3. ledna 2017 14:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Bilance roku 2016 v Operním panoramatu Heleny Havlíkové

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Inscenace Káti Kabánové | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Inscenace Káti Kabánové | foto: Národní divadlo Brno
PRAHA Divadla se u nás sice tradičně hodnotí se po sezónách, které probíhají od září do června, ale příležitostí k bilancování bývá i přelom roku. Ostatně po kalendářních rocích se udělují ceny Thálie za nejlepší ženské a mužské výkony, Divadelní noviny i časopis Svět a divadlo oslovují kritiky pro ankety, z nichž vzejdou inscenace nebo výkony roku i další kategorie.

Pokud správně počítám, loňský rok přinesl 56 operních premiér – až mě to množství ohromilo, a to do nich nezahrnuji školní produkce a samozřejmě ani přenosy, ať už z MET nebo z Francie, jak je uvádí v Praze Francouzský kulturní institut. Z těch 56 premiér vytvořilo 39 inscenací našich deset stálých operních souborů a 17 produkcí vzniklo mimo tuto úctyhodnou síť, v jejíž hustotě nás předčí jedině Německo a Rakousko. Původní operní inscenace jsou ovšem také součástí řady festivalů - samozřejmě Nových operních dnů Ostrava NODO loni se šesti tituly soudobých novinek nebo českých premiér. Původní operní nastudování má na programu každoročně znojemský festival (loni Mozartův Don Giovanni), Smetanova Litomyšl (loni František Antonín Míča a jeho Operosa terni Colossi Moles / Usilovná stavba tří kolosů), festival Janáček Brno (loni mimo repertoár Národního divadla Jeskyně Stevea Reicha a Beryl Korotové). Operu pěstuje olomoucký Ensemble Damian (loni onen Míča na Smetanově Litomyšli), barokní díla systematicky revitalizuje pražský soubor Hof-musici (loni Caldarovo Útočiště lásky), na soudobou tvorbu se zaměřuje brněnská Opera Diversa (loni Štědroňův Chameleon). Tradicí první soboty v září je operní pouť do Divoké Šárky, loni za Dvěma vdovami. A do hledání nových forem opery jako žánru se pouštějí i alternativní uskupení jakým jsou Boca Loca Lab se Smolkovým Bludištěm seznamů, Depresivní děti touží po penězích (Kartografie pekla lomeno Domov) nebo Handa Gote Research & Development a její post-internetové operní mysterium Eleusis.

Z těch 56 loňských nových inscenací jsem zatím nestihla šest, mnohé jsem ovšem viděla i ve více obsazeních. Výběr do kategorií ženských a mužských operních výkonů, inscenací a divadla není jednoduchý, protože adeptů na pomyslné „stupně vítězů“ je více.

Ženské operní výkony

Za mimořádné považuji výkony obou hlavních představitelek brněnské inscenace Káti Kabanové. Káťa Pavly Vykopalové zde není tak jednoznačně dojemná a snadno zranitelná oběť komunity, ve které žije, jak ji známe díky měkkému sopránu Gabriely Beňačkové. Vykopalové se podařilo přesvědčit o pojetí Káti, která je tvrdší, dramatičtější, rozhodnější ve svém úsilí vymanit se z řádu světa, do kterého se dostala a který svým chováním spoluvytváří i vědomě překračuje. Eva Urbanová, která dnes patří v rolích velkých janáčkovských záporných postav ke světové špičce, dokázala v dominantní panovačné Kabaniše skvěle postihnout pokrytectví této ženy přísně despotické ke svému okolí, zatímco sama porušuje vzorce chování, které přitom od druhých nekompromisně vyžaduje. A další Janáčkovu postavu – Jenůfu - hodnotím jako vrchol dosavadní kariéry Lívie Obručník-Vénosové v hudebně strhujícím libereckém nastudování Janáčkovy Její pastorkyně Martina Doubravského.

Inscenace Káti Kabanové
Inscenace Káti Kabanové
Inscenace Káti Kabanové
Inscenace Káti Kabanové

Inscenace Káti Kabánové v Národním divadle v Brně

V předchozích letech jakoby byla tato ženská kategorie vyhrazena královnám náročného sopránového koloraturního oboru - Simoně Houda Šaturové, Janě Šrejma Kačírkové, Olze Jelínkové, Marii Fajtové a Janě Kurucové. A série pokračovala i loni - přidávám Janu Siberu v ostravském Hamletovi. Její Ofélie vstupuje do příběhu jako důvěřivá dívka, polichocená tím, že se o ni uchází princ – jako naivka, která do lásky k Hamletovi koncentruje veškerý smysl svého života. Hamletovu proměnu nemá šanci pochopit a její tragický konec je neodvratný. Rozsáhlá scéna šílenství tak najednou není jen brilantním pěveckým číslem s koloraturami, které Sibera suverénně zvládla, ale nářkem ztrápené ženy, navíc obtížené těhotenstvím. A s pěveckou jistotou a grácií zvládla vrcholné koloratury v Caldarově opeře seria Útočiště lásky Jana Dvořáková jako Pallas Athéna v nastudování souboru Hof-Musici.

Mužské operní výkony

Tentokrát mě mezi muži zaujaly tří barytonisté. Ostravské opeře se podařilo v Rakušanovi Thomasovi Weinhappelovi najít ideálního představitele Hamleta, který detailním odstíněním významů slov, hudby i jejich podtextů vyjádřil složitost postavy mladíka drceného temnými rodinnými vztahy.

Inscenace Hamlet v Národním divadle moravskoslezské
Inscenace Hamlet v Národním divadle moravskoslezské

Inscenace Hamlet v Národním divadle moravskoslezské

Objevem se pro mě stal mladý slovenský barytonista Csaba Kotlár v liberecké inscenaci Massenetovy Thaïs. Po všech stránkách svým tvárným, intonačně naprosto přesným barytonem i dikcí vystihl pikantní a dráždivou směsici askeze a náboženského zanícení, pod kterými ale jen dlouho ukrýval živočišnou smyslnost mnicha Athanaëla. A objevem nečekaným byl Pavel Klečka v titulní roli plzeňské inscenace Macbetha. Samozřejmě, tento barytonista u nás působí mnoho let – ovšem většinou jako neodolatelný komik v buffo rolích. Z tohoto „zaškatulkování“ se nyní vymanil a strhujícím způsobem vytvořil Macbetha jako chlapa devastovaného erotickým chtíčem.

Pavel Klečka v inscenaci Macbeth

Pavel Klečka v inscenaci Macbeth

Inscenace roku

Začnu tím, co se nepodařilo. Mezi loňské „propadáky“ řadím plzeňského Čarostřelce Carla Marii von Webera. Hrají ho tu v originální němčině – dlouhé neseškrtané mluvené dialogy plzeňští sólisté nezvládají ani s nápovědou, která byla slyšet až do zadních řad. Čarostřelec se uvádí v Novém divadle - přes všechny moderní digitálně sofistikované metody propočtů a ujišťování architektů o skvělé akustice hudba zněla „jako pod dekou“, nebarevně, bez alikvótů, bez dozvuku, suše, mdle – přitom hudební nastudování vedl zkušený Norbert Baxa. A přes renomé režiséra Dominika Neunera zůstal Čarostřelec uzavřený v šedi – potemnělého jeviště i mátné invence. A z premiérového pěveckého obsazení se v těchto podmínkách prosadil vlastně jen David Nykl jako Kašpar.

Za další nezdar považuji liberecké Veselé paničky windsorské Otty Nicolaie. Inscenace byla nejen k uzoufání nudná, ale zcela nezvládnutá. Bylo až k nevíře, že tak nápadu prostou režii s hodně hloupými hrubozrnnými vtípky mohl připravit muzikálový herec Stano Slovák, který se režijně uplatňuje v Městském divadle Brno. Jen doufám, že takto nevede své studenty coby vedoucí ateliéru muzikálového herectví na Divadelní fakultě JAMU. „Hřeb do rakve“ výsledné truchlohře přibil dirigent František Babický svými ponuře pomalými tempy, opakováním slok bez škrtů a nesouhrou orchestru bez jakékoli dynamiky. Za této situace ani Hanně Esther Minutillo jako paní Reich nepomohly zahraniční zkušenosti, ani Jevhenovi Šokalovi v titulní roli Falstaffa jeho komediální talent, inscenátory zcela promrhaný. Do neřešitelné situace se tak dostávali i ostatní sólisté včetně talentované Kristýny Vylíčilové v roli Anny.

Vůbec se nepovedla ani Bizetova Carmen v Brně. Dirigent Ondrej Olos hrál bezútěšně zvolna, setrvával u nevýrazné dynamiky a mezery ticha mezi hudebními čísly a mluvenými částmi strukturu opery naprosto rozbíjely. Z Carmen se v podání Ataly Schöck přes její plný a temný mezzosoprán vyklubala spíše unavená tuctová paní, jejíž seguidilla se vyčerpá utrmáceným položením nohou na stůl, z erotického tance pro Josého zůstalo u povlávání sukně (kastaněty rytmicky nepřesně znějí z orchestru), než si mu z nedostatku jiného nápadu a spíše z povinnosti a opatrnicky sedla obkročmo na jeho stehna. Režisérem Tomášem Pilařem avizovaný výklad Carmen skrze rozklad osobnosti zaláskovaného Josého tak ztrácel své východisko a navíc vnášení lesbických motivů do jednání Carmen působilo zcela neorganicky. A slouží ke cti Lucianovi Mastrovi, že dokázal naplnit emocemi alespoň Josého „květinovou“ árii.

A nyní už k inscenacím, které naopak hodnotím jako nejzdařilejší. V kategorii „inscenace roku“ považuji za podstatné, když se v tak komplexním žánru, jakým je opera, podaří propojit dramaturgickou nápaditost nebo – řekněme - oprávněnost, hudební nastudování, režii a kvalitní obsazení. Tato kritéria z mého hlediska naplnily hned dvě brněnské inscenace – Janáčkova Káťa Kabanová a scénické uvedení Eposu o Gilgamešovi Bohuslava Martinů.

Brněnská opera je u nás první, která získala režii jednoho z největších současných mágů hudebního divadla Roberta Carsena – vůbec nevadí, že 12 let starou a prověřenou významnými operními domy. Žádné schválnosti, žádná umanutá sebeprezentace. Do hloubky divadelně vyložený Janáček, kdy se voda po celé ploše jeviště a její odzrcadlování na zadní prospekt stává znakem nekonečnosti, klidu i rozbouřenosti Volhy. A z dřevěných lávek dva tucty „dcer Volhy“ na této hladině stavějí cesty, křižovatky i kříže lidských osudů - přímočaré i klikaté, spojující i nepřekročitelné. I když mě hudební nastudování Ondreje Olose tak úplně nepřesvědčilo, slouží brněnské opeře ke cti, že Carsenovo pojetí Káti svrchovaně naplnila především výkony nejen Evy Urbanové a Pavly Vykopalové, ale i Magnuse Vigiliuse jako Borise a Gianluky Zampieriho v roli Dikého.

Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů
Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů

Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů

Bohuslav Martinů Gilgameše koncipoval jako oratorium. V nastudování šéfa brněnského operního souboru Jiřího Heřmana a zároveň režiséra se z něj stala lyrická hudebně-scénická báseň na téma samoty s důrazem na obřadnost a vršení ikon, indexů a symbolů ve výtvarně působivých obrazech v mnohotvárném světelném designu Daniela Tesaře. Šéfdirigent Marko Ivanović prošel všemi, především rytmickými nástrahami Martinů partitury. Hlavní roli má sbor a byl to především jeho koncentrovaný výkon, který založil smysl této inscenace. P pod vedením sbormistra Pavla Koňárka se podařilo skloubit tradičně vysokou pěveckou úroveň tohoto tělesa s velice náročnými hereckými, ba i tanečními akcemi.

Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů
Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů

Bohuslav Martinů Gilgameše koncipoval jako oratorium

Vysoce hodnotím také ostravské nastudování Thomasova Hamleta. Základem bylo vynikající hudební nastudování Tomáše Braunera, který za deset let vyrostl v operního dirigenta s citem pro hudební divadlo a s respektem k sólistům. Radovan Lipus ve svém operním režijním debutu nešel jednoduchou cestou vnějškově „efektní“ ambaláže, ale stavěl na propracování hudby v synergii s jejím divadelním vyjádřením. Takový režijní vstup do hájemství opery zaslouží obdiv. Výkony Thomase Weinhappela jako Hamleta a Jany Sibery v roli Ofélie jsem vyzdvihla výše, kontrastem k Ofélii jako nevinné oběti je chladná, tvrdá Gertruda v podání mezzosopranistky Janji Vuletic. Svůj zločin skrývá pod krunýřem vznešenosti, přetvářky, nepřístupnosti a pokud vůbec projeví nějakou emoci, je to spíše strach o svůj život než mateřské city. Zpočátku se zdálo, že Martin Gurbaľ vytvořil krále Claudia stejně jednostrunně jako většinu svých rolí. Ovšem ve scéně modlitby otevřel emoce tohoto vladaře, kterého dostihne tíživý pocit viny. Výborné výkony hlavních sólistů doplnili i další představitelé premiéry, včetně sboru.

Operní soubor roku 2016

Národní divadlo moravskoslezské dlouhodobě patří k favoritům hlavně svou dramaturgií nejen v rámci Nových operních dnů Ostrava, ale i svou ambicí postupně zkompletovat celý smetanovský cyklus, do kterého loni přibyli Braniboři v Čechách, nebo připomenutím Fibichovy Bouře. Jenže inscenační podoba tyto dramaturgické záměry mnohdy nenaplňovala. Operním souborem roku 2016 je pro mě tentokrát ten brněnský – kromě totálního propadu unavené Bizetovy Carmen všechny další inscenace vedle Káti a Gilgameše patří k tomu nejlepšímu, co u nás loni vzniklo – provokativní Powder Her Face Thomase Adèse v hudebním nastudování Marka Ivanoviće, který zprostředkoval sugestivnost výrazově bohaté hudby také v Modrovousově hradu Bély Bartókův hrad v nápaditém propojení se Schönbergovým Očekávání – to vše ve stylově čisté režii Davida Radoka se sólisty z koprodukčního Göteborgu. A Dvořákovu operu Čert a Káča vtipně odlehčil režijní rámec Jiřího Heřmana, který pohádku pojal jako školní výlet.

Inspirace na další dny

Giuseppe Verdi: Nabucco. Dirigent James Levine, režie Elijah Moshinsky. Osoby a obsazení: Liudmyla Monastyrska (Abigail), Jamie Barton (Fenena), Russell Thomas (Ismael), Plácido Domingo (Nabucco), Dmitrij Beloselskij (Zachariáš). Přímý přenos z Metropolitní opery do kin v ČR sobota 8. ledna 18:45 h.

Helena Havlíková
  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.