27. července 2016 6:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Benátský vícehlas na Letních slavnostech v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Německý vokální sextet Singer Pur v kostele sv. Salvátora v klášteře sv. Anežky... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Německý vokální sextet Singer Pur v kostele sv. Salvátora v klášteře sv. Anežky... | foto: Letnislavnosti.cz, Petra Hajská
Další vokální koncert Letních slavností staré hudby se jmenoval La Serenissima. Odkazoval na název La serenissima repubblica di Venezia, Nejjasnější republika benátská. Benátky jako centrum hudby, který se šířila po celé Evropě, ale také jako příjemce jiných vlivů, jsou totiž tématem letošního festivalového ročníku.

Hlavním kostelem této Nejjasnější republiky se od 13. století stala původně soukromá dóžecí kaple, proslulá bazilika sv. Marka. A právě hudba, který se zde provozovala zhruba od 30. let 16. století po první desetiletí století 17., tvořila základ programu koncertu.

Kontrapunktické vokální skladby zdejších ředitelů kůru – Adriana Willaerta, Cipriana de Rore, Gioseffa Zarlina - nebo varhaníka Giovanniho Gabrieliho byly příkladem toho, jak benátská chrámová hudba vstřebávala nizozemskou vokální polyfonii a postupně směřovala k jejímu zjednodušení v homofonním stylu, který pak rozvinul Claudio Monteverdi. Na zhruba hodinovém programu byly jejich šesti nebo pětihlasé skladby a capella na duchovní texty.

Interpreti této hudby byli nad jiné povolaní – německý vokální sextet Singer Pur. Tvoří ho jedna sopranistka, tři tenoristé, barytonista a basista. Od roku 1991, kdy ho založili někdejší členové proslulého chlapeckého sboru při katedrále v Řezně, nahráli na 30 úspěšných kompaktních disků. I když se zaměřují především na starou hudbu, jejich stylové spektrum je mnohem širší a zahrnuje i soudobou hudbu nebo spirituály, jak předvedli v přídavku.

Přiznám se, že na tento typ vokální hudby mám slabost. Vyrovnaný vokální vícehlas bez doprovodu je zvukovou oázou. Proplétání hlasů, které plasticky vystupují a zase splývají, střetávají se v disonancích a vyúsťují do závěrečného harmonicky zklidněného akordu – to je zážitek. O to větší, když ho ještě umocňuje akustika kostela, v tomto případě kostela sv. Salvátora v klášteře sv. Anežky České.

Německý vokální sextet Singer Pur.

Německý vokální sextet Singer Pur.

Nároky na intonaci a hlavně sezpívanost jsou v případě tohoto vokálního stylu vysoké. Při uplatnění přísných kritérií byl nejslabším článkem stmelení Singer Pur tenorista Rüdiger Ballhorn, který zpíval i v kontratenorových polohách, ve kterých jeho intonace ani nasazování nebyly vždy tak úplně přesvědčivé. Ovšem jediná žena, Claudia Reinhard se svým oblým sopránem do té mužské sestavy hodila velmi dobře.

Podobných vokálních a capella souborů jsme v Praze mohli v posledních letech slyšet celou řadu - při loňských Strunách podzimu Theatre of Voices, byl tu také The Hilliard Ensemble, britský mužský vokální sextet The King‘s Singers, americký komorní sbor Chanticleer, mnichovské kvarteto Stimmwerck. A podobné soubory máme i u nás - Cappella Marianna Vojtěcha Semeráda, ženský vokální soubor Tiburtina Ensemble Barbory Kabátkové nebo Collegium Vocale 1704 Václava Lukse - vedle nich výkon Singer Pur přece jen až tak excelentní nebyl.

Letní slavnosti staré hudby – La Serenissima. Staří benátští mistři a jejich němečtí současníci

A. Willaert, G. Zarlino, A. Gabrieli, H. L. Haßler, H. Schütz. SINGER PUR(Německo): Claudia Reinhard – soprán, Rüdiger Ballhorn, Markus Zapp, Manuel Warwitz – tenor, Reiner Schneider-Waterberg – baryton, Marcus Schmidl – bas. Klášter sv. Anežky České, kostel sv. Salvátora, 21. července 2016.

Hodnocení 75 %

Debussyho Pelléas v Aix-en-Provence jako surrealistický sen

Festival Aix-en-Provence si zjevně libuje v až extrémně netradičních operních inscenacích. Ani po brutálním přesunu Mozartovy buffy Così fan tutte do brutálního prostředí italské vojenské posádky v Etiopii v letech Mussoliniho kolonizace s nelítostným rasismem, týráním, znásilňováním, si diváci (nejen ti přímo v Aix-en-Provence, ale ani ti, kteří chodí na letošní sérii přenosů do Kina 35 Francouzského kulturního institutu) od explicitního sexu neodpočinuli ani při Debussyho opeře Pelléas a Mélisanda v režii Katie Mitchell. Přitom tato Debussyho impresionistická opera na libreto symbolisty Maurice Maeterlincka je spíše o jemných náznacích, nevyslovitelných tajemstvích.

Takto operu hudebně interpretoval dirigent Esa-Pekka Salonen s londýnským Filharmonickým orchestrem. I v přenosu zněla úchvatně s křehkostí lyrického hudebního dramatu, s jemnými zvukovými odstíny obrazů přírody i duše, zámlkami, ale i vzrušenými oblouky. A byla to nakonec hudba a vynikající výkony sólistů, které dokázaly navodit až jakési vytržení natolik, že po chvíli začalo být vlastně jedno, co se odehrává na jevišti.

Především výkon kanadské sopranistky Barbary Hannigan, kterou známe u nás z jejího vystoupení na Strunách podzimu v roce 2013, na sebe strhával pozornost nejen pro její pěvecké kvality, ale díky až filmově přesnému hereckému zvládnutí role do propracování detailních gest prstů a mimiky, při kterém uplatnila i jógu a dlouhé pasáže zpívala ve spodním prádle. Stala se nezkrotnou interpretkou Debussyho hudby, ztělesnila zvuk, který vycházel z celého jejího já. Vedle ní vlastně všichni ostatní tak trochu zanikali, i když pěvecky byl skvělý Laurent Naouri jako prchlivý Golaud. S jeho až zlověstně temným basbarytonem se zvukově skvěle doplňoval vysoký baryton Stéphana Degouta v roli Pelléa, kterého režisérka pojala jako plachého submisivního muže postiženého tikem.

Katie Mitchell ten podivný příběh mezi tajemnou Mélisandou, jejím žárlivým manželem Golaudem a jeho nevlastním bratrem Pelléem, který se do Mélisandy zamiluje, přesunula ze záhadného temného smutného království do současné upjaté měšťanské vily – ložnice, jídelny, zastřešeného vypuštěného bazénu, předsíně. To není zas až tak neobvyklé. Základní režijní koncepci si vlastně hodně zjednodušila: celá opera se odehrává jako jakýsi bláznivý sen novomanželky, která se na začátku, do ticha, v luxusních svatebních šatech a korunkou zhroutí na manželskou postel a do kapesníku si utírá krvácející nos.

Pak odejde do koupelny se umýt a když se vrátí, ložnice je obrostlá větvemi a z výklenku se zvedne Goulod s puškou, který předstírá, že nachází u lesní studánky v slzách krásnou dívku. Mélisanda upadá do snu a režisérka si dává hodně záležet, aby vše bylo úplně jinak, než v libretu – starý král Arkel má být rozvážný a slepý, zde má brýle, se kterými vidí víc než dobře, když Mélisandě chtivě osahává stehna. Mélisandě má spadnout prsten do studánky, což je základní důvod jejího konfliktu s Golaudem, v inscenaci si s ním pohazuje v bazénu, ale nikam jí nespadne a má ho stále na prstu, jak navíc často zdůrazňuje. A chová se k Pelléovi vyzývavě: svlečena do spodního prádla ho svádí, sundává mu košili, rozevírá poklopec, až si na něj v závěrečné scéně rozchodu vášnivě rozkročmo sedne, Goloudovi přímo před očima.

Claude Debussy: Pelléas a Mélisanda.

Claude Debussy: Pelléas a Mélisanda.

Přitom v následující scéně Mélisanda svého manžela ujišťuje, že její láska k Pélleovi nebyla hříšná. Do toho se tam motá Mélisandina dublérka, chvíli těhotná chvíli ne, co chvíli někdo chová Mélisandino miminko, Golaud líbá svého syna Yniolda tak vášnivě, že to vypadá jako zneužívání. Když Pelléas zpívá, že se chce na Mélisandu podívat naposledy, režisérka mu dála pásku přes oči. Ovšem práce se světlem byla vynikající.

Ano, především výkon kanadské sopranistky Barbary Hannigan, kterou známe u nás z jejího vystoupení na Strunách podzimu v roce 2013, na sebe strhával pozornost nejen pro její pěvecké kvality, ale díky až filmově přesnému hereckému zvládnutí role, při kterém uplatnila i jógu a dlouhé pasáže zpívala ve spodním prádle. Stala se nezkrotnou interpretkou Debussyho hudby, ztělesnila zvuk, který vycházel z celého jejího já. Vedle ní vlastně všichni ostatní tak trochu zanikali, i když pěvecky byl skvělý Laurent Naouri jako prchlivý Golaud. S jeho až zlověstně temným basbarytonem se zvukově skvěle doplňoval vysoký baryton Stéphana Degouta v roli Pelléa, kterého režisérka pojala jako plachého submisivního muže postiženého tikem. Byla to hudba, zpěv a obdiv k hereckým schopnostem tohoto Pelléa z Aix-en-Provence zachránily.

Můžeme být zvědaví na Händelovu Alcinu od téže režisérky – tuto inscenaci zařadil na tuto středu Francouzský kulturní institut do přenosů z loňského festivalu. A kdo si libuje v netradičních režijních řešeních, může se na internetu podívat na záznam letošního scénického nastudování Händelova oratoria Triumf času a pravdy v režii Krzysztofa Warlikowského.

Claude Debussy: Pelléas a Mélisanda

Dirigent Esa-Pekka Salonen, režie Katie Mitchell, scéna Lizzie Clachan, kostýmy Chloé Lamford, světla James Farncombe, choreografie Joseph W. Alford. Stéphane Degout – Pelléas, Barbara Hannigan – Mélisande, Laurent Naouri – Golaud, Franz Josef Selig – Arkel, Sylvie Brunet-Grupposo – Geneviève. Chloé Briot – Yniold, Thomas Dear – Lékař. Přenos záznamu z 6. července 2016, Francouzský kulturní institut - Kino 35, 20. července 2016.

Hodnocení 30 %

Inspirace na dny příští

Georg Friedrich Händel: Alcina. Dirigent Andrea Marcon, režie Katie Mitchell, scéna Chloe Lamford, kostýmy Laura Hopkins, choreografie Joseph W. Alford, světla James Farncombe. Patricia Petibon – Alcina, Philippe Jaroussky – Ruggiero, Anna Prohaska – Morgana, Katarina Bradi – Bradamante, Anthony Gregory – Oronte, Krzysztof Baczyk – Melisso, Elias Mädler – Oberto. Přenos záznamu z 23. července 2015, Francouzský kulturní institut - Kino 35 27. července 2016 18:30 h.

Charles Gounod: Romeo a Julie. Osoby a obsazení: Julie (Marina Rebeka), Romeo (Juan Diego Flórez), Merkucio (Gabriel Bermúdez), Páter Lorenz (Alexandru Moisiuc), Stephano (Rachel Frenkel), Gertrude (Carole Wilson), Tybalt (Marian Talaba), Benvolio (Martin Müller), Paris (Mihail Dogotari), Hrabě Capulet (Il Hong), Vévoda z Verony (Viktor Ševčenko). Sbor a orchestr Vídeňské státní opery řídí Marco Armiliato. Připravil a uvádí Jindřich Bálek. Český rozhlas Vltava, sobota 30. července 2016 20:00 h.

HELENA HAVLÍKOVÁ
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz