7. listopadu 2007 8:58 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Bélovo banjo vám otevře uši

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Chick Corea. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Chick Corea. | foto: UniversalReprofoto
PRAHA Skladatel a klavírista Chick Corea (66) objevuje bluegrassovou hudbu. S banjistou Bélou Fleckem (49) natočil album Enchantment. Jejich společné turné se zastaví také v pražském Obecním domě.

V průvodci k desce píšete, že vás Béla Fleck zavedl na neznámé území. Co přesně jste měl na mysli?
Bélova orientace je bluegrass, což je hudba, kterou jsem doposud zas tolik neznal. Slyšel jsem ji jakoby z dálky a mnoho jsem o ní nevěděl. Ale díky Bélově muzikantství a kvalitě toho, co dělá, jsem se o ni začal zajímat. Našel jsem v bluegrassu velmi zajímavé věci. Může za to zvlášť Bélův přístup. Bluegrass má v sobě zvláštní rytmické cítění. Přišlo mi zábavné hrát takovým stylem na piáno, takže jsem experimentoval, zvlášť ve skladbě, kterou jsme nazvali Mountain.

Navzájem se ale znáte už dlouho, jeden druhému jste hostovali na deskách. Bylo něco, čím vás při nahrávání alba Enchantment stejně překvapil? 
Hraní s Bélou vás zbaví všech předpojatostí vůči banju jako nástroji. Na ten nástroj existuje poněkud snobský pohled, protože neexistovali muzikanti, kteří by jej přenesli mimo vyhraněný styl, tedy bluegrass. Béla hraje na banjo klasickou hudbu, jazz, v klavírním stylu -všechny možné druhy muziky, a to váš dojem změní. Otevře vám to uši. Tím pádem pro mě naše společné hraní znamenalo velkou zábavu.

Na své internetové stránce jste uveřejnil esej Metafyzika a umění duetu. Jak byste porovnal hraní v duetu s Bélou Fleckem a vibrafonistou Garym Burtonem? Hraní ve dvou je jen jiný způsob vyjádření slova komunikace. Výjimečnost hudební rozmluvy s jiným muzikantem se odvíjí od jeho osobnosti - podobně jako se jinak bavíte se svou ženou a jinak se svým synem anebo strýcem. Každý člověk má svůj výjimečný způsob komunikace, pro který je jedinečný už sám o sobě. S Garym se naše rozmlouvání oproti tomu s Bélou liší tím, že máme velmi dlouhou historii přátelství i hudební spolupráce, která sahá zpět až do šedesátých let. Dlouhé trvání našeho vztahu se ukazuje i v hudbě. Béla je naproti tomu z mnohem mladší generace, způsob jeho komunikace i hraní je rozdílný, těžko to ale vyjádřit slovy.

Béla je zároveň dlouhá léta vaším obdivovatelem. Jak fungovala vaše spolupráce coby rovnocenných partnerů?
To je jediný vztah, kterého jsem schopný. Dva, kteří spolu vytváří hudbu. Béla je mladší a já chápu, co znamená, že ke mně chová úctu. Nevěnuju tomu příliš pozornosti, poněvadž je možné, že bych se třeba cítil stejně, kdybych seděl vedle Charlieho Parkera nebo Johna Coltranea.

Ve zmíněné eseji píšete, že v okamžiku, kdy hraje kvartet, existuje mezi hudebníky pětatřicet komunikačních linek. Je tedy hraní ve dvou příležitost lépe se soustředit?
Samozřejmě, poněvadž jsou tu pouze dvě komunikační spojnice, ode mě ke spoluhráči a od něj ke mně. Vlastně, kdybychom byli vědečtější, jsou spojnice čtyři. Z mého pohledu posílám komunikaci Bélovi a přijímám tu jeho a obojí platí i z jeho pohledu. Na tom je zajímavé, že takhle konkrétně můžete na zlepšení komunikace pracovat. Pokud se něco děje a vy nevíte co, můžete každou z těch linek ke spoluhráčům prozkoumat a říct si, že tahle funguje, ale ta druhá je slabá. Zjistíte zajímavé věci.

Komunikace je tedy pro vás v hudbě klíčový pojem...
Ano, díky filozofii L. Rona Hubbarda jsem se o fenoménu komunikace hodně dozvěděl. Když se dívám kolem, zjišťuju, že vše v životě je v zásadě komunikace. Život jsou lidé, probuzené bytí, které hledí kolem sebe, a tedy komunikuje. Šťastné zjištění bylo, že tento životní stav není předem daný, můžete se mu věnovat, lepšit se v něm. V tom je naděje, přesný opak životní apatie.

Jsou ve vaší hudební rozmluvě nepřipravené momenty improvizace?
Ano. Co se týká improvizace, je každý z umělců, s nimiž hraji, ochotný jít k určitému stupni rizika. Jde o to, jak moc chce riskovat, a Bélovi rozhodně odvaha nechybí. Což je zábava, poněvadž já sám rád riskuji a zkouším nové věci, už jen pro tu legraci. Častokrát tak objevím věci, o nichž jsem doposud neměl vůbec ponětí.

Vyplývá ochota riskovat v dané chvíli spíš z vaší nálady, anebo jde spíš o to, jakou skladbu právě hrajete?
Více či méně je to spíš věc celkové životní orientace, snahy zkoušet nové věci. Zároveň se každý večer znovu rozhodujete, zda se pustit neznámou cestou. Život je prostě neustálý sled rozhodnutí. Pak už jde jen o to, kolik v sobě v danou chvíli najdete odvahy.

Podle čeho jste vybírali materiál na novou desku?
Začínali jsme s jednoduchou myšlenkou, že napíšeme novou hudbu. Béla napsal pár kousků, já také, a protože jsme právě byli na cestách, vyměnili jsme si je pár měsíců před natáčením po mailu. Napadlo mě, že by bylo dobré mít na desce alespoň jednu moji a jednu Bélovu starší skladbu, kterou mí a jeho fanoušci již znají. Vybral jsem si Children’s Song # 6, Béla zas skladbu Sunset Road.

Armando Anthony „Chick“ Corea (66)

Společně se svými současníky Herbiem Hancockem a Keithem Jarretem je považován za nejvlivnějšího jazzového pianistu dneška. Jako člen kapely Milese Davise stál koncem 60. let při vzniku jazzrockové fúze, v 70. letech pak založil vlastní kapelu Return To Forever, ovlivněnou brazilskou a latinskoamerickou hudbou. Víc než tři desetiletí koncertuje a nahrává v duu s vibrafonistou Garym Burtonem. Technicky pregnantní hudbu tvoří Corea v triu Akoustic Band s basistou Johnem Patituccim a bubeníkem Davem Wecklem, oba jsou též členy Coreova Elektric Bandu. V posledních letech je patrný též Coreův zájem o klasickou hudbu. Za hlavní inspiraci své tvorby považuje scientologii.  

Kam patří Brazil, jediná, již jste nesložili vy dva?
Na tu bych byl málem zapomněl! Zařadit ji byl takový momentální nápad. Brazil je jedna z písniček, které si uchovávám ve své představivosti. Nikdy jsem ji moc nehrál, jen občas jsem si s ní tak blbnul. Jednou jsem se při zkoušce Bély zeptal, jestli ji zná, písničku jsem ho naučil a vymysleli jsme pro ni aranžmá. Má zajímavou melodii, velmi známou po celém světě, ale nikdo doopravdy neví, odkud pochází. Nakonec jsme zjistili, že ji napsal člověk jménem Ary Barroso.

Sestávají vaše koncerty s Bélou Fleckem výhradně ze skladeb na desce Enchantment?
Možná zahrajeme několik společných věcí, které jsme nenatočili, ale z nahrávání nám zbyla spousta materiálu, který na albu nevyšel. Na koncertech si navíc dopřáváme svobodu k delším improvizacím, k nimž nás někdy dovede například už úvod ke skladbě. Může se stát, že celý koncertní program večera nakonec tvoří tři nebo čtyři skladby.

Zmínil jste zakladatele scientologie L. Rona Hubbarda. Na desce mu děkujete za neutuchající inspiraci. V čem přesně vás ovlivňuje?
Měl jsem to štěstí, že jsem si s ním ještě za jeho života psal. Bohužel jsme se nikdy nesetkali osobně, ale dopisy, jež jsme si vyměnili, jsou pro mě pokladem, který si střežím. Znamenal pro mě velké povzbuzení, slyšel mnohé z mých nahrávek a líbila se mu zvlášť má sólová alba nebo Mozart Sessions, měl také rád kapelu Return To Forever. Dodnes pro mě zůstává výjimečnou inspirací.

 

 





Najdete na Lidovky.cz