Bar, kde čaruje Zdeněk Pohlreich

Mám ráda restaurace, které nabízejí denní speciality. Kuchař, který pravidelně vytváří nová jídla, tím dokazuje, že není otrokem jídelního lístku. Že je schopen vzít ty nejlepší suroviny, jež jsou zrovna k dispozici, a vyzkoušet něco nového. Ale aby tohle mohl dělat, musí především opravdu umět vařit.

V malém italském vinném baru Divinis, který nedávno převzal známý český šéfkuchař Zdeněk Pohlreich, umějí denní speciality - a téměř všechno ostatní - připravit naprosto dokonale. Když jsem tam šla, byla zrovna sezona lanýžů, o čemž svědčila i skleněná nádoba na baru plná těchto lahodných hnědých hrudek.

Ve speciální nabídce bylo hovězí carpaccio a těstoviny tagliolini s bílým lanýžem, který vám číšník nastrouhá na jídlo přímo u stolu (každé jídlo po 200 korunách plus dvě stovky za gram lanýže). Jednoduchá, a proto dobrá Neustále píšu o tom, jak mi v Česku chybí jednoduchá kuchyně.



Teď jsem konečně našla restauraci, kterou můžu používat jako příklad toho, co tou jednoduchou kuchyní vlastně míním. Když si odmyslím lanýže, carpaccio nebylo nic jiného než talíř jasně růžových, průsvitných plátků syrového hovězího lehce ochuceného solí a pepřem.

Vaječné nudle tagliolini byly přesně al dente, s máslem a nadrobno nakrájenými hříbky. Přestože v nich nebylo mnoho ingrediencí, měla obě jídla úžasně výraznou chuť. Když se totiž vaří ze špičkových surovin a správným způsobem, jsou různá dochucovadla a další gastronomické kudrlinky nejen zbytečné, ale i ke škodě věci.

Zdeněk Pohlreich to dobře ví. Další specialitou dne proto bylo sienské vepřové (Cinta Senese) z jediného původního toskánského druhu vepřů, který přežil až do současnosti. Sienský vepř se pozná podle bílého pruhu za krkem a je ceněný pro své dobře prorostlé, voňavé maso.



Kuchař z něj připravil kotletu a šťavnatou klobásku a obojí se podávalo společně s opečenými bramborami. Cítili jsme se jako na večeři u přátel, což umocňovalo i útulné rustikální vybavení restaurace nábytkem ze světlého dřeva, tlumené osvětlení a stoly se skleněnými deskami, skrz něž je vidět obrazce sestavené z různých těstovin, sušeného ovoce a květin.

Mým favoritem na stálém jídelním lístku byly lahodně slané linguine s mušlemi (280 Kč) a teplý salát z chobotnice (250 Kč) s celerovou natí, bramborami a pár kapkami pesta. Jako zákusek jsem si dala skvěle vyvedený čokoládový fondant (180 Kč) s malinovým coulis a kopečkem vanilkového creme fraiche.

Test paměti pro číšníka I když jídelní lístek není obsáhlý, musela jsem obdivovat číšníka, který byl schopen si bez problémů zapamatovat objednávky pěti lidí, z nichž každý měl čtyři různé chody.

Byl to profesionál každým coulem. S očividnou chutí, a navíc výstižně dokázal popsat každé jídlo, byl flexibilní, měl osobní přístup a nedělalo mu potíže něco nám doporučit, když jsme nebyli rozhodnutí (a bylo jasné, že navrhoval jídla, která skutečně považoval za dobrá - ne ta, o kterých mu v kuchyni řekli, že se jich potřebují zbavit; anebo to dělal tak dobře, že jsem to nepoznala).



Když se dopustil malé chybičky, že mi zapomněl přinést talíř na odkládaní lastur mušlí, okamžitě to napravil, aniž jsem ho o to musela žádat, a zběžně se omluvil.

Na to, jak kvalitní je v Divinis jídlo i obsluha, jsou ceny velmi rozumné. Italská vína v nabídce jsou skvělá a za férovou cenu a šálek espresa stojí jen 50 korun, což je slušné ve srovnání s některými jinými podniky v Praze, které si za totéž účtují i stovku. Zkrátka nemáte pocit, že vás tu chtějí oškubat.

Není toho moc, na co by si tady člověk mohl stěžovat. Snad jen že jsem nemohla přijít na to, jak funguje kohoutek na dámských toaletách - to bude ale souviset spíš s mojí neschopností, co se týče technických vymožeností. Taky mě nenadchlo, že kuřácká část restaurace byla součástí hlavního prostoru. Kdyby tam sedělo víc kuřáků, dovedu si představit, že by to mohlo být dost otravné. A zadní místnost blízko vchodu na záchody a s věšákem na kabáty se mi taky nezdála moc lákavá...

Lidé se mě často ptají, které restaurace v Praze jsou nejlepší. Pokud jim nezáleží na ceně, většinou uvádím dvě: Angel a La Dégustation Boheme Bourgeoise. Ráda chodím i do jiných podniků, ale většině z nich chybí důslednost. Dobrá jsou tam jen některá jídla, někteří číšníci a některé večery.

Nebo jsou ty restaurace slušné, jen dokud se o nich nenapíše pár pozitivních recenzí, a pak usnou na vavřínech. Lidé mi pak píšou e-maily a komentáře, kde popisují své nepříjemné zážitky z podniků, které jsem dříve doporučila. Občas je to tedy dost frustrující, ale přesto se chystám z celého srdce doporučit další restauraci. I když jsem v Divinis nestrávila mnoho večerů, myslím, že jde opravdu o výjimečné místo.

Záhada jménem Café Imperial Mate mě jen jedno. Když je pan Pohlreich schopen vytvořit takovou perlu, proč to samé nedokáže v Café Imperial, kde je také šéfkuchařem? Návštěva „Imperialu“ je totiž sázka do loterie (nebo aspoň byla, když jsem ho před nějakým časem navštívila). Zaměřuje se spíš na turisty, zatímco Divinis je místo, kam si pan Pohlreich může zvát své přátele, aby ochutnali jeho nejlepší kreace. A to by také měl!

Divinis je podnik, na nějž může být pyšný. Vzácný příklad čerstvé, minimalistické kuchyně využívající špičkové suroviny. Místo, kde vám bude dobře. Jedna z nejlepších restaurací v Praze.