„Terrence mi popsal moji postavu, a jak ji budu hrát, už bylo na mně. Věděl jsem, že jde o člověka, kterému se splnily touhy, ale cítí prázdnotu, který je na cestě, stále něco hledá, ale nenachází. Vidí vrchol hory, ale neví, jak se na něj dostat,“ popsal Christian Bale základní charakteristiku postavy Ricka, hlavního hrdiny Malickova nového filmu.
Po Baleově boku si kromě Natalie Portmanové zahrála také Cate Blanchettová nebo Imogen Pootsová.
Znuděný, nenaplněný
Rytíř pohárů, pojmenovaný podle stejnojmenné tarotové karty, částečně navazuje na Malickův opus Strom života z roku 2011. Hlavní postavou filmového tázání se po smyslu života je tentokrát herec Rick (Christian Bale), který je otrokem hollywoodského hvězdného systému. Je závislý na úspěchu, ale zároveň trpí prázdnotou ve svém životě. Žije ve světě iluzí, ve kterém je opravdu jako doma, ve skutečnosti ale touží po reálném životě. Co ale má být jeho podstatou, a je vůbec možné ho dosáhnout?
Tvůrčí tým snímku Rytíř pohárů (zleva): producent Ken Kao, Nicolas Gonda, Sarah...
Rick je snadno znuděný, stále touží po nových podnětech zvenčí, ty ho ale stejně nenaplňují. Ženy v jeho životě se střídají jedna za druhou, a on začíná tušit, že právě ženský svět je ten, který by ho mohl zachránit. Ve svém doslovném i symbolickém putování krajinou svého života zaznívá jeho vnitřní hlas, kterým uvažuje o životě a vzpomíná na to, co mu daly situace, kterými prošel, a ženy, které ho provázely. „Sny jsou krásné, ale nedá se v nich žít,“ vysvětluje mu jedna z nich.
Rozmáchlé obrazy
„Neuvědomuje si, že potřebuje pomoc, je přece tak úspěšný a každý mu to připomíná. Pak ale vidí, že jeho život je jen nekonečné opakování. Hledá směr, cíl, ale nenachází ho,“ popsal pocity svého hrdiny Christian Bale. „Hledání smyslu je něco, co je společné každému, znají to snad všichni,“ prohlásil Bale.
Malick předkládá podobně jako ve Stromu života rozmáchlé obrazy, jeho kamera klouže po postavách, hledá je i opouští, vedena vyšším řádem než je příběh nebo posloupnost času a míst.
Vytváří samostatný vesmír, do kterého lze vstoupit a pobýt v něm po boku hlavního hrdiny, a pak ho s větší či menší lítostí opustit, tak jako to učinily ženy jeho života. Každá z nich ztělesňuje jiný princip – jedna hravost, lehkost a senzualitu, která je zároveň přirozenou moudrostí přírody, druhá iluzorní svět obrázků, které nepřetrvají, třetí zázemí a touhu po klidu, skutečné lásce a splynutí s druhou bytostí.
„Myslíte si, že když dosáhnete určitého věku, začnou vám věci konečně dávat smysl. Ale když tam dospějete, zjistíte, že stále vidíte jen fragmenty svého života,“ popisuje filmař.
Stále hledat cestu
Je tázání po smyslu vždy marné? A pokud si myslíme, že máme odpověď, jak si můžeme být jisti, že je to ta pravá? To jsou některé z otázek, které Malick prostřednictvím svého filmu klade.
O něco podobného se už pokoušela řada režisérů – ať už vzpomeneme na Felliniho Sladký život nebo současnější Torrentinovu Velkou nádheru, anebo asi nejepičtější paralelu k Malickovi, kterou by mohla být Sophia Coppola a její příběh smyslupostrádajícího herce ve filmu Odnikud nikam.
Neuchopitelnost té nejvnitřnější touhy, touhy po věčném splynutí, nalezení sounáležitosti s vesmírem, které není v možnostech lidského života dosáhnout. Co zbývá? Nepřestat se ptát a stále hledat cestu, která je otevřená, pokračovat, i když cíl není ani zdaleka na dohled. Malick odpověď nedává, jeho odpověď je v tom, že žádná neexistuje. Protože odpověď na otázku života je pro každého jiná.
