31. října 2014 21:22 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Bez deštníku z
Piccadilly aneb Červený Londýn

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Dva ostrovní giganti. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dva ostrovní giganti. | foto: Lidové noviny / Jiří Peňás
Až zase v Praze jsem litoval, že jsem si nekoupil nějaký pěkný deštník na Piccadilly. V nějakém luxusním obchodě, kterých se tam, zvláště ve čtvrti Mayfair, přiléhající k Piccadilly ze severu, nachází mraky. Plácl bych se přes kapsu, třeba i zadlužil, ale měl bych ho, deštník z Piccadilly, z té hřmotné ulice táhnoucí se od rohu Hyde parku po Piccadilly Circus.

Když se vracel z Anglie,

koupil mi syn na londýnské Piccadilly

vycházkový deštník.

Když je zapotřebí

mám nad svou hlavou

vlastní malé nebe,

které je sice černé,

ale i jeho napjatých drátech

může proudit milost boží

jako elektřina.

Jaroslav Seifert

Až zase v Praze jsem litoval, že jsem si nekoupil nějaký pěkný deštník na Piccadilly.

Až zase v Praze jsem litoval, že jsem si nekoupil nějaký pěkný deštník na Piccadilly.

Deštník, který jsem si do Londýna přivezl, byl z Trenčína, a nechal jsem ho hned první den v taxíku, jak jsem byl rozrušený z toho, že v něm sedím. V Londýně jsem byl poprvé v životě, nyní pomalu padesátiletý, takže už se těžko stanu jeho znalcem (omlouvám se tedy za tenhle text všem znalcům, kteří toho ví mnohem víc) a vůbec znalcem anglického života, který ovšem obdivuju, je mi asi ze všech životních stylů a životních názorů a pohledů na svět nejsympatičtější, ale můžu o něm jen snít - a idealizovat si ho.

 Jako ten Londýn. Kdybych totiž do něj přijel o dvacet, pětadvacet let dřív, určitě bych se sem chtěl vracet, jako jsem se vracel do jiných měst, které jsem trochu poznal, skromnějších měst, víc na dosah... Londýn by nejspíš všechno zavalil, protože to je město, z kterého byť jsem viděl jenom cíp, jen střep, i tak jsem cítil jeho nekonečnou hmotu, jeho rozlehlost, nepojmutelnost, gigantičnost, jeho „neskutečnost“, jak o něm psal třeba básník T. S. Eliot, který Londýn přirovnával k palimpsestu, na nějž jsou přes sebe naškrábány všechny nejnádhernější i nejzrůdnější města světa, všechno jeho bohatství a bída, vznešenost a ubohost. To všechno je asi Londýn.

je mi asi ze všech životních stylů a životních názorů a pohledů na svět nejsympatičtější.

...a je mi asi ze všech životních stylů a životních názorů a pohledů na svět nejsympatičtější.

Ale upřímně řečeno, moc bídy a ubohosti, té o které psal třeba George Orwell, jenž měl k Londýnu vztah lásky i nenávisti, a poznal ho zespod, protože ten privilegovaný ho moc nezajímal, jsem tam neviděl. Vlastně žádnou bídu a ubohost. Ta se buď rozplynula v sociálním blahobytu nebo se odstěhovala na předměstí, ale i tam nejspíš vypadá jinak než za orwellovských, natož dickensovských časů. Ten Londýn, ke kterému já jsem na chvíli strčil svůj plebejský nos, to byl bohatý, až přepychem hýřící kolos, rychlý a dynamický organismus, kde v ulicích vládne traffic, z něhož vykukují červené doubledeckery a proplétají se jimi černé taxíky, možná ještě ty, které viděl a popsal Karel Čapek v Anglických listech: „Bez konce a přerušení sune se čtyřnásobný pás vehiklů; busy, supající mastodonti, řítící se ve stádech s hejny lidiček na zádech“... A přitom máte pocit, že ten nekonečně se táhnoucí jam je jaksi koordinovaný, klidný a vychovaný, jako jsem měl pocit ze všech těch lidí, které jsem považoval za Londýňany, i když byli smícháni se všech možných národů, ras a etnik, ale zároveň byli sjednoceni něčím nad tím: Commonwealth lidstva, to je Londýn.

Ale upřímně řečeno, moc bídy a ubohosti jsem tam neviděl.

Ale upřímně řečeno, moc bídy a ubohosti jsem tam neviděl.

A když jsem z těch centrálních ulic odbočil do postranních, tak v nich skutečně rychlým krokem kráčeli mrštní chlapíci, tady převládali Anglosasové, ale byli mezi nimi i jiní všemožní dynamičtí muži (a ženy, těch se to ovšem přece jen týká i tady méně) západního světa, v dobře střižených oblecích, ve vyleštěných botách, s kravatou decentního odstínu, těla vysportovaná z fitness, deštníky z Piccadilly v ruce, šli ve dvojicích, trojicích, klábosili, společně pak zapadli do nějakého z těch dobrých fastfoodů, kde si dají cosi teplého do papírových kelímků za deset liber, mluví mezi sebou pořád stejně rychle a energicky, jako kdyby pořád žertovali, pak stále se stejnou rychlostí zase odkráčí kamsi za svým byznysem, kelímek letí do koše, jen se za nimi zapráší. Jestli pak se liší od těch, které viděl Čapek? Rozhodně už nemají buřinky. To bude ten úpadek.

Já jsme měl nejdřív ze všeho radost.

Já jsem měl nejdřív ze všeho radost.

Já jsem měl nejdřív ze všeho radost: z hrbatých černých taxíků, z těch červených autobusů, z červených telefonních budek, které tam zůstaly, z červených poštovních schránek, všechno městské by tam ostatně mělo být sytě červené, protože red je odpradávna barva Londýna: červené byly už dlaždice římského Londinia, stejně jako hradby byly z červeného pískovce a nejstarší most přes Temži byl prý postříkán krví malých dětí, což byla součást rituálu při jeho stavbě. Anglický spisovatel a autor tlustých knih o dějinách Anglie a Londýna Peter Ackroyd uvádí ve své knize Londýn. Biografie příklady významu červené barvy: králové se oblékali do „šlechetného rudého sametu“, pacienti v Chelsea nosí červené uniformy, červená barva proletariátu má prý původ v londýnské červené, protože dělníci z doků ji poprvé použili v roce 1768 na rudý prapor jako znamení své radikální nespokojenosti. A červená je barva násilí, které prý latentně stále někde v Londýně dřímá. A samozřejmě velkého londýnského požáru, největšího požáru, který kdy nějaké město zachvátil, požáru, který vyšlehl z nezjištěných důvodů v noci 1. září 1666 z domu královského pekaře Farrynera v Pudding Lane, tam, kde se dnes nachází ulice Eastcheap, nedaleko Toweru. A Tower, kam jsem přišel v zářivý podvečer, byl obklopen mořem červených či rudých vlčích máků z jakési keramické hmoty, jako by se koupal v krvi. Prodávali ty symbolické květiny za 25 liber. Každý vlčí mák za jednoho britského padlého v první světové válce, dohromady jich má být 888 246. Strašné číslo.

A Tower jako by se koupal v krvi.

A Tower jako by se koupal v krvi.

Bydlel jsem v centru, kousek od Piccadilly, v ulici, která dostala jméno po špičatých límcích, které se tam v 18. století šily a prodávaly, protože to byla ulice štramáků a obchodů pro gentlemany a jejich napodobovatele. Ještě teď je tam prý víc krejčovství než kdekoli jinde v Londýně. Takže, když jsem vyšel z bohatého a elegantního Mayfair, pohyboval jsem se dál jen po tom Londýně bohatém a turisticky prošlapaném, kde člověk zírá na jednu velkolepost za druhou a říká si, ano, tak ono to tady skutečně je, tak v pořádku, nelhali. Dokonce se mi mnohé zdálo hezčí, než jsem si dosud představoval a než jsem to znal z obrázků, třeba takový Big Ben, ten se mi opravdu líbil na první noční a pak i na druhý denní pohled, vůbec jsem nevěděl, že je opravdu tak velký a že se ta novogotika tak dobře hodí k londýnskému nebi, které je střídavě úžasně modré a pak hned z něj zase z něj začne pršet.

Třeba takový Big Ben, ten se mi opravdu líbil na první a pak i na druhý pohled.

Třeba takový Big Ben, ten se mi opravdu líbil na první a pak i na druhý pohled.

Ale víc jsem toho musel ignorovat a jen tak jít kolem a moc si těch věcí nevšímat. Aha, takže když zahnu na Piccadilly Circus, čili na tom kruháku, kde na jednom domě i ve dne svítí ty reklamy, které jsem už jako dítě znal z jednoho exotického pohledu z Londýna a považoval za zázrak světa, neskutečný výjev z jiného vesmíru, takže když tady zahnu doprava, jdu po Regent Street, dojdu na Waterloo Place, tady jsou nějaké sochy, no jistě, imperiální velmoc, jeden kolonizátor vedle druhého, já je ale chápu, správci světa, břímě bílého muže, to už neplatí, nevím, jestli k prospěchu toho světa, pak nějaký sloup, ale zahalený, právě se opravuje, to bude Nelson, ale ne, ten by měl být na Trafalgaru, no jistě, že je na Trafalgaru, kam přijdu druhý den, Kiss me, Hardy, víte, kdy to admirál řekl? Samozřejmě, Trafalgar, další bitva, no ale tady je hlavně National Gallery, vstup je zdarma, doporučují se čtyři libry, strávím tam celé odpoledne, den před tím ve staré Tate Britain, do té nové mě to napoprvé tak netáhne, nejdřív staré lásky; ale to jsem odbočil, protože nejdřív je nutné dojít po Mallu k Buckinghamu, před kterou trůní monumentální královna Viktorie, ta žena baculatého a matronovitého typu, taková obdoba naší Marie Terezie, ale tím asi to srovnání končí, jak to napsal latentní monarchista Seifert a zpíval tak smutně krásně Jiří Bulis... „kdo neví, co s láskou / ať se třeba zamiluje / do anglické královny.“ On ale myslel mladou Alžbětu, nikoli Viktorii.... a pak zase přes Green park nahoru k Piccadilly. A pak znovu, dokud člověk nepadne.

Kdo neví, co s láskou  ať se třeba zamiluje  do anglické královny.

Kdo neví, co s láskou ať se třeba zamiluje do anglické královny.

Nebo Tower Bridge, o němž jsem ani nevěděl, že se občas kvůli lodím zvedá, protože jsem si nedovedl představit, jak by ty dvě věže mohly být nakloněné, následkem čehož se tam nějakému hlídači nejspíš vylije čaj. Ale pak jsem viděl, že se zvedá jen prostřední část a ovládá to knoflíkem takový Ind, který působí úplně nenápadně. Lidé se těší, že se zvedne kus silnice, pak se zase sklopí. Je to dosti civilnější pohled, než ten, u kterého jsem byl před pár lety v Petrohradě (viz Ruské krasavice aneb Nos v Petrohradě), kde se to děje jaksi mnohem patetičtěji, v noci a je u toho plno opilců, zvlášť, když jsou ty noce bílé. Tady myslím, že Londýňan dělá, že se ho to netýká. Já se choval podobně. Aha, most se zvedá, to je toho, a little boring. Ale ten most je parádní. Ještě lepší než na krabičce sušenek, kterou jsme doma kdysi dávno měli.

Aha, most se zvedá, to je toho, a little boring. Ale ten most je parádní

Aha, most se zvedá, to je toho, a little boring. Ale ten most je parádní

Ráno, když jsem se vyplétal do města, komplikoval jsme si to blouděním v labyrintech ulic a uliček v oné dobré čtvrti Mayfair, které se jmenují Curzon Street, Berkeley Street, Bond Street, kolem náměstíčka Shepherd Market, kde, jak jsem si přečetl, bylo v jedné bance jedno z epicenter finanční krize roku 2008... Ale mně to tam přišlo tak sympatické, že by to těm domům snad člověk odpustil, že ty domy za to nemůžou. Ta kombinace domáckosti, nenápadné střízlivosti, do šedivých a decentních odstínů se halící uměřenosti spojené se solidností, útulností a hodnověrností, to možná kdysi, sloučeno s obrovskou silou, dravostí a podnikavostí, právě založilo bohatství toho města a toho národa, který, nedá se nic dělat, vládnul ještě nedávno světu, přičemž k tomu vládnutí měl i jisté dobré předpoklady. Podobaly se právě trochu těm barákům v Mayfair, měly v sobě střízlivost, disciplínu a tu zcela anglickou schopnost zachovat se za každých okolností tak, aby vás nic nevyvedlo z míry. Takový dům pak klidně může v sobě mít nejdražší obchody světa, můžou se tam prodávat hodinky v hodnotě pěti jachet a brilianty pro maharadžu, a přitom na parapetu spí kočka, zábradlí je úplně obyčejné, ale vždy pečlivě natřené, a vy čekáte, že z barevných dřevěných dveří toho domu vyjde nějaký obyčejný Mr Brown nebo Mrs Smith, rozhlédne se, zjistí, zda už prší – a ono samozřejmě prší, tak si natáhne deštník a vykročí nenápadně a svižně svou cestou.

Měly v sobě střízlivost, disciplínu a tu zcela anglickou schopnost zachovat se za každých okolností tak, aby vás nic nevyvedlo z míry.

Měly v sobě střízlivost, disciplínu a tu zcela anglickou schopnost zachovat se za každých okolností tak, aby vás nic nevyvedlo z míry.

Protože jsem měl tak málo času, musel jsme hodit za hlavu všechny vedlejší a periferní touhy, třeba jsem si nezajel podívat se do Abbey Road, postavit se na tu zebru, která, jak si představuju, bude permanentně ošlapaná. Ale v jedné malé ulici směrem k Piccadilly Circus jsem náhodou vešel do otevřených dveří jakéhosi butiku, tažen do něj snad intuicí, i uviděl jsem tam skříň s beatlesovskými relikviemi - a hle byl jsem v Savile Row 3, v domě, kde od července 1968 sídlila společnost Apple, tedy místo posvátné, spojené s poslední fází Beatles. Na střeše toho domu odehráli 30. ledna 1969 poslední společný koncert, či jak tomu utajenému vystoupení v zimním vichru říct, střešní koncert se tomu říká, rooftop concert. Po 48 minutách na ně přišla policie, že způsobují hluk a ruší okolí a Beatles skutečně přestali hrát, protože před zákony jsou si všichni v Británii rovni. Lennon se ještě stačil rozloučit a říct, že doufá, že kapela u konkurzu obstála. To je panečku, jak by možná napsal Čapek, tuze mýtické místo a kdybych věděl jak, tak se budu snažit na tu střechu nějak dostat. Ale v tom butiku prodávali nějaká trička, hrála tam dosti pitomá hudba, a já předpokládal že na takové nostalgiky tam nejsou zvědaví.

Ale v jedné malé ulici směrem k Picadilly Circus jsem náhodou vešel do otevřených dveří jakéhosi butiku.

Ale v jedné malé ulici směrem k Picadilly Circus jsem náhodou vešel do otevřených dveří jakéhosi butiku.

Nebo lituju, že jsem nezašel do Cabinet War Rooms, i když jsem dvakrát šel kolem, je to naproti Parku svatého Jakuba (St. James´s Park), ale vždycky tam byla fronta, tak jsem se jenom díval na ty děti ve školních uniformách, které se tam šly nudit, no asi se pak nenudily, určitě jim to tam podávají živě, jak to Angličani umí. Z toho tajného bunkru, jak známo, vedla britská vláda válku, denně sem přicházely žluté krabice, které směl otevírat jen Churchill osobně. Byly v něm rozšifrované zprávy německých radiových rozkazů. Němci je posílali ve svém důmyslném kódovacím systému Enigma, který však Angličané uměli rozluštit! A to díky Polákům, kterým se v roce 1928 dostal jeden stroj do ruky a tři polští kryptologové a matematici ho rozluštili frickům navzdory. V roce 1939 předali kód Britům. Snad všechny německé plány měl od léta 1940 Churchill na stole. Angličané věděli díky tomu o zrušení německé invaze do Anglie, o vylodění na Krétě, o plánech na východní frontě. Díky tomu mohli držet jednotky jen tam, kde je skutečně potřebovali. 16. srpna 1945 tam byl britský kabinet naposledy. Dvacet let tam prý poté nikdo nevstoupil, takže tam zůstalo vše na svém místě. No, ale já tam nebyl. Šel jsme dál. Příště.

Jak jsem se jenom díval na ty děti ve školních uniformách, které se tam šly nudit, no asi se pak nenudily.

Tak jsem se jenom díval na ty děti ve školních uniformách, které se tam šly nudit, no asi se pak nenudily.

Celkem se v Londýně zřítilo během německého bombardování přes sto tisíc domů a přišlo o život skoro třicet tisíc obyvatel. Londýňané to snášeli s obdivuhodným klidem a disciplínou. Nejhorší fáze paradoxně přišla až v poslední třetině války, když od února 1944 začali Němci jako odplatu za britské bombardování jejich měst ostřelovat Londýn raketami V1 (bombovými roboty) a pak, několik měsíců na to, prvními balistickými střelami V2. Toto období, kdy na Londýn padaly rakety, které byly schopny zničit celou ulici, tvoří pozadí mého oblíbeného románu Grahama Greena Konec dobrodružství (The End of the Affair). Jedna ta střela dopadne blízko domu, kde se schází spisovatel Bendrix se svou milenkou, vdanou ženou Sarou. Po explozi je dům zavalen střepy a Sara se domnívá, že Bendrix, který ve chvíli výbuchu vstal z postele, je mrtvý. V tu chvíli Sara, jejíž vztah k náboženství je do té doby vlažný, slíbí Bohu, ke kterému se v okamžiku zoufalství obrátí, že udělá cokoli, aby zachránila Bendrixův život, cokoli znamená, že s ním ukončí poměr, pokud bude zachráněn... Obětuje to nejcennější, co má, svou lásku k Bendrixovi... Je jistě mnoho londýnských románu, mně tento melodramatický příběh, ve kterém Green vyjevuje svou konverzi ke katolicismu, obzvláště dojímá.

Obětuje to nejcennější, co má, svou lásku k Bendrixovi.

Obětuje to nejcennější, co má, svou lásku k Bendrixovi...

Kulisou toho milostného a metafyzického románu jsou ulice a parky, kudy jsem ty dny chodil, cítil rozkoš těch krásných míst. Čtvrť St. James´s s kostelíkem svatého Jakuba, kam, jak jsem si představoval, se chodil Green-Bendrix pomodlit, i když nevím, ke které církvi kostel náleží. Ulice Regent Street, která se u Piccadilly Circus otáčí v elegantním oblouku, a kde je na rohu hotel Royal a v něm kavárna, kde se Bendrix se Sarou poprvé po dvou letech od onoho výbuchu sešli. Bendrix stále nerozumí tomu, proč opustila...

Zašel jsem tam, kavárna tam není, nebo možná je, ale úplně jiná, pro hosty pětihvězdičkovýho hotelu, musel jsem se spokojit s menší formou, cukrárnou, kde visí portréty slavných hostů, Virginie Wolfové, Oscara Wilda, D. H. Lawrence, Noela Cowarda, Elisabeth Taylor... Marně jsem hledal Grehama Greena, asi by jim ho měl někdo doporučit. Dal jsem si tam čaj, byl docela obyčejný, ale já ho pil tak dlouho, jak to bylo možné. Mezitím venku začalo asi třikrát pršet a třikrát zase přestalo. Deštník si pořídím příště.

Marně jsem hledal Grehama Greena, asi by jim ho měl někdo doporučit.

Marně jsem hledal Grehama Greena, asi by jim ho měl někdo doporučit.

(Z vrozené pilnosti – a špatného svědomí - jsem po návratu sepsal dojem z výstavy, na kterou jsem si zašel do Tate... Je to taková krása, že by byla škoda, kdyby ji člověk v Londýně minul.)

Late Turner čili Pozdní Turner zahrnuje více než dvě stovky obrazů, akvarelů a kvašů.

Late Turner čili Pozdní Turner zahrnuje více než dvě stovky obrazů, akvarelů a kvašů.

Turner na cestě za svobodou

Návštěvník podzimního Londýna by si neměl nechat v Tate Britain ujít nádhernou výstavu toho nejsvětovějšího z anglických malířů, génia malby, barvy, páry, kouře a mraků Williama Turnera.

Late Turner čili Pozdní Turner zahrnuje více než dvě stovky obrazů, akvarelů a kvašů z jinak nepřeberného množství Turnerova díla. Neobyčejně plodný a také dlouhověký umělec (zemřel v šestasedmdesáti letech) zanechal na třicet tisíc položek, z nichž velkou část vlastní právě Tate Britain, muzeum, které na rozdíl od National Gallery shromažďuje výhradně (aspoň donedávna to platilo) díla britských umělců.
Tate, kde je Turner (1775–1851) klíčovým autorem, může ve stálé expozici vystavovat jen zlomek ze své turnerovské kolekce. Sestavit z turnerovského oceánu výstavu je otázka citu a disciplíny, mnohonásobně více se musí potlačovat než přijímat. Kolekce musí být výstižná a přitom lehká a vzdušná, musí být oslnivá a zároveň nikoli oslepující. V mnohosti se musí najít typické, ale přitom nebýt monotónní.
To se podařilo. Přízemní sály staré Tate jsou jako prosvětlené svitem vycházejícím z obrazů. Světlo jakoby proměnlivých a pohyblivých částic září ve zlatých, stříbrných či spektrálních spirálách a chuchvalcích. Kousek od Temže, jež byla Turnerovou řekou a na jejímž břehu se učil malovat, vidíme, jak zázračné podoby nabývá svět prozařovaný paprsky slunce. Duch Turnerův jako by z toho zázračného města úplně neodešel – naopak je v jeho obrazech patrný, i když na nich maloval své milované Benátky, alpské průsmyky či pobřeží Kanálu. Jak napsal jeho první životopisec John Ruskin, „fungování obchodního města počínaje nekonečnými skladišti nad Temží a konče krámky s oschlými herinky v odlehlé ulici ho lákalo víc než borovicový les nebo hájek z myrty“. Byl v tom protikladem svého velkého vrstevníka Johna Constabla, který definoval Anglii venkovskou, Anglii stromů, trávníků, zelených parků. To jako by uTurnera neexistovalo: jeho Anglie hučí, dýmá, rozpíná se, kouří a hřímá. Nebyl o nic méně Angličanem ani na svých častých cestách po Evropě. V roce 1835 navštívil též Prahu – v jeho skicáři se dochovaly dva náčrtky pražského panoramatu, jeden z Karlova mostu, druhý z Petřína, na výstavě samozřejmě nejsou, nalézt je lze na www.tate.org.uk. Déšť, pára a rychlost Turner byl velkolepý už jako mladík, ale právě jeho pozdní dílo patří k tomu nejdůležitějšímu, co v malířství 19. století, jež se právě vydalo na cestu k moderně, vzniklo. Jako by ve svých obrazech vstoupil do větrného víru barev a sám se stal se svým štětcem přírodou, atmosférou, třpytivým vzduchem. Painting set free – malba osvobozuje – stojí v podtitulu výstavy, což by se také mohlo chápat jako „osvobozená malba“, osvobozená od nároků mimesis, tedy nápodoby, „realistického“ zachycení.

Turner dosáhl dokonalosti a uznání.

Turner dosáhl dokonalosti a uznání.

V dané době, ve 30. a 40. letech 19. století, malířství především zobrazovalo historické nebo mytologické náměty, čím názorněji, patetičtěji a strnuleji, tím byly oceňovanější. Konvencím se vymykaly osobnosti jako v první řadě Francisco Goya, Eugene Delacroix nebo C. D. Friedrich, zatímco ostatní sloužili námětům, oni určovali, jak se na svět dívat a jak ho prožívat. Turner, který rovněž namaloval stovky obrazů s mytologickými náměty, šel v něčem dál: s přibývajícím věkem se stále víc odpoutával od předmětnosti . 

Turner dosáhl dokonalosti a uznání – už záhy jej považovali za mistra a nebylo pocty, které by se mu jako malíři nedostalo. Jistě i tato suverenita umožnila, že do jeho historických scén, které ještě někde na okraji obrazu zůstávají a nikdy vlastně zcela nevymizí, stejně jako z nich nikdy zcela nezmizí krajina, vstupuje světlo, vzduch, třpyt, proud a vír barev. Ustupuje z nich hmota a převládne energie malby a s ní elementy spíše spirituální než fyzické a předmětné. Nad skutečností zvítězí vize. Skutečnost jiného řádu.
Lze si představit, že tady někde, z Turnerových tetelivých mlh a vzdušných krajin, začíná cesta k abstrakci, která jednou vyvrcholí v akční malbě Jacksona Pollocka nebo v barevných plochách Marka Rothka. Střední etapou této cesty bude za dvacet let po jeho smrti (1851) zázrak francouzského impresionismu, který by možná bez Turnera vypadal jinak, možná by v něm bylo méně páry, mlhy a také vlaků, jež se silou přímo mytickou a prorockou maloval tento Londýňan, který se vlakem poprvé svezl v roce 1844, když mu bylo skoro šedesát let. A byl prý uchvácen – smyslovým zážitkem páry, sluncem, deštěm, kouřem, zážitkem z rychlosti a z ubíhajících bodů.

Vlak přejíždějící přes most Maidenhead, slavný obraz Déšť, pára a rychlost z roku 1844, který obvykle visí v Národní galerii, dorazil do Tate. Zakouřená hmota si razí cestu vpřed, jako moderní doba se vším dobrým i zlým.


Výstava v Tate Britain končí 25. ledna 2015

Všechny fotoblogy najdete na www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz