Berlínský objev Dillon: Tornádem srdce neuhasíš

Když jsem poprvé slyšela singl Thirteen Thirtyfive, měla jsem pocit, že poslouchám duo CocoRosie - nalomený dívenkovský vokál, setmělá atmosféra a pokřivený příběh o poetickém hledání soukromí pro věkově nevyrovnaný vztah. A ono ne.

Zpěvačka, klavíristka a skladatelka Dillon rozená Dominique Dillon de Byington je novým objevem berlínského vydavatelství BPitch Control, které je synonymem pro současné trendy v tanečním minimalu. Tahle reference pro naopak silně akustické album Dillon This Silence Kills vzbuzuje zvědavost.

Třiadvacetiletá hudebnice vypadá na dítě štěstěny, navíc s talentem na rozdávání. Když před čtyřmi lety zveřejnila na YouTube několik skladeb natočených ve svém pokoji, okamžitě se o ni začali zajímat promotéři, a měla tak možnost si během posledních let odzkoušet svoje šansony na festivalech Melt! či Tocotronic. Vydání debutového alba předcházela několikaměsíční práce ve studiu, kde se Dillon sešla s producenty Thiesem Myntherem a Tamerem Fahrim Özgönencem. Výsledkem jsou poutavé balady s dotykem klavíru a elektroniky, při jejichž poslechu se vybaví zpěvačka Adele bez svých opulentních symfonických aranžmá, tajemná stylizace severské Lykke Li, rozkošná Emiliana Torrini nebo rakouská elektronická písničkářka Gustav.

Ne zcela přiznaná inspirace

Nejvíc pozornosti si určitě zaslouží dvě skladby - Tip Tapping je melancholickým tancem v listí, s ženským sborem a dětmi hrajícími si v parku v pozadí. Singl Thirteen Thirtyfive se hřeje na výsluní alba - zabalený v teplém zvuku harfy a klavíru, s rytmikou luskání prstů a evokující nedosažitelnost zakázaného ovoce v rámu fatalistické nostalgie. Lehkým zklamáním je, že je postavený na ne úplně přiznané skladbě Pocket Full of Money švédského „Morriseye“ Jense Lekmana.

Přes veškerý skladatelský talent je ovšem po chvíli jasné, že sladkobolná nálada a romantická vyznání se na zbytku alba neustále opakují. Když pak Dillon roztouženě vzývá jakéhosi Alexandra, který pro ni zosobňuje berlínskou zimu, je toho akorát tak dost. Texty často pouze dokreslují atmosféru skladby a k větší autentičnosti nepomohou.

Co je ale zajímavé, je elektronická produkce, i když hraje jen druhotnou roli. Odvážná práce obou producentů posouvá intimní sdělení Dillon dál od táborákových slz do temných sklepních prostor, kde duní ghetto techno a posluchač si může od sladkého cancu na chvíli vydechnout a popřemýšlet, kamže se berlínská taneční scéna s tímto albem posouvá.

Skvěle se to například povedlo v závěrečné skladbě Abrupt Clarity, která vyčnívá nejen příběhem o očitém svědectví tornáda, ale i nabalující se vokální paranoiou a podprahovou hysterií naměkkém polštáři deep housu.

Jestli u vás na chodbě také přešlapuje někdo, kdo opustil váš život a zapomněl zavřít dveře, je tohle album pro vás. Pokud je vaše vztahová bilance vyrovnaná, odnesete si z alba poměrně mělčí zářez než samotná Dillon.