Otec prodával lístky na vlíčku pod Sokolskou boudou úspěšně se rozpadající na stráni pod vrcholem Černé hory. O těch troskách kdysi výstavní budovy bude také řeč. Stejně jako o tatínkovi. Na úpatí vysokého kopce, kde se nachází on i bouda, leží známé, slavné a mnou z několika důvodů mimořádně oblíbené Jánské lázně. Oblíbené navzdory tomu, co bude následovat. Za tu oblibu může jistý pan Cejnar a pár matek s dětmi.
Nohy mi ujely proto, že se mi dostalo sdělení, které si žádnou jinou reakci nezasloužilo. "Dětské slevy nejsou, nejlevnější lístek pro vás a pro kluka bude 180 korun. Pro každého. Na dvě hodiny. Dohromady tedy 360 korunek."
"Ale my nedokážeme lyžovat bez přestání dvě hodiny. Musíme pít, čůrat, možná i kakat, nejspíš ho to také za chvíli přestane bavit… Nezdá se vám, že to pro pětiletého začátečníka je to poněkud hodně peněz za pár metrů vleku, rozmoklý, zcela neupravený sníh (rolba se prý před několika dny rozbila, pozn.autora) a nevelký svah?" Ptám se. "Jděte si ztěžovat dolů," mávnul muž směrem k Jánským lázním.
Zuřím. Přidávají se ke mně další ženy ověšené dětmi, které tady na té pláničce lyžují za ceny běžné na alpských mnohakilometrových sjezdovkách s řadou atrakcí a upravenými tratěmi. Nechci malovat čerta na zeď, ale tuším, že když se Rakušanům rozbije rolba, mívají zpravidla náhradní. Nezbývá mi, než se nechat vytáhnout alespoň jednou nahoru (byť za 180 korun krát dvě), protože šlapat v lyžákách a s lenivým pětiletým dítětem do kopce se mi zatraceně nechce. Platím 360 korun a asi mám slzy v očích. Ne kvůli těm skoro čtyřem stovkám. Kdysi mne v Rusku do nepříčetnosti přiváděly argumenty prodavaček letenek na vnitrostátní linky: "Pro cizince je to dražší," usmívaly se a prodaly mi letenku za cenu dvakrát větší, než domorodcům. Jak já teď těm Rusům závidím jejich vnitrostátní solidaritu. V českých horách se bezostyšně odírají klienti domácí. Jsme to fakt divný nárůdek.
"Sssss", sykne vlekař zřejmě zděšen odleskem v mém oku. Nakloním se k okénku a on mi opatrně sune 180 korun zpátky. "Ať podlézá," poradí a kývne směrem k Zafárkovi. "Já mám taky děti," dodá s porozuměním.
Vím, že se to nemá, učit děti odmala podvodům. Že to v nich nejdřív zakoření, pak vzklíčí a nakonec vyroste. Z dětí se stanou politici, zloději nebo lobbisté. Nechci tomu napomáhat. Dívám se do očí vlekaře a je mi jasné, že tu nabídku nemůžu odmítnout. Věří mi. Je též zhnusen. Stali se z nás spojenci, spiklenci, bojovníci za práva lyžařů. Vezmu si zpátky půl peněz a Zafárek, elegantně podklouzne pod chapadlem turniketu. Následující den sloužil kolega. Nebyl tak chápavý. Přestali jsme na loučku chodit. Z velké lanovky Černohorský expres jsem viděla, že se stejně rozhodla většina lyžařů. Na vleku jezdili dva, tři zoufalci.
Zmrzlina jen do mističky
Okrádání našinců v českých horách, které se týká především tak jinde hájené skupiny "matky s dětmi", je sice ve světle odposlechů, soudů s exministry, vydírání, lhaní, úplatků a zlodějen na nejvyšších místech problém marginální. Jenže já mám intenzivní pocit, že průšvihy v politice a zlodějna v lyžařském areálu v Jánských lázních je zboží jedné značky. Patří sem i protivná žena od dortů.
"Ne", štěkla. Děti vřeštěly. Lítaly kolem pultů se sladkostmi, křičely jedno přes druhé a některé se mezi stolky a rezignovanými matkami proháněly na umělohmotných imitacích motorek. Přes trochu hluku jsme slibovaly bohatou útratu.
"Máte asi špatnou náladu," otázala se soucitně obsluhy moje přítelkyně Terezka E. Mohla si to dovolit. Její dvouletý Quido patřil do skupinky klidnějších.
"Od rána se mne tady někdo ptá, zda mám zmrzlinu v kornoutu," skoro natahuje prodavačka. "A my jsme vůbec neměly mít ještě zmrzlinu. Kvůli vám, lidem (!) jsme vytáhly tři druhy, co tady máme připravené. A stejně se pořád někdo ptá, zda máme do kornoutu. Jenže my dáváme jen do mističky…" byl to vyčítavý výlev. Odehrál se v cukrárně na rohu náměstí Svobody – jak příznačné. Paní prodavačka nám nakonec zmrzlinu (ne do kornoutu, jen do mističky) prodala.
Psala se zima 2012 a my jsme s tlupou přítelkyň a jejich různě starých dětí přijely do Jánských lázní na dovolenou. Hned po pár dnech mne napadlo, že tady někdo hodně usiluje o to, aby se z proslulého místa stala Hospoda na mýtince. Jak sem vleze nějaký klient, je třeba se pokusit zbavit se ho co nejdřív. Okrást, odradit, znechutit, ať hajzl jede příště do Francie. Nebýt neuvěřitelně shovívavého pana Cejnara, našeho pana domácího, a jeho skvělé kuchyně, připadal by si člověk ve vylidněných lázních jako nevítaný host.
Jánské lázně jsou poslední lázně, ve kterých se o chod věcí stará stát, nikoliv ziskuchtivý byznysmen. Co je horší? V případě našeho státu si člověk není ničím jist.
Žádné dětské slevy!
Kdepak, nevím, co kdo chce vytunelovat, kdo koho podplatil, aby se cena "Jánek" smrskla až na co nejvýhodnější rozměr, kdo chce odtud vypudit návštěvníky včetně těžce postižených dětí, aby celou oblast skoupil za hubičku a přebudoval na tiskárnu na peníze. Mam plné zuby zlodějů a mafiánů z východu, ruských privatizačních skandálů a grandiózních podvodů, které musím popisovat dnes a denně. Do Jánek jsem jela na dovolenou a ne na investigativní výpravu. Hned první den jsem nosem narazila do Sokolské boudy, totálně zdevastovaného krkonošského horského hotelu a ubytovny, který se nachází pod vrcholem Černé hory (1299 m n. m.). Tenhle největší český srub v roce 2008 koupila společnost RODOP, za níž stojí developer a hoteliér Martin Kulík. Prý by nejraději boudu zboural a pozemek nově zastavěl. Jasně, bude to nejlukrativnější.
Ani mne nebaví zjišťovat, kdo to za cestu lanovkou vzhůru vybírá od dospělého 120 korun a za dítě 80. A kdo rozhodl, že magnetické vstupenky následující den neplatí (jejda, kolik maminek to zjistilo, až když je nepustili do lanovky). A také vymyslel bodovou jízdenku, která je děsně výhodná, ale ouvej, nezná dětskou slevu (!) A protože jedna cesta se rovná 55 bodů (nikoliv 50), nikdy vám to nevyjde přesně. Nakonec vrátíte lístek i s pár neprojetými bodíky. Když se to stane každému, jak mne ujišťovala obsluha lanovky, má vlastník areálu společnost Mega Plus v čele s Richardem Kirnigem vystaráno. Zato nemá vystaráno ten, kdo se naivně nechá vytáhnout i se sáněmi a kňučícím potomkem, svačinou a náhradními rukavicemi nahoru a neví, že tahle ubohoučká firma má jen jednu rolbu. Když se jí rozbije, jak stálo fixou napsáno na okénku pokladny v dolní stanici, sáňkařská dráha se stává nesjízdnou. Na to vás ovšem nikdo neupozorní a na dotaz, zda dokážete s děckem sjet na sáňkách, vás nervózní prodavačka lístků vypeskuje, jak to má vědět! Copak ona jezdí na sáňkách? Ona vám jen za dvě stovky prodá možnost to prověřit.
Jen pro dokreslení: bývalému starostovi Janských Lázní Václavu Němcovi prodaly České dráhy 10. října 1994 dolní stanici lanové dráhy na Černou horu za 442 tisíc korun. O tři týdny později prodal bývalý starosta tutéž nemovitost společnosti Alfa-Capital za 900 tisíc korun. A já blbec píšu nějaké články…
Jak uvedly Lidové noviny, stát chce teď, zřejmě naladěn minulými úspěchy, deset lázeňských budov včetně dětské léčebny Vesna a kolonády nabídnout k prodeji za 508 milionů korun. Škoda, že je nemám, Protože až tam příště přijedeme s naší mateřskou bandou, řeknou nám: kdepak, žádné dětské slevy.
