Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

Bída pop-psychologie

Česko

Selhávání psychologických elit v mediální době

Psychologové mají v současnosti reálnou moc jako experti, ale i jako mediální mluvčí a životní rádci. K tomu, jakým způsobem a nakolik odpovědně se této role chápou, se vyjadřuje „z pohledu zevnitř“ jeden z nich.

Nedávno psycholog Jiří Dan, posuzující uchazeče na soudcovská místa, sebevědomě prohlásil, že pozná podvodníky z testů. A dodal: „Upozorňuji, že když promluvíte s nějakým profesorem psychologie, řekne vám, že toto není možné. Tomu já se mohu smát. Předpověděl jsem u lidí s určitými rysy selhání. A oni pak selhali.“ Podobné výroky Jiřího Dana byly následně po právu kritizovány a medializovány (viz komentáře v LN, úvaha Petra Moose v LN 19. ledna, diskuse v Orientaci 30. ledna). Zazněla i kritika kolegů psychologů. Poznat inteligentní podvodníky z testů totiž možné není. A nepozná je ani Jiří Dan. Proč to tedy tvrdil?

Psychologovy pochybné výroky vyvolaly další otázky. Nemám teď na mysli otázku o přenechávání velké pravomoci psychologům v některých oblastech společenského fungování. Myslím na otázky jiné. Například: Jak kvalitně vystupují psychologové v médiích? A také: Kam dospěla medializovaná podoba populární psychologie – oboru, který má stále „auru“ výjimečného nástroje poznání? V tomto směru byla mírně nabubřelá slova Jiřího Dana jen kapkou v moři.

Psycholog k použití Nelze si snad ani představit téma, na které by se novináři každodenně neptali psychologů. Pátek 19. února. Moderátorka zpovídá v interview na ČT 24 psychologa Jeronýma Klimeše: Co si myslí o zájezdech pro plyšáky? Psycholog svede řeč na „kvalitní manželství“ a mentalitu „danou dvěma miliony let evoluce“, na savany, džungle a na city („Když se lidi řídí city, autentické city je vedou do pekel!“). V rychlém sledu předvede v rozhovoru jako na forbíně loutkového divadélka marionetu Freuda, lovce ze savan, Goetha i s trpícím mladým Wertherem, loutku Máchy v náručí s Májem („Ti rozervanci!“), ukáže na necudný „mladý holky, který mají poměrně hodně uvolněný vztah k sexu... a ony fotí akty“, a nádavkem po jevišti provede zveličenou depresi („Tydlety deprese, které dnes opravdu vládnou modernímu světu...“). Otázky novinářky více či méně ignoruje.

Redaktorka se ptá například na to, jak se má člověk dnes orientovat v roztříštěných a mnohdy absurdních podnětech, servírovaných médii a zážitkovými agenturami. A psycholog, jako by odpovídal z cesty, jí na to řekne: „Největší problém je, že jsme po druhé světové válce opustili hranici hladu. Dnes nenajdeme v České republice lidi, kteří by trpěli hladem.“

Po ruce má i méně srozumitelné sentence: „Když něco cítím, je to imperativ citu.“ Mluví o tom, co je mu blízké. Lidé se k sobě potřebují tulit, potřebují sex, on přece neopustí ženu se třemi dětmi. Co si myslíte, pane psychologu, o Facebooku? Odpověď (doslova): „... spousta lidí na tom zařve, spousta lidí si na tom utopí životy, budou se tam plácat, teprve ty lidi, který vidí ty osudy těchto ztroskotanců...“ Gradace do forte fortissima: Naším úkolem, vážení, je: „Přežít ve světě, kde je Facebook!“ Takto mluví před kamerou psycholog. Expresivně, na žádnou otázku neřekne, že neví (přitom by mohl; nemusíme na všechno znát odpověď!), to spíš odpoví něco „svého“, co s dotazem nesouvisí, přehání, vede paralely přitažené za vlasy, zobecňuje, zjednodušuje, kreslí čerty na zeď. Je to smutné, ale takto vypadá dnešní producírování psychologů po agoře.

To že říkají vědci?

Jiný druh psychologického vábení: O deset dní dříve jsem v pořadu ČT Partnerské vztahy aneb Návod na přežití poslouchal Petra Šmolku, nejznámějšího manželského poradce. Také poučné. Jak ví, jako expert na manželství, že se určitý jev vyskytuje? Odpoví: „Dost často jsem se setkával s tím, že…“ A jak ví, že se něco mezi partnery neděje? „Za celou dobu jsem se nesetkal s tím, že…“ Argumentace zkušenostmi, budiž. Zněly však jen věci povědomé, banální, stokrát omleté. Nic nového. Tak trochu mluvení, aby se zaplácl čas. Točení klikou flašinetu. I takto vypadá „ta naše psychologie česká“. V názvu pořadu zformulovaná podstata toho, co Petr Šmolka na obrazovce a v časopisech po léta dělá. Je povoláván, aby rozdával návody. Je novodobým instruktorem pro lidské prožívání a chování. S oprávněním daným praxí. (Vsuvka: Na tom by nebylo nic špatného. Ať psychologové instruují. Jenom – nemělo by to skřípat jako ten starý flašinet…)

Někdy zůstává nad domýšlivostí rozum stát. Psycholožka Laura Janáčková v LN, v příloze Relax 20. února: „Zcela přesně dokážeme z gest a komplexního pohledu na člověka vyčíst, jaký vůbec je.“ Není to pravda, nedokážeme. Laura Janáčková by nebyla schopna předložit jediný seriózní vědecký důkaz pro své tvrzení.

Psychologové dnes vytvářejí kulisu v médiích asi jako každodenní baviči. Z odborného hlediska tlachají, šíří polopravdy, ale i úplné nesmysly. Svět vykládají s mechanickou lineární kauzalitou. Příklady si berou od etologů a sociobiologů, jako by chování slepice a člověka bylo jedno a totéž. – Toto že říkají vědci?

My zde ale nehovoříme o psychologii jako o vědě.

Baviči, nebo popularizátoři?

Vědci by neměli šířit hlouposti. Baviči mohou. Se soudobou psychologií je jedna potíž: přibližně od 60. let minulého století se začala výrazněji štěpit do dvou cest (jež tu mimochodem obě existují od samého vzniku vědecké psychologie – tedy od 80. let 19. století). Odjakživa bylo lákavé nechat nahlédnout čtenářům do tajů lidské psychiky. Kniha Mind Power (Síla mysli) Bernieho Zilbergelda a Arnolda Lazaruse z roku 1987 není první toho jména. První Sílu mysli vydal v roce 1903 Albert B. Olston (vyšla mimochodem znovu po sto letech). Odnož vědecká a odnož popularizačně zjednodušující (sem patří především knižní „rádci“, návody, časopisecké či televizní „poradenství“ a popularizační kázání) mají společný slovník (termíny jako porucha osobnosti, rozvod, stres) a psychologové často hrají v obou orchestrech.

Samozřejmě jsou mezi námi i „jenomvědci“ a „jenom-popularizátoři“. Na jedné straně se věda někdy izoluje v nedůvěře k popularizačnímu zjednodušování, na druhé straně problémem popularizování se stalo to, že už ani nepopularizuje. Nevychází totiž z vědy, ale z vlastních tradovaných floskulí, polopravd, stereotypů a do leporel zjednodušených pouček. Popularizátoři nezprostředkovávají vědecké poznání ve srozumitelnější formě. Oni ho často vůbec neznají. Jinými slovy: Problémem není popularizace vědy. Dobrou popularizaci by všichni přivítali.

Pokračování na straně 22

Dokončení ze strany 22

V takzvané popularizační psychologii se převalují – někdy po desetiletí – mylné názory, slovní skeče, slogany, poučky a cifry určené pro ohromení. Vytáhnete z takového rybníka leklou rybu a zas ji tam hodíte. Neverbální složka našeho sdělení tvoří 55 procent! Plác. Vokální 38 procent. Plác. Taková čísla si dál plují v rybníčku nesmyslů, než je zase (brzy!) někdo použije. (Bez ohledu na to, že proti podobným generalizacím se ohradil už i autor zmíněných čísel, kalifornský psycholog Albert Mehrabian, který k nim došel na základě velice omezeného a metodicky sporného pokusu, který před třiačtyřiceti lety uskutečnil s několika studentkami a který se týkal pouze sdělování emocí.)

Rybníček má dnes i svůj název, a sice pop-psychologie (pop-psychology). Je populární mezi lidmi. Je populární mezi těmi, kdo vytvářejí agendu médií. Novináři mají pokleslou podobu psychologie rádi – anebo ji jenom potřebují. Pro oživení, zpestření. Možná i pro zdánlivé verifikování nesmyslů. K verifikování banálně známých „pravd“ si povolávají psychology. Přece jen: Když to tvrdí psycholog? Označení naší profese, bůh ví proč, stále vypadá dobře.

Způsob, jakým pop-psychologové vycházejí vstříc tomu, co od nich manažeři médií chtějí, nápadně připomíná vysvětlování původu Malého prince. Pop-psycholog je ten, který rád předvede své „znalosti“ způsobem: „Planeta, odkud pocházel, je asteroid B 612.“ (Srovnej: 55 procent, 38 procent.) Hodit jen tak odborným termínem (např. narcismus, hraniční porucha) nebo cifrou má jeden dopad. Tázající vám dají pokoj s otázkami – „přesvědčíte je“. Jim totiž stačí zaslechnout cosi „odborného“. Termíny vyvolávají psychologové zdání odbornosti, tvrdí anglický kritický psycholog Ian Parker v knize Revoluce v psychologii (2007).

Jak snadno na to pop-psychologové hřeší! „My, kdo chápeme život, se vůbec nestaráme o čísla,“ říká čtenářům vypravěč Exupéryho Malého prince. A tak mě napadá: Kolik psychologů vlastně chápe život? Tak, že ze sebe nemusejí „dělat chytré“ pomocí slov a oslňovat čísly (a názvy asteroidů)? Je jich vůbec dost?

Poradci, terapeuti a šamani Někteří psychologové jsou spíš… podivíni. Brno bylo letošní zimu zasypáno letáčky psychologa Pavla Veselého. Všechny měly křiklavé titulky: Síla muže. Světlo ženy. Konstelace. Partnerství a já. Regresní terapie. Skupiny, kde objevíte pravé já. Oshovy meditace. Zavřeli jste svá srdce? Je čas je otevřít!

Psycholog Veselý společně se svou ženou (původně zdravotní sestrou, jež před pár lety „zemřela a narodila se bez ztráty těla“ a nyní je jejím otcem Bůh-Slunce a matkou je jí Země) přednášejí o požehnání duchovního srdce, temné noci Duše, ale (sex přece jen prodává také) i o početí a penisu.

Jiří Kulka je v Brně terapeutem takzvané pozitivní psychologie. Proslul mimo jiné tím, že v rámci terapie vezme tu a tam kytaru (pár akordů zabrnkal už i do televize, média ráda šíří rarity). Klientům v terapii doporučuje – opět mimo jiné – kupovat své kazety. Ukázky z jeho CD si může ostatně poslechnout kdokoliv na internetu. Pozoruhodné je, co uvádí v životopise (rovněž na internetu): „1999 – za vynikající pracovní výsledky zařazen do americké encyklopedie významných osobností současnosti Marquis Who’s Who in the World (Kdo je kdo ve světě).“ Málokde jsem narazil na průzračnější důkaz narcismu. Anebo známku hlouposti? Copak pan Kulka neví, jak se podobné knihy (= ješitnost uspokojující paskvily Who is Who) vyrábějí? Kulka o sobě píše, že je klinický psycholog, ale také mystik. Inu, proti gustu žádný dišputát. Kdyby... Kdyby tady nešlo o pověst psychologie jako vědy.

Učitelé, funkcionáři, školitelé Za neutěšený stav psychologie u nás nesou odpovědnost její „elity“. Uvozovky přidané k hodnotícímu slovu elita mají naznačit, že (někdy) jde jen o funkcionáře – vedoucí společností, asociací, kateder, časopisů... Ale často šlo či jde o osobnosti, o modelové „vzory“ pro to, jak se mají chovat mladší psychologové v oboru. Mnozí z nich tyto mladé novice v psychologii dále školí.

Petr Šmolka byl dlouholetým prezidentem Asociace manželských a rodinných poradců a již dvě desetiletí prezentuje úroveň, obsah a styl poradenství partnerům. Dělal tak v Blesku, v časopise Maminka, na Primě, v knížkách, na konferencích, na fakultě, v podstatě kdekoliv. A slouží i jinak. Když odchází Regina z VyVolených (kdo by si dnes vzpomněl…), ochotně to komentuje pro celostátní deník. Proč se zabíjejí na Vánoce kapři? Odpoví vám Petr Šmolka. Archiv jeho rad a jejich analýza dnes vydá na diplomovou práci. Odborná úroveň si zaslouží být podrobena kritice. Nad jediným (delším) Šmolkovým časopiseckým textem zpravidla se studenty identifikujeme více než deset slabých míst. Například? Generalizace (mj. o mužích a o ženách), bagatelizování, šíření stereotypů, nálepkování lidí…

Jaroslav Šturma je dlouholetý předseda Českomoravské psychologické společnosti. Zároveň je představitelem takzvané terapie pevným objetím a šiřitelem učení Jiřiny Prekop. Tato populární (a popularizační) psycholožka, působící v Německu, šíří zvláštní přístup, jakým se údajně má zacházet s problémovými a neklidnými dětmi. V USA se však holding therapy stala předmětem vážných odborných debat i soudních sporů. Při tomto způsobu zacházení s dětmi a dospívajícími (při pevném držení trvajícím i několik hodin) jich několik zemřelo. U nás Prekop publikuje v nových vydáních knížku Malý tyran, dávající nešťastným názvem – implicitně – dětem za vinu, že jejich rodiče nezvládají výchovu. Nálepka malý tyran se kvůli příslušníkům stavovských elit stala – podobně jako nešťastný a odsouzeníhodný termín deprivant – v pop-psychologii časopiseckých a internetových rubrik velmi oblíbenou. Čelná psychoterapeutka Jitka Vodňanská se již před lety stala buddhistickou mniškou, přitom dále školila nové psychology v psychoterapii. A zkoušela zkušené psychology na závěr vzdělávání v supervizi. Její mnišství by nemuselo být v rozporu s psychologickou vědou, kdyby ve své vzdělávací roli nelegitimizovala šamanství a nešířila zjevnou iracionalitu (viz např. pravidelná okénka J. V. v časopise Regenerace). Jeroným Klimeš (MF DNES, 11. ledna 2010) se zas uvolil diagnostikovat „na dálku“. Novináři po něm chtěli, aby sestavil profil Viktora Koženého. A on souhlasil. Nic takového však odborná psychologie nepřipouští. Jeroným Klimeš, velmi často zviditelněný český psycholog, tak znehodnotil pověst psychologie. Na to, co provádí v médiích, se (někdy) nedá dívat jinak než jako na zaprodání zábavě a jako na provádění jistého druhu věštectví, pro které zneužívá název psychologie. MF DNES: „Co vy byste mu (Viktoru Koženému) radil jako psycholog?“ Jeroným Klimeš: „Po duševní stránce by ho z toho mohla dostat práce… s lopatou.“

Lopatou po hlavě psychologie… To, co ve veřejném prostoru provádějí elity v psychologické obci, vůbec není nevinné. Bizarnost některých z nich bychom mohli i tolerovat (či brát je jako potřebnou sůl), kdyby tady byl dostatek jiných, fundovaných a seriózních představitelů. Kdybych se mohl opřít o dobré „jádro“ oboru. O psychology srozumitelně popularizující vědu v médiích. Nic víc, nic míň.

Dlouhodobým selháním české psychologie je úroveň popularizačního měsíčníku Psychologie dnes. Psychologie je zde procentuálně (co do plochy) zastoupena spíše nepatrně, měsíčník je otevřen skoro každému, psychologickému fušerství se otevírají dveře (článek o terapii tmou, nezodpovědná propagace rodinných konstelací, různé typologie tchyní od Tomáše Nováka a podobně). V Českomoravské psychologické společnosti a unii stavovských asociací se v podstatě neřeší odborná úroveň psychologie ani dodržování etického kodexu.

Já tobě a ty mně?

Před časem jsem četl esej o grafickém designu, ve kterém Michal Rydval popsal dnes dominující pop design. „Jde o práce postavené na jednoduchém a jasně čitelném nápadu, vtipu živě reagujícím na aktuální trendy, a překládající je bez nějaké další kreativity, mechanicky; módní barvy, písma, práce s fotografiemi, rychlé výrobky.“ (A2, č. 36/2008) Za slovy o designu jsem viděl proud jednoduchých, v podstatě nekreativních, ale čtivých populárních knížek o psychologii, šířících mechanicky stále totéž, nejspíše rychle psaných (rychle vyráběných)... Laura Janáčková a Petr Weiss spolu nedávno publikovali knížku Komunikace ve zdravotnické péči (Portál 2008). Odborná úroveň příručky je bohužel na úrovni pouček typu: Pacient, který se při hovoru drbe za uchem, vám lže. Podobné hlouposti šíří autorka i jinde (včetně LN). V čem že je ta hloupost? V jednoznačném výkladu, schematičnosti, překonanosti, ve víře v objektivně vyložitelná gesta a postoje těla. Odborná psychologie je dnes o mílový krok dál.

Weissův podpis pod takovouto publikací není věc zanedbatelná. Jako jeden z mála profesorů v klinické psychologii v České republice má jistou zodpovědnost, mimo jiné za posuzování vědecké práce svých kolegů. U habilitačních řízení, u jmenovacích řízení. Řeklo by se, že svou pověst může podobnými příručkami prohospodařit. Ale patrně to nikomu nevadí. A dokud to vadit nikomu nebude, budou vycházet další jím zaštítěné příručky.

Nedávno Laura Janáčková vydala svou další knížku Praktická komunikace pro každý den (Grada 2009), opět s podobnou (přízemní) odbornou úrovní. Znovu svého druhu leporelo pro dospělé. Tentokrát bez spoluautorství Petra Weisse. Přesto profesora Weisse v knize najdeme: nejenom citovaného, ale hlavně jako recenzenta knihy. Rozbor obsahu zmíněných dvou knížek by ukázal, že u pana profesora jde o odborné selhání. Nebo slepotu.

Jánabráchismus vedl vždy k vytváření úzce provázaných profesních vztahů, propletených loajalitou, pseudovzájemností a krytých zdánlivou kolegialitou.

Nesuďme černobíle Jakožto psychologové bychom neměli druhé osoby, vztahy či souvislosti vykládat černobíle. Naším úkolem je neredukovat druhé lidi na jejich nemoc, poruchu nebo problém. Uvědomuji si, že jsem se zde i o tuzemské pop-psychologické elitě mohl vyjádřit „vyváženěji“. Ale ustrašeným postojem typu „nedotknout se toho či onoho“, stejně jako laxní shovívavostí k chybám nebo smířlivou (rezignovanou?) kolegialitou neposuneme obor tak, aby byl kvalitnější. Navíc v ústraní vykonávanou dobrou (snad i slabiny kompenzující) prací ze sebe nikdo nesnímá zodpovědnost za to, že nedobře ovlivňuje generace nových psychologů svým veřejným vystupováním. Ne každé mediální vystoupení psychologa je špatné. Četl jsem řadu dobrých komentářů, esejů i staccatových vyjádření. Pro psychology není jiné cesty než s médii spolupracovat. Jsem přesvědčen, že to lze tak, aby se obraz psychologie na veřejnosti nepoškozoval.

Vetickém kodexu psychologů se zapovídá narušovat důvěru k psychologické profesi. Tento esej byl napsán proto, aby důvěru v psychologii posílil. Mimo jiné poukázáním na to, že jsme schopni kritické sebereflexe své činnosti.

***

Popularizátoři jsou cenní, zprostředkovávají vědecké poznání ve srozumitelnější formě. Jenže místní „baviči“ vědu často vůbec neznají.

Laura Janáčková a Petr Weiss publikovali knížku Komunikace ve zdravotnické péči. Odbornost je na úrovni pouček typu: Pacient, který se při hovoru drbe za uchem, vám lže.

Petr Šmolka byl dlouholetým prezidentem Asociace manželských a rodinných poradců. Když odchází Regina z VyVolených, ochotně to komentuje pro celostátní deník...

Jaroslav Šturma, dlouholetý předseda Českomoravské psychologické společnosti, hájí terapii „pevným objetím“. Při tomto držení, trvajícím i několik hodin, již několik dětí zemřelo.

O autorovi| Autor (* 1961) je psycholog a psychoterapeut, vede Katedru psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity

Autor:

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...