Čím je tento tlustý román atraktivní a co z něj dělá dobrý příběh?
Čím roztříštěnějšími dojmy na nás naléhá svět, tím víc prahneme po celistvosti. Snažíme se ji hledat ve vlastním životě, ale ten se jí bez finálního tahu smrti vždycky vzpírá. Zbývají příběhy - po nich nepřestáváme toužit a v nouzi jsme ochotni je vstřebávat i v mnohem méně kultivované formě, než si nárokuje náš vkus. Právě tahle lačnost vdechuje život hollywoodským trhákům i knižním bestsellerům. Nakolik s ní kalkuloval Ildefonso Falcones při psaní Katedrály Moře, nelze bez rizika křivého obvinění odhadnout. Svým románem ji však dokázal alespoň na chvíli uspokojit: ve Španělsku se prodalo přes jeden a půl milionu výtisků a podobné úspěchy jeho příběh slaví i ve třiceti dalších zemích.
Falcones se trefil do černého už volbou tématu. Stačí se podívat na produkci hollywoodských studií posledních pár let: kromě tradičně oblíbených biografií slavných osobností jsou dnes v kurzu historické fresky, především z období starověku a středověku. Většina klasických literárních děl už byla vytěžena: Homér, Alexandreida, Beowulf, Nibelungové, artušovské legendy... a filmového zpracování se dočkala i novější historizující díla, jako třeba Wilderův Most svatého Ludvíka krále či Ecovo Jméno růže.
Vzhledem k poptávce po násilí jsou v oblibě nejen válečné fresky, ale i méně nákladné, zato efektní výjevy z inkvizičních procesů. Ty navíc dávají tvůrcům do ruky ideologický nástroj a možnost historické aktualizace - současný svět je možná považován za bezbožný, nicméně vzájemné nesváry křesťanů, židů a muslimů stále patří mezi nejspolehlivější roznětky konfliktů. A připočtemeli dnešní touhu sekularizovaného západního světa po všem mystickém, alchymistickém, prostě tajemném, je jasné, že na sebe filmová adaptace osudu Arnaua Estanyola nenechá dlouho čekat. Tím spíš, že tenhle hrdina je obyčejný nevolník, který jen díky svým kvalitám dosáhne bohatství a společenského postavení - zkrátka selfmademan. Všenáprava idylou Román Katedrála Moře se otevírá výjevem bujaré svatební hostiny bohatého rolníka Bernata Estanyola na katalánském panství Navarcles. Příslib šťastného života s mladou a krásnou Franceskou však netrvá dlouho. Llorenč z Bellery, pán z Navarcles, využije práva první noci, a tím rozhodne o osudu novomanželů. Franceska sice porodí Bernatovi syna, ale je odvlečena jako kojná pánových dětí a Bernat ve snaze zachránit alespoň sebe a dítě prchá do Barcelony, která nabízí uprchlým nevolníkům po roce pobytu svobodu. Té se však dočká jen Arnau, jeho otec je popraven za podněcování vzpoury v době hladomoru.
Falcones zavěsil Arnauův osud na pilíře rostoucí katedrály: všechny důležité události jeho života jako by se děly pod zvláštní mocí Madony, kolem jejíž sochy je kostel Santa Maria del Mar budován a do jejíž mateřské ochrany se Arnau ještě jako chlapec svěřil. Zázraky, díky nimž se později z malého bastaix, přístavního nosiče, který stejně jako ostatní příslušníci cechu ve volném čase nosí kameny na stavbu kostela, stane všemi vážený občan Barcelony, si díky tomuto historicky podepřenému náboženskému rámci uchovávají jistou střízlivost, která Falconesovu knihu vzdaluje kýči.
Méně vkusná už je rovina příběhu zachycující Arnauovo osudové přátelství se židovským obchodníkem Chasdajem a jeho otrokem, obchodním poradcem a důvěrníkem v jedné osobě, Maurem Sahatem. Po vypuknutí morové epidemie na konci roku 1348, během níž Arnau pohřbí svou ženu Marii, se v Evropě, Španělsko nevyjímaje, vzedme vlna nenávisti proti Židům. Během pogromu na barcelonské ghetto Arnau zachrání Chasdajovy děti a Sahata ze spárů rozvášněného davu křesťanů a ukryje je v kryptě pod rozestavěným kostelem Pany Marie Mořské. Chasdaj mu na oplátku daruje velký obnos a v obchodech zběhlého Sahata, a zajistí tak bývalému nosiči, který sotva umí číst a počítat, budoucnost veleúspěšného finančníka. Idylické souznění tří spravedlivých různověrců navíc Falcones zdobí úvahami o nesmyslnosti náboženských předsudků, které čtenáře vytrhnou z pracně dekorované středověké Barcelony a nemilosrdně ho zatlačí do lavice účastníka ekumenického sympozia na prahu třetího tisíciletí: „... Arnau poprvé za celou dobu, co u židovské rodiny bydlel, neviděl mezi sebou a jimi žádný rozdíl. Vyznávali sice jinou víru, ale byli dobří, tak dobří a tak velkodušní, že si v ničem nezadali s křesťany.“ Moře a světlo Analogickým procesem všenápravné idylizace Falcones ve svém románu prohnal i ženský prvek. V závěrečné poznámce, kde sumarizuje historické prameny, z nichž čerpal, a třídí skutečné a smyšlené postavy či události, píše: „Pokud jde o názory na ženy a nevolníky prezentované v příběhu, nejčastěji se jedná o doslovné citáty z díla Lo crestia, které roku 1381 sepsal mnich Francesc Eximenis. Rád bych zdůraznil, že já sám se s nimi neztotožňuji, ale ke středověkým kulisám neodmyslitelně patří a vyjevují celkovou duchovní a intelektuální atmosféru oné doby.“ Snad jedině profesionální deformací (Falcones je povoláním advokát a věnuje se občanskému právu) lze vysvětlit autorovu potřebu takto výslovně se distancovat od historického arzenálu, který použil v románu. Ostatně v knize snadno vystopujeme tendenci vynahradit středověkým ženám jejich těžký úděl tím, že navzdory své společenské a náboženské ujařmenosti vystupují jako naprosto suverénní postavy, bez jejichž včasných a účinných zásahů by se protagonista nedožil ani třiceti let.
Ale Falcones naštěstí není jen snaživý skaut, který samým honěním bobříků politické korektnosti zapomněl na to, čím je svému tématu povinován. Z dobových pramenů, především kronik krále Pedra III., dokázal načerpat nejen potřebné reálie, ale i zvláštní atmosféru Barcelony 14. století, kde se sbíhají osudy jeho postav. A přestože se občas uchýlí k poněkud neorganickým výkladům (na téma nevolnictví, válečné strategie, lichva, vztah papeže a krále) a některé postavy (Arnaův „bratr“ Joan) vystaví krkolomné proměně, aby je nakonec odklidil hlavnímu hrdinovi z cesty za štěstím, celkově se mu daří udržet křehkou rovnováhu vyprávění i dramatický spád. Snad i díky fascinaci architekturou barcelonského chrámu, k jehož větší slávě koneckonců román napsal.
Kostel Santa Maria del Mar, chlouba všech Katalánců, chrám zbudovaný obětavostí Barceloňanů během pouhých padesáti let! Stavitel Berenguer de Montagut mu vtiskl charakter, který ho měl odlišovat od honosných panovnických katedrál budovaných v té době v Lombardii, Janově, Pise, Florencii. „Ten náš bude jejich pravým opakem. Nebude ani tak dlouhý, ani tak vysoký, ale bude dost široký, aby se do něho vešli všichni Katalánci, kteří touží stanout před tváří své Madony... My nepotřebujeme jiné ozdoby, nám stačí prostor a světlo proudící dovnitř.“
V horečném rytmu budování chrámu se odehrává i překotný životní příběh hlavního hrdiny: tak jako se stěny chrámu Santa Maria del Mar zdvihají nad původním temným románským kostelíkem, až ho úplně pohltí, i někdejší Arnauova bída pomalu mizí v záři rostoucího bohatství a vzestupu. Ale hluboko v základech kostela zůstává utajená krypta, do níž kdysi schoval pronásledované židovské děti, a ani Arnau Estanyol není do konce svého života ušetřen ran neomylně namířených do minulosti...
Katedrála Moře je ambiciózní kniha a mnoho jejích ambicí je a ještě bude naplněno. Navíc si Falcones při promýšlení a psaní svého tlustého historického románu očividně užíval: není spisovatel ani dobyvatel nových uměleckých forem, ale je strhující fabulátor a vypravěč. Ten, kdo se nechá odradit nakladatelským štítkem „bestseller“, přijde o požitek z možná trochu narůžovělého, ale veskrze dobrého příběhu, kterých se nám přece tak zoufale nedostává.
***
KNIHA TÝDNE Katedrála Moře
Ildefonso Falcones Přeložila Lada Hazaiová. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2008. 534 strany.
O autorovi| MARKÉTA KOŘENÁ, Autorka jel literární historička, učí na FF UK
