Blbost musí vychcípat, říká režisér Vladimír Michálek

Lidovky.cz: Proč jste se rozhodl adaptovat román Barbary Nesvadbové?
Byla to výzva. Po prvním přečtení jsem si říkal, že to není možné zadaptovat. Je to osobní výpověď, bez lineárního děje. Nechtělo se mi do toho, ale pořád mi to vrtalo v hlavě. Šla z toho nějaká prazvláštní hysterie, která mě zajímala. Byl to dlouhý myšlenkový proces. Já jsem byl původně oslovený producenty, jestli bych si tu knížku nepřečetl, předtím jsem ji neznal. Moje první reakce byla, že to není možné z mého pohledu zadaptovat a tím to zhaslo. Ale nějak se to vracelo, vznikly určitě pokusy. Nejdřív jsem nevěděl, co s tím, ale pak už to nemělo nic společného s tou knížkou, ale s výzvou. Jako když koukáte na kopec nebo skálu a říkáte si, safra, kudy tam vylézt? Mě zajímají ty nesnadné cesty.

Anna Geislerová a Jiří Macháček v dramatu nevěry a touhy Pohádkář.

Lidovky.cz: Je to pro vás i trochu netypický žánr, že? Dá se říci, že Pohádkář je jakási vztahová detektivka...
Já jsem otevřený všem žánrům, nechci se utopit v nějaké depresi. Už jsem starý dost, abych se mohl trochu vyblbnout, v uvozovkách.

Lidovky.cz: Jak jste vybíral herce?
Něco přišlo od producentů, třeba Jirka Macháček, nebo Aňa Geislerová, pak Eva Herzigová. Já jsem chtěl Matěje Hádka. Měl jsem určité podmínky třeba vůči Evě, že s ní musím nejdřív dlouho mluvit a projít scénář. Ona sama věděla, že to pro ni může být velké úskalí.

Lidovky.cz: Jak se vám s Evou Herzigovou nakonec pracovalo?
Úžasně. Ona je strašně pracovitá. Když jsem ji potkal, byla v jiném stavu a čím dál jsme pracovali, tím ten jiný stav nabýval, takže než jsme se dohodli, byla v osmém měsíci. Ale vydržela deset hodin denně.

Lidovky.cz: To byly tak dlouhé přípravy?
Ano, to já dělám vždycky, protože pro mě jsou nejdůležitější přípravy, to potom už mě moc nezajímá.

Lidovky.cz: Postava, kterou hraje Jiří Macháček, má být osudový, charismatický muž...
Tak on je hlavně podvodník, že. Macháček má určitý, pro mě nepochopitelný sexappeal, pro něj ostatně taky... Ale když jsme měli předpremiéry, tak ona tam nastoupí, v kině sedí tři sta ženských a ty na něj řvou, jako když přijde Mick Jagger. Cosi z něho jde, spousta žen na to reaguje. To jsou ty záhady.

Eva Herzigová a Jiří Macháček ve filmu Pohádkář.

Lidovky.cz: Spolupracoval jste na scénáři, nebo to bylo pouze dílo Marka Epsteina?
Pracovali jsme na něm s Markem, zapojili se i herci, pak jsem to ještě z každým probíral zvlášť, aby repliky zněly přirozeně.

Lidovky.cz: Několikrát jste během své kariéry pracoval podle původních scénářů, tak podle předloh, které jste adaptoval. Podle čeho si vybíráte, o čem budete točit?
To je složitý komplex. Znáte to – přečtete dvacet knížek a jedna vám zůstane v hlavě. A protože pořád čtu a baví mě to, je to takové síto. A některé věci se vizualizují, některé ne. Já nemám nějaké životní téma. Ty věci se mě musí nějak dotknout, aby mě zajímaly. A když mě zajímají, tak je jdu prozkoumat.

Lidovky.cz: Sledujete tedy současnou českou literaturu? Co vás v poslední době zaujalo?
V poslední době nic zásadního. Ale zaujal mne jeden mladý profesor na gymnáziu v Semilech, který fantasticky píše, zatím nějaké rozhlasové hry. S ním jsem v čilém kontaktu. Jmenuje se Petr Pýcha a opravdu skvěle píše.

Vladimír Michálek (vlevo) s autorkou předlohy Bárou Nesvatbovou a scenáristou...

Lidovky.cz: Na několika filmech spolupracoval s Jiřím Křižanem, nejznámější je asi film Je třeba zabít Sekala, ale byla to i řada televizních inscenací. V čem spočívalo vaše souznění?
My jsme byli hlavně velcí přátelé. Filmy byly takový vedlejší produkt. On mi trochu suploval otce, které ho už dlouho nemám. Bylo to velké souznění, jako u delfínů. Takové nonverbální. Dokázali jsme dlouhé hodiny sedět a mlčet a pořád to bylo intenzivní. On rybář, já nerybář, chodili jsme spolu na ryby, já bez prutu. Nebo jsme chodili po kopcích, nebo jsme tak seděli.

Lidovky.cz: S kým chodíte teď?
Po kopcích většinou sám nebo s dětmi, a když se vydaří, tak s Haklem. Ten je na procházky ideální.

Lidovky.cz: Nechystáte se převést na plátno nějakou další jeho knihu?
Já bych rád. Ale je to těžké. Mě fascinují Pravidla směšného chování. To je filmově úžasné a ještě navíc je to nepřímé pokračování Rodičů a dětí. Tak to bych strašně rád, to už mám v hlavě dlouhou dobu. Ale to si musím dělat sám, aby mi do toho nikdo nemluvil, protože je to hodně intimní. Naštěstí je to věc, která nestárne, takže není žádný spěch.

Lidovky.cz: Vracíte se rád k některému ze svých starších filmů?
Já se na ně nedívám, ani je nemám doma. Ale když někde zahlédnu třeba fragment Ameriky, tak se u toho dobře bavím. Pozoruju, jak některé věci hezky stárnou. V zásadě to ale nejde, dívat se na to, protože už vidíte jenom ty chyby. To je jako když pošlete dítě do světa. Už je to jeho věc, se kterou já nemám nic společného.

Lidovky.cz: Chystáte teď seriál pro HBO, na který právě probíhá casting. O čem bude?
Jde o adaptaci norské minisérie, je to dost ostrý politický seriál, hodně zajímavý. Je to i z novinářského prostředí, třeba jako redakce Respektu, iHned nebo iDnes. Je to převedené do českých reálií, ale principy fungujou stejně. Po něčem takovém jsme vždycky toužili s Křižanem, a teď to přišlo z Norska.

Lidovky.cz: Seriál vzniká v produkci televize HBO, která poslední dobou produkovala několik zajímavých i českých věcí jako třeba Hořící keř, a trochu tak šlape na paty České televizi. Myslíte, že ČT má ještě potenciál produkovat progresivní věci?
Já nevidím do ČT, ale tady všude funguje určitá, jak to nazývám, plíživá autocenzura, kterou řídí prazvláštní tým mediální komise, lidé, kteří ovlivňují vedení těch televizí, a ty pak zase ovlivňují autory. Říkají jim, co mají psát a z toho pak vzniká takové prazvláštní bezčasí.

Lidovky.cz: Jak to konkrétně myslíte?
Všechno je cenzurované, vedou se debaty, kde se může použít jaké sprosté slovo, jestli tydýt je sprosté slovo nebo ne... Je to už úplně někde jinde než tam, kde by to mělo být. Řídí to politici a mediální komise. Producenti nemají vlastní zdroje, jsou závislí na tom, jestli jim televize něco dá, a televize jim dá jen tehdy, když se to bude moci odvysílat v osm hodin, tudíž se to musí vypípat. Už je problém říct v hlavním vysílacím čase „sperma“, za chvíli bude problém říct pot nebo krev, přitom je to normální tělesná tekutina. Je to absurdní, jde to do autorství a do jazyka. Všechno musí být korektní.

Lidovky.cz: Myslíte, že řízení televizní tvorby směřuje ke sterilitě?
Ta snaha je jednoznačná. Ale doufám, že je tady ještě dost lidí, kteří jim na to kašlou. Kteří jdou mimo instituce. Děti kolem patnácti let jedou v úplně jiných médiích a jiných věcech. Televize je pro ně jenom taková babiččina krabička. Mají jiné hrdiny, jiné hvězdy.

Lidovky.cz: Co se týče televize, je to podle vás už setrvalý stav, nebo se dá tahle instituce ještě nějak resuscitovat? Nebo je to jen problém české televize?
To není problém české televize, je to obecný mediální problém. Ale já vždycky věřím, že zvítězí zdravý rozum. Nové generace už dorůstají, a proto se politici bojí elektronických voleb, bojí se zapojit širší veřejnost, tenhle stav jim vyhovuje. Jako to bylo za komunismu – aby lidi byli najedení, bezstarostní a moc do ničeho nerýpali. Až se začne státní rozpočet pohybovat ve sférách, že bude mít priority třeba ve školství a v kultuře, tak to už uvidíme, že se to hýbe lepším směrem. Že se přestanou bát chytrých lidí, vzdělaných lidí... Záleží na každém z nás.

Lidovky.cz: Takže podle vás už dorostla nová generace, která je úplně odstřižená od komunismu i od porevolučních zmatků?
Určitě, ale ještě to potrvá, než tahle generace začne mít silné slovo. Blbost musí vychcípat.