27. září 2008 6:12 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Baví mě prohrávat

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 176Diskuse
Matěj Stropnický. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Matěj Stropnický. | foto: Lidové noviny
PRAHA Má roli ve filmu, slavné jméno, styl a evropské vzdělání. Ví, jaké je mít vliv v politice i jaké to je o něj přijít. Čím nás Matěj Stropnický překvapí dál?

O premiéru Topolánkovi kdysi řekl, že je to vesnický popleta. A že když jde, tak se klátí, jako by právě přijel na koni a ujel na něm dvě stě kilometrů. Student, novinář, politik, herec, syn diplomata, ministra a divadelníka, vnuk textaře pop music Zdeňka Borovce – to všechno je Matěj Stropnický (25).

A víte, co neformální vůdce vnitrostranické opozice proti předsedovi Martinu Bursíkovi (ve Straně zelených je dvakrát tak dlouho než on) nemá rád? Když o něm napíšete, že je zelený rebel. Oděn s nedbalou elegancí, s pečlivým rozcuchem na hlavě vám, ještě než se sejdete, vzkáže, že se nemáte ani zkoušet ptát na Veroniku Žilkovou, jeho macechu.

Chce mluvit spisovně. Při rozhovoru kouří, ale nechce být s cigaretou fotografován („já zas nejsem Zeman, abych to musel stavět na odiv“). Je to narcismus, nebo opatrnost, že tolik stojí o to, vidět před otištěním, jak vypadá na fotografiích a jak zní titulek rozhovoru?

Matěj Stropnický (vpravo) * V politice jste od devatenácti let. Chcete být jednou premiérem?

Postupně, postupně. Já o tom takhle úplně nepřemýšlím. Zatím jsem asistentem Olgy Zubové v Poslanecké sněmovně. Samozřejmě bych tam rád byl s vlastním mandátem, ale je lepší, že to ještě není. Protože bych, zřejmě nepříliš připraven, začal vystupovat radikálně hned po volbách. Kdežto takhle jsem se už leccos naučil, například od Olgy Zubové a Věry Jakubkové. Ony mají od jisté doby menšinové názory uvnitř poslaneckého klubu. A už vím, že kdo má menšinové názory, musí je mít podstatně pečlivěji vyargumentované než ta hlasující většina. A taky že je lepší nevystupovat hned, jak člověka něco napadne. Ono nic neuteče. Olga Zubová a Věra Jakubková si uměly vytvořit takovou pozici, že nejsou automaticky proti koalici, ale chtějí, aby se s nimi vyjednávalo. Nejsou to ovce. Olgu Zubovou teď zdraví skoro každý v té sněmovně sám od sebe, bez ohledu na to, ke které straně patří. Kdežto já mám například trošku problém podat si ruku třeba s ministrem Langrem.

* A to proč?

No... on patří k lidem, kteří mají politické metody a k tomu i přesvědčení tak diametrálně odlišné od toho, jak já si představuju, že by měla vypadat politika, že se s ním vlastně ani nechci příliš seznamovat.

* Jak by měla politika tedy vypadat?

Z mého pohledu většina politiků, zejména ODS, ale nejenom, dělá politiku kvůli zisku vlastnímu nebo zisku firem, které jsou na ně navázané. A hodně lidí mě přesvědčuje, že to bez toho nejde. Že se nejde dostat do médií, do průzkumů, k volbám, dělat kampaně, být úspěšný, aniž by se člověk namočil do těch různých podpor a závazků. Jenže když se kolem vás jednou začnou vytvářet, už se jich nezbavíte. A abyste mohl v politice stoupat výš, musí zároveň sílit i tahle podpora. Ale abyste měla představu, to jsou celé týmy. Ono se pořád píše jenom o panu Dalíkovi nebo o panu Šloufovi, ale těchhle lidí, o kterých mluvím, je ve sněmovně možná víc než všech těch zvolených poslanců. To vnímám jako velký problém.

* Vy si myslíte, že by to šlo bez toho?

Přemýšlel jsem o tom, hledal příklady v dějinách. Studuju, jak se který politik kdy zachoval, čerpám z toho pro sebe ponaučení. A víte, co jsem zjistil? Že politici, kteří se tomu mechanismu vzepřeli, byli většinou zavražděni. Prezident Kennedy je toho myslím dobrým příkladem. Byl obdivován jak v Americe, tak v Evropě, dokonce ve východní Evropě. Taky to byl, tuším, jediný katolický prezident, kterého Spojené státy měly. A byl zkrátka navázán na jinou skupinu podnikatelů, než byla ta zaběhnutá parta. Nepřímo to potvrdil v jednom ze svých posledních projevů prezident Eisenhower. Říkal, že americká vláda je de facto závislá na zbrojním průmyslu a jeho lobby. A že jeho poselství budoucím prezidentům Spojených států je: Distancujte se od toho. Myslím, že zrovna Kennedy se o to částečně pokusil – ale dopadl, jak dopadl.

* Vidíte nějakou analogii v Česku?

U nás jsme trochu v jiném kontextu, tady věru o život úplně nejde. Ale zároveň něco podobného nelze vyloučit, viz kauza Čunek. Já si pečlivě prostudoval zprávu ombudsmana, seznámil se s auditem firmy Kroll – mimochodem to, že zadáváme zakázky na politiky soukromým detektivním společnostem, přece vyjadřuje strašnou nedůvěru vůči našemu soudnictví! A vůbec nechápu, jak tady mohla rok a půl trvat taková banální kauza, když na druhé straně například ministr Aleš Řebíček je úplně prokazatelně ve střetu zájmů. On se snaží, aby část nákladní dopravy Českých drah schramstla firma, která mu zprostředkovaně patří, to jest Viamont. A o tom se teď napíše v Respektu jeden drobný článek! Mně se zdá, že se pan Čunek prostě jen nevešel do toho schémátka, které bylo po volbách připravené. A že celá ta jeho kauza je tudíž politicky vykonstruovaná. Bez ohledu na to, jestli on sám v nějakých drobnostech, v nějakých hloupých vytáčkách, pochybil. Neprokázalo se mu v zásadě nic. Jaspers píše v Otázce viny, že není pravda, že lidé mají takovou vládu, jakou si zaslouží. Naopak že občané zodpovídají za to, jakou mají vládu. A to platí bez ohledu na to, jestli tu zrovna jsou tanky, nebo radary.

* Řekl byste, že úspěšnost politika nějak souvisí s jeho morálkou? Matěj Stropnický

Nejdůležitější vlastností politika v zásadě je charakter. Ale ono udržet si charakter v politické straně není vůbec snadné. Například poslední sjezd zelených: Já uznávám, že jsme prohráli. Ale to, jakým způsobem lidi ve vedení všechno chladnokrevně odmávli, jak nám bránili vystupovat v diskusi, jak byli ochotní jít i nad rámec jednacích řádů, vykládat účelově stanovy, v tom cítím posun k horšímu. Já byl potom na obědě s Hanou Marvanovou, které taky nebylo umožněno vystoupit. Ona nám chtěla říct, že být na místě zelených, do téhle vlády by nevstoupila. Jednak proto, že některé osoby, jako pan Řebíček nebo pan Julínek, mají vazby, které tu vládu diskreditují. A které znemožňují, aby reformní étos, který si vláda neprávem přivlastňuje, měl poctivý obsah. To říkala Hana Marvanová, pravicová politička! A taky že byla velká chyba vstupovat do vlády hned poté, co jsme se dostali do sněmovny. Protože prostě ta strana je příliš malá, má příliš malý vliv, a tudíž těch kompromisů musí udělat nesčetněkrát víc než strana větší. Přitom ještě nemá pevný elektorát, okruh voličů, takže reálně hrozí, že z parlamentu v příštích volbách zase vypadne. To se de facto postupně všechno naplňuje.

* Nemáte někdy pocit, že politika přitahuje jen určité typy povah?

Ano. Ale veřejnost nemá moc představu o tom, co profese politika vlastně vyžaduje.

* Jak to myslíte?

Politik musí mít určitou kvalifikaci, především pro vyjednávání. Zkrátka schopnost vnutit oponentovi svůj názor tak, aby nemohl protestovat. To se taky stalo v závěru sjezdu. My se dohodli, že zvolíme ústřední revizní komisi půl na půl, tedy z lidí, které navrhne Martin Bursík, a naopak Dana Kuchtová. Naše podmínka byla, že sjezd nebude projednávat autoritářský návrh stanov. Jenže pan předseda si pak vzal slovo, prezentoval to jako dohodu, kterou on vymyslel, sál zatleskal, my na to přistoupili, odhlasovalo se to. Načež vyrukoval s návrhem, že ještě musíme vyřešit dvojhlavost předsednictva a republikové rady – tak ji zařadíme do programu a radní odvoláme. A to je přesně ta klička, která je legitimní, nedá se proti ní vlastně nic namítnout, i když to trošku podraz je. Tahle obratnost ale do politiky patří. Pan předseda byl prostě v té chvíli politicky chytřejší. A já se zase poučil.

* Jste považován za kontroverzního člověka. Jak vlastně obecně vycházíte s lidmi?

Bože, tyhle osobní otázky, ty nemám rád. Mám přirozeně blízký vztah k menšinám, k lidem, kteří jsou slabší. Kteří mají okrajový názor a stojí za ním. Těch mám tendenci se zastávat. Jenže se tím člověk vlastně automaticky dostane do konfliktu s většinovou společností. Začnou o něm říkat, že je konfliktní.

* Řekl jste v jednom rozhovoru, že nejintenzivnější spory máte s generací svého otce, s normalizací v těch lidech...

Já si myslím, že generace, která se profilovala v atmosféře poválečné doby, byla ještě hluboce přesvědčená o tom, co dělá. Kdežto generaci, která vstupovala do komunistické strany v 70., 80. letech, to v mých očích podstatně víc diskvalifikovalo. Protože tam chybělo to přesvědčení, už šlo čistě o vypočítavost.

* Takže ta generace je podle vás už navždycky zdiskreditovaná?

Mně se zkrátka zdá, že v lidech, kteří své důležité období dospívání měli spojené s tím, že je potřeba povinně vstoupit do SSM a do KSČ, to ponížení někde zůstalo. To je taky důvod, proč je celá ta generace rezistentní vůči jakýmkoli ideálům.

Matěj Stropnický* Chcete říct cynická?

No... Já bych to slovo asi nepoužil. Ale nějak tak.

* Mluvíte teď i o svém otci?

Můj otec prožil část svého dospívání v zahraničí, takže se to o něm tak úplně říct nedá. Navíc oni byli taky postiženi. Můj dědeček, jeho otec, byl na konci 60. let diplomatem v Ankaře. A poté, co tam byl poslán Dubček – jak známo, Dubčeka na začátku normalizace udělali velvyslancem v Ankaře –, se tam následně podepisovaly ty souhlasy či nesouhlasy se vstupem vojsk. No a na základě toho se v roce ’71 musel dědeček vrátit a pracoval potom v pojišťovně. Já bych ale nechtěl hodnotit svoje rodiče. V rozhovorech doma to dělám. V rozhovoru do novin bych si to rád odpustil.

* Zmínil jste ideály. Vy sám jste pořád ještě idealista?

(rozesměje se) V naší době to zní skoro jako nadávka. Ale asi jsem. Protože věřím, že co dělám, má smysl. I když třeba přechodně prohraju. Tohle ostatně není poprvé, co jsem ve Straně zelených prohrál. Já byl do značné míry na straně předchozího vedení Jana Beránka a takovou prohru jsem si už jednou dal. V politice se to střídá, a to vás udržuje v napětí. Mě politika prostě baví. Vlastně mě baví i prohrát.

* Předpokládám, že když devatenáctiletý kluk jde do politiky, dělá to proto, že chce změnit svět. Nebo byl jiný důvod?

Nééé! Tohle až si přečtou skeptičtí čtenáři Lidových novin z té vaší normalizační generace, tak se mi budou zase tak akorát smát. Víte, já si myslím, že svět se mění jednak sám od sebe a jednak naším podílem. Všichni ho svým způsobem proměňujeme. A to, že se někdo víc veze a jiný se do toho snaží promítat jakousi svou představu, bych nevnímal jako nějaký přehnaný idealismus. To je jenom rozdílný postoj k tomu, jestli je to všechno dané a marné, nebo má naopak smysl pokoušet se to měnit. A já si zkrátka myslím to druhé. Což ale neznamená, že se mi to vždycky povede, abych vaše čtenáře moc nevyděsil.

* Někteří lidé si myslí, viz chaty na webu, že jste synáček z prominentní rodiny, kterému se to mluví. Ale vždycky jste to lehké neměl. Když vám bylo deset a váš otec se stal velvyslancem v Portugalsku, zapsal vás prý v Lisabonu do americké školy, ačkoli jste uměl tak pět slov anglicky. Jaké to bylo?

Přiměřeně těžké tomu, jak jste to popsala. Já taky nebyl zvyklý nastoupit ráno v půl sedmé do autobusu a odjet na celý den do školy vzdálené padesát kilometrů. Celý den jsem byl v cizím jazykovém prostředí. V cizí zemi, nikdy předtím jsem tak daleko od domova nebyl. Ale řekl bych, že jsem se jazyky naučil jen díky tomu. Já žádný zvláštní talent na jazyky nemám.

* Narážíte na to, že totéž jste si pak ještě zopakoval, když se otec stal velvyslancem v Římě?

Ale tam už jsem se pro to rozhodl dobrovolně. Protože já se z Lisabonu vrátil do Prahy a strávil tři roky na Hellichovce, kde jsem se učil francouzsky. A vůbec mi to nešlo. Takže když jsme pak odjeli do Říma, zapsal jsem se do francouzského lycea. Bylo to strašné, ale věděl jsem, že se ten jazyk jinak nenaučím.

* Bylo na tom nejhorší, že jste nerozuměl profesorům?

Ne. Náročnější byla ta neformální část, kontakt s vrstevníky. Tam ten jazykový handicap cítíte daleko víc. Tam se mluví slangem, v náznacích, v metaforách. Já spolužákům nerozuměl. A když v patnácti letech nerozumíte spolužákovu vtipu, je to prostě peklo! A ještě ke všemu jsem měl už tenkrát trošku jiné zájmy. Já se nikdy nezajímal o fotbal, o americkou hudbu, nekoukal se moc na televizi, neznal tudíž ty seriálové postavy. Měl jsem trošku odstup.

* Cítil jste se jako outsider? Matěj Stropnický v Máji

V Lisabonu ne, v desíti letech to tak člověk nevnímá. A později... Myslím, že každý dospívající se cítí jako outsider. A kdo si tím neprošel, možná potom ani nemá pochopení pro ty slabší. Je to jeden ze způsobů, jak získat sociální cítění, aniž by se člověk narodil v sociálně slabším prostředí. A to já jsem se teda nenarodil. Jinak mám ale averzi vůči placeným školám. Tam se prostě nevybírá podle rozhledu nebo zájmu nebo píle, ale podle toho, jestli na to rodiče mají. Moji rodiče mi zkrátka chtěli dopřát luxusnější vzdělání. Neřek’ bych ale, že to bylo o tolik lepší nebo méně povrchní než výuka u nás. Bylo to jinak povrchní.

* Bylo něco, v čem jste exceloval?

 V přírodovědných předmětech. Protože jak ta americká škola, tak to francouzské lyceum v Římě byly nesmírně snadné co do matematiky, co do fyziky, tam se vyučovalo jen takové to praktické použití. Jinak třeba v dějepise se hodně diskutovalo. A když jsem pak odboural jazykovou bariéru, dost jsem se těch debat účastnil, to mě bavilo už tehdy. Jo, v tom jsem byl určitě žádanější než do fotbalového mužstva.

* Váš otec působil později jako velvyslanec ve Vatikánu. Mělo to význam pro váš duchovní život?

 Už ne. Já si vztahem k Bohu prošel dřív, v době skautu. Dokonce jsem byl v Lisabonu i biřmován. Ale nechci to úplně probírat do magazínu.

* Setkal jste se s papežem?

 Osobně ne, i když jsem mohl, protože když velvyslanec odjíždí, má audienci, na kterou si může vzít celou rodinu. Zúčastnil jsem se několika velkých audiencí na Svatopetrském náměstí, nikoli někde v davu, ale na těch sedačkách, kde jste od papeže zhruba deset metrů. Musím se ale přiznat, že obyčejná mše na mě působí víc. Tady musí papež uspokojit všechny, tudíž opakuje totéž v různých jazycích. To mě neohromuje. Mši sluší chrám.

* Říká se, že otec na vás byl ze všech dětí nejpřísnější. Že vás například koupal odmala v ledové vodě...

 V rodině se o tom vyprávělo jako o příkladné krutosti mého otce. Já si to nepamatuju.

* Chtěla bych se vás ještě zeptat, jestli máte rád pop music. Jestli posloucháte třeba Karla Gotta, nebo Helenku Vondráčkovou.

 Já myslím, že nemám k české pop music tak kritický vztah, jak by se možná dalo očekávat...

* ...protože vaším druhým dědečkem byl Zdeněk Borovec? Textař, který napsal kdejaký hit? Třeba A ty se ptáš, co já, To se nikdo nedoví, ty můj kvítku medový, Když se načančám. Znal jste jako kluk ty zpěváky osobně?

 Já jsem s dědečkem nebydlel, ale Helena Vondráčková, Jirka Korn nebo Karel Černoch k nám jezdili často na chatu.

* Mluvili dědečkovi do textů?

 Já si pamatuju spíš na telefonáty Karla Gotta, který v tomhle hodně, opravdu hodně smlouval. Protože on měl jasnou představu, u kterých veršů vypadá jak dobře a které se mu jak dobře zpívají. Takže míval řadu konkrétních požadavků.

* Jak si dneska dědečka pamatujete?

 My jsme spolu strávili jedno velmi intenzivní období, kdy jsem byl posedlý vášní po hradech a zámcích, po historii, zhruba od mých osmi do patnácti let. On byl totiž jediný z rodiny ochotný se tomu se mnou věnovat. Objeli jsme spolu snad každej kámen z historie, i na Slovensku. Vyprávěli jsme si, měli jsme se myslím hodně rádi.

Matěj Stropnický v Máji* Když mluvíte o starých hradech, jak snášíte kritiky, které filmovou adaptaci Máchova Máje, v níž ztělesňujete „strašného lesů pána“ Viléma, vesměs označily za kýč?

Musím říct, že jsem byl překvapenej. To, že ten film je jakési osobité pojetí pana režiséra Brabce, se přece dalo očekávat. Jsou to obrazy, které fungují tu lépe, tu hůře, já ten film považuju za poctivý pokus vyrovnat se s něčím, na co si nikdo netroufá. V zásadě za ním stojím. Zároveň nemohu popřít, že to místy kýč je. Uvažuju napsat na něj sám recenzi.

* Patříte ke generaci, která dospívala po listopadu ’89. Můžete se se svými kamarády dneska bavit o politice? Nebo je to nezajímá?

To bych neřek’, že je to nezajímá. Ale na druhou stranu já nechci pořád mluvit jen o politice. Velmi rád se dozvím třeba něco o umění, o divadle, občas docela rád poslouchám druhé.

* Jistě ale vnímáte, že životním ideálem části mladých, mimochodem reprezentuje je vaše sestra Agáta Hanychová, je jakási „nesnesitelná lehkost bytí“...

Nevlastní sestra. Já bych nějak do těch rodinných vztahů nezabíhal. To mě nebaví.

* Ptám se na mladé Čechy, kteří žijí s okázalou bezstarostností. Vy jste nikdy nebyl s Agátou na večírku? Nevíte, o kom mluvím?

Ale to neznamená, že nechodím do hospody a že mě ráno nebolí hlava. To mě sakra bolí! Ale většinou při tom něco probíráme.

* Myslíte s Agátou?

Nenene, s Agátou ne. Ona má jinou společnost i jiné podniky, kam chodí. A já jí to nijak neberu. My jsme k sobě ostatně přišli trošku jako slepej k houslím.

* Řekl jste, že generace vašich rodičů, tedy i moje, je rezistentní vůči ideálům. A má nějaké ideály vaše generace?

Úplně bezpochyby. Třeba na tom protiradarovém hnutí se to ukázalo velmi přesvědčivě. A studentské hnutí, které vzniklo po roce ’89, má ve svém čele lidi se značným rozhledem. Tahle generace má obsah.

* Za co by ale mladí mohli dneska vlastně bojovat? Jsou svobodní, všechno je dovoleno, můžou studovat, svět je dokořán...

Ale tím se přece svoboda neprojevuje, že se může jet kamkoli. Oni prostě chtějí mít vliv na dění kolem sebe. Jenže získat ho není vůbec snadné. To já považuju za podstatu svobody – aby člověk mohl rozhodovat sám o sobě a nejlépe aby měl vliv i na dění vůbec. To přece není tak, že s pádem minulého režimu odpadli všichni nepřátelé. Minulý režim taky nevznikl proto, že se lidi najednou rozhodli, že komunistická strana je ta nejlepší. Tady byly objektivní vady předchozího kapitalistického systému, byť se dneska na první republiku vzpomíná jako na zlatou éru. Mimochodem, já jsem přesvědčen, že právě na dnešní dobu se jednou také bude vzpomínat jako na zlatou éru. Protože velká část toho, co přijde, bude mít tendenci svobodu spíš omezovat ve prospěch nějaké bezpečnosti. Ostatně ten radar už k tomu má nakročeno. Ty přísné kontroly na letištích, ty kamery po ulicích... Ludvík Vaculík jednou řekl, že jeho generace najednou teď, ve stáří, skončila v tom, proti čemu úplně na počátku, v mládí, bojovala. Takže se asi někde musela stát chyba.

  • 176Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz