V české (rockové) hudbě nejspíš neexistoval případ celistvějšího a osobnějšího vyjádření sebe a světa, působivějšího spojení exprese a intelektu, těsnější symbiózy kultu jemného a nebývale talentovaného básníka s rolí rozervance. Přímo odpuzoval banálno a primitivno, a to v oblasti, jež – zvláště její masovější křídlo – banalitu a primitivismus často a běžně potřebuje.
ČTĚTE TAKÉ: |
Narodil se v Praze roku 1965 v rodině s bohatou literární tradicí. Otec jeho matky Karel Schulz byl významný český prozaik (román Kámen a bolest), otec Josef je přední český dramatik a básník, bratr Jáchym romanopisec a básník. Ve třinácti letech založil skupinu Psí vojáci (bicí, saxofon a piano), která patřila k tomu nejhodnotnějšímu, co v hudebním undergroundu 80. let vzniklo. Charakterizovala je Topolova klasizující klavírní hra, expresivní zpěv a drsné básnické texty.
Psí vojáci veřejně poprvé vystupovali v roce 1978 na Hrádečku u Václava Havla, první oficiální vystoupení měli o rok později na Pražských jazzových dnech. Legálně, byť s problémy, mohli koncertovat až od roku 1986, první EP desku vydali v r. 1989. Filip Topol pracoval do roku 1990 jako programátor, pak se již živil hudbou. Od té doby vydal na dvacet desek, některé samostatně, v roce 1994 hrál hlavní roli v celovečerním filmu Žiletky režiséra Zdeňka Tyce. Jeho tvorbu doplňují drobné prozaické texty: raná próza Mně 13 a cestopis Karla Klenotníka cesta na Korsiku. V nakladatelství Revolver Revue se chystá vydání jeho kratších próz z osmdesátých let.
Na posouzení skutečného hudebního vkladu jsou osoby povolanější. Ani ony snad nebudou nic mít proti konstatování, že Topol byl výborný divoký pianista ovládající jak Rachmaninova, tak nádražácký šraml, a těžko se rozhodnout, zda jsou lepší ty jeho nástroj detonační. A stejně tak jeho zpěv, který sice občas sugeroval, že má hrtan plný polypů, byl vždy položen do souladu s vyjádřením, kde jedna složka nepotlačovala druhou. Rovněž snad lze říci, že zvuk jeho Psích vojáků se za ta dlouhá léta ustálil ve své robustní, syté strohosti, byl rozpoznatelný nervní dýchavičností, rychlými návaly zvuků a hned zas jasnými tóny oproštěnosti a harmonie.
Hudební a poetická exprese
Od standardních rockových muzikantů Filipa Topola odlišovalo kromě jiného (například inteligence a vzdělání, hluboké znalosti klasiky, jeho milovaného Mozarta) i snaha o celistvý, završený tvar – usiloval překročit omezující kánon „písničky“ a roztáhnout se do šíře i do hloubky. Šlo o hledání, jak „svůj způsob“ scelit, sevřít jej do silněji působícího celku.
V Topolově hudební a básnické vizi to každou chvíli vybuchovalo, hroutilo se do sebe, hořelo žárem plamene; srdce, krev a tělo se každou chvíli chystalo vznítit, vzplanout atd... Je to svět stálé mučivé exprese a vytržení, stálého propadání ohni a navracející se naděje, to jest těch obligátních krásných žen, a pak znovu, dokola, ve věčném cyklu zániku a zrození. Velkou předností Filipa Topola přitom bylo, že si byl vědom, že každý patos je v kontextu rockové kultury zároveň legrační. I ty citově nejvypjatější desky byly nakonec nepřekonatelně přirozenější a i „civilnější“ než devadesát procent toho, co se v rockpopovém žánru v mukách a emočních křečích rodí.
Psí vojáci byli v nejlepším i v nejhorším slova smyslu česká kultovní skupina. V nejlepším proto, že tak vytrvale šli svou cestou. V nejhorším proto, že to stačilo tak na základní existenci, na život ve veselé improvizaci, na kterou si sice nelze stěžovat, protože hlavně že je svoboda... Toho si cenili zvláště člověk či kapela, kteří zažili několik let zákazů a šikanování. Jiná věc je, že taková volnost a nejistota jsou přece jen vysilující. Čechy jsou malá země a čeština malý jazyk, a to znamená, že pro výjimečné věci tu bude vždy jen omezený trh. Kdyby byli Nick Cave nebo Tom Waits z Holešovic, nebyli by na tom asi jinak. Nelze totiž říci, že by Topol dělal horší umění než ty dvě kultovní hvězdy globálního světa.
Jako štvaná zvěř
Jenomže Topol a Psí vojáci byli z Prahy! Z města, které je obtisknuto v jejich hudbě a textech. Byla to samozřejmě Praha neturistická a neblýskavá, periferie, Praha dlouhých ulic bez stromů u holešovického přístavu nebo Karlína či Smíchova ještě před jeho supermarketizací. Byla to jen málo osvětlená Praha s její těžkopádnou zemitostí a zaprášeností, možná už jen vzpomínka na osmdesátá léta, kdy tuto atmosféru nasávala Topolova generace do ještě mladých plic.
Celé dílo Filipa Topola je důkazem, že v umění nezáleží na formě či žánru, kterým se výpověď „dostane ven“. Hudba Psích vojáků byla – a prostřednictvím nahrávek zůstává – literaturou nesenou zvukem klavíru, expresivním zpěvem a strohým doprovodem saxofonu a bicích; je to poezie, která proto, aby byla slyšet ve vydýchaných sálech klubů, musí trochu řvát.
Ivan M. Jirous, Filipův přítel, kdysi označil hudbu a poezii Psích vojáků termínem „imbosh art“. Imbosh znamená anglicky pěna u huby štvané zvěře. Mělo to tehdy i politický obsah, protože onou štvanou zvěří byli umělci pronásledovaní režimem, nebo jím alespoň do omrzení šikanovaní. Má však také obsah existenciální, protože na to, aby se člověk cítil ohrožen, nemusí být zván na výslechy a nemusí být ani paranoidní. Umění, jaké je blízké Psím vojákům, tuto lidskou (ne)jistotu připomínalo a vyslovovalo. Ať už ji Filip Topol chrlil „s pěnou u huby“, nebo bez ní, když o ní jen tak prozpěvoval s lehkou ironií stárnoucího pražského dandyho, otřískaného světem i sebou samým.
