13. dubna 2010 11:03 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Bez vášně nelze milovat,
tvrdí herečka Fanny Ardantová

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Fanny Ardantová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Fanny Ardantová | foto: Reuters
Zdá se, že francouzská herečka Fanny Ardantová do postav, které hraje, dává hodně ze sebe. Její krása je stále velmi zvláštní, je to vzrušující herečka i žena a působí senzitivně. Není to nic strojeného, prostě má dar autenticity, a je jedno, jestli si ji jen léty vypěstovala. A její hlas skutečně fascinuje sametovou barvou.

Nejdřív jste studovala politologii – mezinárodní vztahy na univerzitě v Aix-en-Provence a teprve potom jste začala hrát divadlo. To byl docela obrat, jak k tomu došlo?
Ono to tak vzdálené zase není, politické vztahy, to jsou přece také vztahy mezi lidmi, to je komunikace obecně. No ale já jsem studovala hlavně proto, že si to přáli moji rodiče. Říkali mi: dělej si, co chceš, ale nejdřív něco vystuduj. Pak se teprve uvidí, jestli to, že chceš dělat herectví, je skutečné přání, a ne jenom okouzlení, které přejde. Nebyla jsem příliš pilný student, studium mě moc nezajímalo. Brala jsem to jako odklad k něčemu, co chci dělat, ale přesto jsem ráda, že jsem studovala, díky tomu jsem objevila svět a taky získala slušný přehled v oborech, které s politikou souvisejí, třeba v literatuře a filozofii. Na škole jsem potkávala lidi, kteří uměli na taková témata výborně konverzovat, ale mluvili o ničem. To mě však odpuzovalo.

Jako herečka jste autodidakt, nebo jste pak prošla školením?
Absolvovala jsem herecké kurzy hned po skončení univerzity. Ale takový kurz, to je jen návod, to je jako hopsání na trampolíně, jednou nahoru, jednou dolů, jistotu tam získat nelze. Hrát divadlo jsem se učila dlouho a to jsem ještě začínala s klasickým repertoárem. Hrála jsem Racina, Corneille, Claudela, Giraudouxe, to jsou složití autoři, a to ani nemluvím o tom, jak těžký typ verše je alexandrin. Učila jsem se za pochodu. Člověk zpravidla vycítí, že hraje špatně, a snaží se sám pochopit proč. A krůček za krůčkem získává důvěru sám v sebe, jde to pomalu, jako když se potahuje křeslo, kus po kusu. Jako velmi mladá jsem třeba hrála Faidru, ale k tomu, aby člověk pochopil takovou psychologii, musí být mnohem starší, to je ten rozpor. Miluju velké dramatické postavy i klasické hry. Zdá se mi, že říkají mnohem víc o nás a naší době než moderní autoři. Třeba lady Macbeth, ta je tak současná, až to není hezké, A co třeba ruská klasika, Čechov, to nikdy nezestárne.

Ve filmu jste většinou hrála role vášnivých a emotivních žen. Jaká část z vás je v těchto postavách?
Víte, vždycky jsem si vybírala role, které se mi líbily. Můžu zodpovědně prohlásit, že jsem nikdy nehrála nic, co by mě neoslovilo. Pro mě není důležité, aby postava měla kladné vlastnosti, byla hrdinka a krasavice. Musím se ale do ní zamilovat a uvěřit jí, pak to může být mrcha, vražedkyně, žena, kterou všichni nenávidí. Nemohla bych hrát roli, kterou bych nemilovala. Zbožňovala jsem Matyldu v Ženě od vedle, fascinoval mě námět, to byl film o síle lásky, o citu, kterému se dá úplně všechno, i život. Hodně jsem hrála zamilované ženy a jsem přesvědčena, že nelze milovat bez vášně, vlažně. Moje postavy vždy něco ztrácely a dokázaly to znovu nalézt. Ano, v mých postavách je i kus mé povahy. A pak jako herečka nevyžaduju od režiséra příliš mluvení a vysvětlování, potřebuju cítit rytmus a pak zavětřím jako pes a jdu. Takhle to vyhovuje mně, ale jiní herci to mají jinak.

Láska je tedy ve vašem životě to nejdůležitější?
Ano, vždycky a za všech okolností.

Jste matka tří dcer, ale myslím, že role matek vás celkem míjely, nebo ne?
Hrála jsem ji jen jednou, abych dala svým dcerám návod, jak neposlouchat a dělat si, co chtějí. Také už jsem ale hrála babičku. Matka, to je pro mě postava určená jednoznačně svými city a po pravdě řečeno nechce se mi předvádět mateřství jako něco obludného.

A jaká jste matka, necháváte věci plynout, nebo se rozčilujete?
Matky herečky to mají komplikované, jejich práce je nárazová, buď jste tři měsíce od rána do večera pryč, nebo zase máte čas. Vždycky jsem se snažila dcery vést k tomu, aby byly nezávislé a milovaly stejné věci jako já. I tak jsem za všech okolností matka slepice. Milovala jsem dobu, kdy byly všechny děti doma a všude byl příšerný nepořádek. Mám ráda chaos, který děti umí vyvolat, je to rozčilující i zábavné dohromady. Dnes už jsou dospělé, takže je všechno jinak.

Váš otec byl poručík kavalerie a také blízký přítel monackého knížete Rainiera. S knížecí rodinou jste se stýkali?
Monako je moje dětství a na léta tam strávená nikdy nezapomenu. Otec byl jako vojenský velitel paláce s knížetem v denním styku a já jsem Grimaldiovy také velmi milovala a ještě dnes mě popouzí, když je tisk nevybíravě napadá. Otec i matka byli velmi vzdělaní, měli rádi hudbu a literaturu, měli cit pro umění, a i když mi kladli různé překážky, myslím, že moji volbu povolání přijali a byli s ní spokojeni.

Počátkem osmdesátých let jste natočila první film s Francoisem Truffautem. Co znamenal ve vašem životě?
Díky němu se mi otevřel svět filmu, do té doby jsem v podstatě hrála jen v divadle a krátce předtím jsem se objevila v jednom televizním seriálu. V Ženě od vedle jsem se také sešla s Gérardem Depardieuem, a to bylo velké štěstí. I za tohle skvělé partnerství vděčím Truffautovi. Hodně jsem se od něj naučila, pro něj film nebyl řemeslo, ale absolutní vášeň a posedlost. Jeho vedla zvláštní kombinace zvědavosti, inteligence, představivosti. Maximálně ovlivnil můj pohled na umění i život. Ukázal mně, že nic se nemá dělat polovičatě, že se nikdy nemá podléhat tomu, co je právě v módě. A že člověk má být za všech okolností svůj.

Když jste se s ním potkala, byl už dávno slavný režisér, tvůrce nové vlny. Nesvazovalo vás to?
Ne, vůbec ne, práce s ním a intenzita, s jakou do všeho šel, mě pohltily. A pak nemám ráda takové škatulkování – nová vlna. Co to je? Každý z režisérů, který byl takhle označen a zařazen, byl vlastně úplně jiný, šel svou vlastní cestou. Potřeba dát je dohromady je jedna věc, ale skutečnost druhá.

Před pár lety jste se s Depardieuem sešli v divadle, hráli jste spolu v Theatre de la Madelaine v adaptaci novely Henryho Jamese Kráska v džunli Marguerite Durasové. Jaké to bylo?
Gérard je velký hráč a výborný kolega. Má zvláštní dar – s ním jako s partnerem člověk cítí jistotu a může se o něj opřít. A to je důležité, protože herec skoro nikdy nemá absolutní jistotu. Strašně ráda jsem se vrátila do divadla a s ním dvojnásob. Ve francouzském divadle a filmu je to tak: máme Gérarda Depardieua a pak jsou ti ostatní.

Před třemi lety jste měla potíže s italským tiskem. Pustil se do vás kvůli vašemu výroku o šéfovi Rudých brigád, o němž jste v rozhovoru prohlásila, že je pro vás hrdina. Jak jste to tenkrát řekla?
Samozřejmě že to bylo úplně jinak. A vůbec celá záležitost s Rudými brigádami není námět na krátký rozhovor a je také velký rozdíl mezi tím, jak začínali a jak dopadli. To bylo politické hnutí studentů, kteří chtěli něco dělat proti korupci ve státních složkách. Dospěli k násilí a terorismu a všichni skončili ve vězení. A z toho vězení se všichni dostali, protože udávali ostatní. A on jediný neudal nikoho a celé si to odseděl. Proto jsem řekla, že pro mě byl hrdina. Ne proto, že vyhazoval do vzduchu domy a vraždil lidi.

A jak celá ta aféra skončila?
Podívejte se, mně je úplně jedno, co a jak si někdo vyložil, v Itálii je pořád dost fašistů. Mám pořád stejné názory a nevím, proč bych nemohla hodnotit někoho, kdo dá přednost kriminálu před udáváním.
V Praze jste představila svůj loňský režijní debut Popel a krev. Jak jste se k režírování dostala?
To byl dárek k mým šedesátinám. Nelituju, že jsem se do toho pustila, přišla jsem do jiného prostředí a zkusila si něco jiného. Ale zůstávám herečkou, herectví mě stále těší, není to tak, že jsem se pustila do režírování, protože už nechci hrát. Pro svůj film jsem našla úžasné herce. Když jsem si je vybírala, nebylo pro mě vůbec důležité, jestli umí deklamovat francouzsky, ale jaké mají oči. Hledala jsem takové, jejichž pohled hovořil sám za sebe, a na plátně je to myslím dobře znát.

Proč jste si vybrala námět, který se zabývá násilím? A proč se odehrává právě v Rumunsku?
Inspirovala mě kniha albánského spisovatele Ismaila Kadareho, ale mně nešlo o konkrétní příběh z Rumunska, mohl by se odehrát kdekoliv ve východní a střední Evropě nebo v Řecku a na Sicílii. To je moje osobní reflexe, která se týká násilí. Jde o archetypální situace, násilí, které plodí násilí, to je téma, které najdeme už v Átreovcích. A v každém konfliktu vždycky zaplatí nevinní. Tak jako v mém filmu.

  • 0Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz