„Chobotnice na Hrad a Klaus na bagr“, „Bém a Klaus z Česka raus“. Ta hesla blob nepostaví, stejně jako zpívající Aňa Geislerová. Ale o to nejde. Euforie, spontaneita, naivita patří k občanskému hlasu i protestu. Problém ovšem nastává, když nedokážou překrýt argumentační slabost. „Diletanti, kteří jsou v politice, jsou nepochybně diletanty v různých oborech, například v architektuře,“ tvrdil tam textař Michal Horáček. Proto „není dobře, když mění výsledky nějakých soutěží vedených architekty“.
Co to? Nikdo tu neměnil výsledky soutěže, zato někdo nezajistil právní náležitosti pozemků. A pokud někdo něco měnil, tak porota svůj vztah k pravidlům, jejichž plnění měla vyžadovat. Horáčkův výrok dobře ilustruje vyrážení klínu klínem, demagogie „špatné“ demagogií „správnou“. A jakmile se začne bojovat s demagogií pomocí demagogických argumentů, soudný člověk by měl zastříhat ušima. Což je teď případ i těch, kteří té stavbě upřímně fandili.
Přitom ta idea měla šťávu. Představte si, že se píše rok 2020 a ukazujete moderní Prahu cizinci. S první republikou není problém - vládní budovy z té doby ještě fungují. Stalinismus ukážete na hotelu Internacional. Normalizaci na Paláci kultury. Ale na čem tu éru svobody? Má Praha po dvaceti letech demokracie podobné symboly, jaké měla po dvaceti letech první republika? Ano, právě na Kaplického knihovnu si mohli ještě po půlstoletí ukazovat lidé.
Nebudou a šance klesá s rostoucí umanutostí fanoušků blobu. Vytloukajíli demagogii demagogií, de facto jen přesvědčují už přesvědčené. Jak přesvědčit ty kompetentní? Na to recept nemají.
