Všimněme si emocionálních adjektiv nevinné a krvelačných, které mají zastřít základní fakta. Všichni víme, že na Izrael z neokupovaného území už léta dopadají rakety, které mají jedinný cíl - zabíjet civilní obyvatelstvo. Nejsou sice příliš účinné, ale o genocidním záměru jejich původců nemůže být pochyb. Vládu Hamásu, která neuznává existenci Izraele, považuje za teroristy dokonce i EU, která už dávno není Izraeli nakloněna.
Jádrem sporu není vymezení hranic, jak říká Barša, nýbrž fakt, že fanatici považují celé území Izraele za okupované a všechny obyvatele, včetně dětí a žen, za legitimní cíl. Proto využila vláda Gazy příměří k dalšímu získání účinnějších střel s delší dráhou letu. Proto také je většina raket odpalována v sobotu, kdy nejsou děti ve škole.
“Odpůrci Izraele,” jsou podle pisatele “organicky vkořeněni v podrobeném obyvatelstvu.” Jaké podrobení, když není Libanon ani Gaza pod Izraelskou okupací! Zřejmě tady jde o podvědomý eufemismus a výraz “vkořeněni” si musíme přeložit jako skryti za zády civilního obyvatelstva, zvláště v nemocnicích, školkách a mešitách, aby při útoku Izraelců došlo pokud možno k co největším ztrátám civilního obyvatelstva.
Je známo, že se Izraelci snaží, aby ztráty na životech byly co nejmenší, většinou varují předem, dobře totiž vědí, že s pozůstalími budou muset dlouhodobě spolužít. To Hamás se snaží, aby poslal co nejvíce žen a dětí do cesty izraelským střelám. Viděl jsem snímky jak je nahání na střechy ohrožených objektů. Hamás může žít jenom z toho, že evokuje obraz civilního obyvatelstva jako nevinné oběti. V Gaze žije v táborech stále ještě polovina obyvatel území, většinou pravnuků původních vysídlenců, protože jim kdysi Egypt odmítl občanství, a jedinou ekonomikou je dodnes zahraniční pomoc.
Barša mluví o izraelském roztáčení bludného kruhu násilí. Měl by spíš mluvit o bludném fanatismu džihádistů. Nemám však pocit, že po téhle vyprovokované prohře nebude Hamás v podobné pozici jako Hizboláh v Libanonu. Vždyť téměř polovina obyvatel Gazy Hamáz nevolila natož džihád, a stejně jako většina Libanonců si řeknou: stálo to za to? A z Libanonu jak známo už dva roky žádné rakety vystřelovány nejsou.
Tragédii dětí v tomhle nekončícím konflliktu nejlépe kdysi vyjádřila premiérka Izraele Golda Meirová: “„ Můžeme Arabům odpustit, že zabíjejí naše děti, nemůžeme jim ale odpustit, že nás nutí zabíjet jejich děti. Mír zavládne teprve tehdy až své děti budou milovat více než nenávidí nás.“