Psal se rok 1988 a v Československu se hlasitě mluvilo o perestrojce. To, co se tehdy dělo na pražském sídlišti Barrandov, přesto ve sféře výtvarného umění zavánělo malou revolucí: byla vypsána veřejná soutěž na sochařskou výzdobu právě dokončovaného sídliště. Té se zúčastnili režimem neprotežovaní umělci a vítězné sochy měly velice daleko k jakékoliv formě socialistického realismu.
Částečně se o tom můžeme přesvědčit dodnes. Před základní školou tu stojí Chaplin sestupující z filmového plátna od Vladimíra Preclíka. U tramvajové zastávky najdeme červeného Kameramana z vodovodních trubek od Karla Nepraše a v nové zástavbě bronzového Pegase Michala Gabriela. Vladimír Preclík a Karel Nepraš přitom byli umělci z temné části šedé zóny. Především Nepraš patřil k undergroundu a veřejně nevystavoval od roku 1970. Michal Gabriel byl členem postmoderních Tvrdohlavých a v době, kdy v soutěži zvítězil, mu ještě nebylo ani třicet let. Perestrojka neperestrojka, něco podobného bylo tehdy zcela výjimečné. Díla dalších vítězů přelomové soutěže, Obelisk od Karla Bečváře a společnou plastiku Huga Demartiniho a Jiřího Nováka nazvanou Pohyb, však již dnes na jejich původních místech nenajdeme.
Pokus o panelové město
V dobách socialismu bývalo veřejné umění součástí všech větších projektů. Většinou šlo o krotká díla nevelké umělecké hodnoty, někdy si tak vydělávali i vynikající umělci a do zdánlivě užitné plastiky schovali překvapivě progresivní prvky. Ovšem i nešpičkové realizace přispívaly k identitě nově vznikajícího místa. Situace se začala měnit až na samém konci 80. let. Na Jižním Městě vznikl a částečně byl realizován projekt landartově upravené krajiny v Centrálním parku. Velkou publicitu tehdy získaly i sochy na Barrandově.
Sídliště Barrandov vznikalo v letech 1977-1989, projektovali ho architekti Zdeněk Hölzel a Jan Kerel. Barrandov se od ostatních sídlišť nelišil jen třešničkou na dortu v podobě avantgardních soch. Architekti si sice museli vystačit s typizovanými panely, ovšem pokusili se z nich postavit nikoliv krabice uprostřed trávníkového prázdna, ale budovali náznaky ulic a jasně definovanou veřejnou sféru. Proti anonymitě se bojovalo i filmovými názvy ulic. I všechny barrandovské sochy měly filmová témata nebo z filmu odvozené motivy.
Sochy - splněná mise
V roce 2010, v době starostování Milana Jančíka, Praha 5 rekonstruovala Tilleho náměstí na sídlišti Barrandov. Mimo jiné zde byla položena nová zámková dlažba. Během prací byly odstraněny i dvě sochy z legendární veřejné soutěže a zcela zničena betonová kašna od architektů sídliště. Sochy už dva roky provizorně leží u základní školy na Chaplinově náměstí.
Možná není náhodou, že odstraněny byly sochy abstraktního charakteru, a nikoliv figurativní práce Preclíka, Nepraše nebo Gabriela. Ty se od jiných typicky sídlištních soch skutečně vizuálně odlišují. I v dobovém textu výtvarných kritiků Jany a Jiřího Ševčíkových z roku 1988 jsou sochy Bečváře, Demartiniho a Nováka vnímány jako méně přesvědčivé. Dodnes je abstrakci snazší považovat za pouhé dekorativní objekty, které nemají autora, majitele a nikomu nechybí. Rozhodně ale nejde o pokleslá díla, jejichž ochranu by ospravedlňovala pouze perverzní ostalgie. I když v sídlištním prostředí, šlo o sochařská díla moderního výrazu.
Kam s nimi
Karel Bečvář dnes žije ve Švédsku a věnuje se jinému druhu sochařství než na konci 80. let. Hugo Demartini a Jiří Novák jsou již po smrti. Oosudu soch se ale dozvěděli architekti sídliště Hölzel a Kerel. Pokoušeli se komunikovat s Městskou částí Praha 5 a ve spolupráci s Pavlem Karousem a dalšími aktivisty iniciovali petici za navrácení soch na jejich místo.
Podle sdělení vedoucího tiskového oddělení Prahy 5 Luďka Sefziga ovšem Městská část Praha 5 neplánuje, že by se sochy reinstalovaly na původní místa. Sochy prý ani městské části nepatří, jsou v majetku Magistrátu hlavního města Prahy. Ten je podle Sefziga může umístit na nějaké jiné místo. Zjevně s tím ale nijak nespěchá a stávající uložení u základní školy mu vyhovuje.
Jako by již soch nebylo třeba. Přitom to, co dělalo soubor barrandovských soch výjimečným, nebyl jen příběh jejich vzniku. Tvoří dohromady jeden celek, jsou umístěny v neuralgických místech hlavní osy barrandovského sídliště. Místo Bečvářova Obelisku, vizuální dominanty osy pěší zóny, dnes stojí komorní filmová smyčka, po Demartiniho a Novákově soše zbyly jen lavičky.
