za "nezkrotitelnou krásou" tajemné slečny Lu než za dobrým jídlem a pitím. Myslím, že si křivdí. Krása sem možná lidi napoprvé přitáhne, ale znovu sem přijdou právě kvůli jídlu.

Jen se zeptejte mého bratra. Chobotnice nechobotnice, nejradši by tam šel zase hned zítra.