Chmurných výpovědí o společenském úpadku, experimentů i „experimentů“ - toho všeho se dá v tom nezávislejším popu poslední dobou najít celkem dost. Pořádnou „party desku“ ale aby jeden pohledal, zvlášť dává-li přednost živým bicím před naprogramovanými beaty.
Pro letošek by ale, zdá se, mohlo být vystaráno. Postarali se o to The Black Keys, jejichž čerstvě vydané album Camino splňuje nároky těch, kdo si při poslechu hudby nechtějí připadat zastydle nostalgicky, zároveň v ní ale chtějí slyšet nějakou kontinuitu, vědomí tradice i bezprostřednost a svěžest.
Kvílení osamělého vlka
The Black Keys se dali dohromady před deseti lety v Ohiu, odkud Auerbach a Carney pocházejí. Stali se součástí nové vlny garážového rocku, tažené celosvětovým úspěchem jiné dvojice ze středozápadu - The White Stripes. Písně Auerbacha a Carneyho byly podobně syrové, oproštěné od všeho nadbytečného a provedené s divokou energií. Hudba The Black Keys ale čerpala také z „existenciální“ tradice dřevní hudby, do jejich repertoáru patří i skladby velikána hypnotického venkovského blues Juniora Kimbrougha. I Auerbachův zpěv má blíž ke kvílení osamělého vlka na měsíc než k triumfálnímu ryku nadsamce větřícího kořist.
Důležitý posun ve vývoji The Black Keys znamenal začátek spolupráce s producentem Danger Mouse, který hudbu dvojice rozšířil a lehce modernizoval, aniž by se to dotklo jejích základů. Dodal jí jistou přiměřenou rafinovanost. Loňská deska Brothers v tom ohledu představovala dosavadní vrchol - přesvědčivé a vynalézavě aranžované písně většinou ve středních tempech, rozkročené mezi tísní a legrací. Dvojici přinesla slušný komerční úspěch a cenu Grammy pro nejlepší alternativní album.
Na Camino se Auerbach a Carney nepokoušejí přijít s další várkou téhož, svůj zvuk posunuli tak trochu dál a tak trochu zpátky. Hrají víc fofrem a víc zvesela, šlape jim to náramně. Při poslechu rozumně dlouhé desky (38 minut) se posluchač může docela vyskákat. Nad pružnou rytmiku (ve všech skladbách kromě základních členů hraje ještě klávesista Brian Burton) odsekává rockově napřáhnutá Auerbachova kytara, výsledný zvuk může potěšit i ucho milovníka Rolling Stones v jejich vrcholném období nebo „sedmdesátkového“ rocku. Ten se ale The Black Keys podařilo přetavit v hudbu, na niž se skutečně dá tančit a je navíc zbavena bombastičnosti a dalších projevů nezamýšlené legrace.
Úvodní Lonely Boy desku nakopne a předznamená její náladu - pulzující rytmus, vtipně kolovrátková melodie a odolnost beden testující refrén. Navíc - „Jsem osamělý chlapec“, tahle osvědčená balicí hláška zasloužila připomenutí.
Chytře sypané brambory
Podobnou pobavenou radost přivodí i deset zbývajících skladeb, funkrocková Stop, valivá Gold On The Ceiling nebo jeden z vrcholů alba - na hraně parodie balancující Little Black Submarines. Tenhle hardrockový ploužáček rozdělený na tichou a hlasitou půlku může působit jako aktualizovaná Stairway to Heaven, v níž ale místo okázalé vážnosti zaujal nadhled. Když se do rozmáchlého kytary ozve Carneyho mlácení do bubnů ve stylu „sypeme brambory a pořádně jsme se do toho položili“, je to čirá radost. Producent Danger Mouse ve studiu těm písním dal přesně to, co potřebovaly - čistý a bezprostředně působící zvuk, občas nějakou drobnou „vychytávku“, která ale neředí tah hudby, jež nepotřebude dál upozorňovat na svou beztak zjevnou chytrost.
„Gumuju mozky“, houká Auerbach v závěrečné Mind Eraser. Někdy člověk potřebuje právě tuhle službu. A The Black Keys ji na poslední desce podávají vskutku na úrovni.
