LN: Edvard Beneš se třicet let pohyboval v nejvyšších kruzích evropské politiky a patřil mezi nejvíce profrancouzské státníky své doby. Přesto je dnes ve Francii téměř zapomenut. Jak si tento paradox vysvětlujete?
Má to několik důvodů. Za prvé je české místo ve francouzské kolektivní zkušenosti relativně malé. Za druhé v paměti vzdělanějších vrstev je Beneš spojen hlavně se dvěma traumatickými událostmi: Mnichovem a únorem 1948. Zatímco o únor 1948 se Francouzi nikdy příliš nezajímali, Mnichov je součástí francouzského špatného svědomí. Musíme vzít také v úvahu, že francouzský zájem o zahraničí se řídí módou – a střední Evropa dnes prostě v módě není. Přesto byla moje kniha loni ve Francii velmi vstřícně přijata.
LN: Vy se Benešem bez ohledu na dobové módy zabýváte už 45 let. Čím vás tak oslovil?
Můj zájem o Beneše nebyl kontinuální. Na počátku 70. let jsem připravoval na Sorbonně svou disertaci o podílu Francie na vzniku Československa. Tehdy jsem se mu asi tři roky intenzivně věnoval, ale pak jsem přešel k jiným tématům. Zabýval jsem se také hodně francouzsko-československými vztahy mezi válkami, vnichž Beneš hrál klíčovou úlohu. No anaposled mě k Benešovi přivedla nabídka nakladatelství Perrin, které se specializuje na životopisy. Myslím, že Beneš je nejlepší východisko k analýze českých dějin první poloviny 20. století. Byl totiž osobně svázán se všemi klíčovými okamžiky těchto dějin: se vznikem Československa v roce 1918, jeho rozbitím v roce 1938, následným obnovením v roce 1945 a sovětizací o tři roky později. Takové spojení jedné osoby s klíčovými událostmi národních dějin nemá ve 20. století obdoby. Druhým důvodem byla moje nespokojenost s tím, jak je Beneš podáván hlavně v českém prostředí: na jedné straně má vášnivé obdivovatele, na druhé zuřivé odpůrce. Jako historik jsem se snažil vystoupit z tohoto černobílého schématu a zhodnotit ho vkontextu doby, v níž žil. Také bych rád rozvinul nějaké srovnání, zjistil, komu zdobových evropských státníků byl podobný.
LN: A komu tedy?
Obdobou je rakouský politik Karl Renner, který se stal prvním rakouským kancléřem v roce 1918 a do nejvyšší politiky se pak vrátil i v roce 1945, kdy se stal nejprve kancléřem a pak rakouským prezidentem. Což je kontinuita, kterou vidíme skutečně zřídka. Když jsem svou knihu představoval v pražském Francouzském institutu, snažil jsem se srovnat Beneše ade Gaulla v době druhé světové války. Právě takové srovnání Beneše se zahraničními osobnostmi umožní překonat interní české debaty, které se soustředí na některé otázky, aniž by braly ohled na vnější prostředí.
LN: Jak a proč tento český černobílý pohled na Beneše vznikl?
O tom jsem hodně přemýšlel. Došel jsem k tomu, že Beneš je ideální obětní beránek, který umožňuje společnosti vyhnout se kolektivní sebekritice. Beneš snímá z české společnosti odpovědnost za Mnichov ’38 a únor ’48. I za vyhnání Němců. Celá moje práce Benešova životopisce šla právě proti tomuto trendu dělat z něj obětního beránka.
