Evropu obchází strašido. Nikoliv ovšem komunismu, ale pravicového radikalismu, nacionalismu, extremismu, rasismu, či možná modernizovaného fašismu.
Ne že bych neuměl rozlišovat mezi levicovým a pravicovým radikalismem a extremismem. Levicoví radikálové, bůhví kým placení (zářným příkladem je Greenpeace) lezou rádi po komínech jaderných elektráren, či do stromů brdských lesů. Nebo jsou to ti, kteří rozvinují prapory s Ge Guevara, miláčkem to liberální a socialistické mládeže Evropy z dob hippies při tryzně v Terezíně.
Beru vážně extremismus, a po výsledku těchto voleb do Evropského parlamentu s mnohem větším znepokojením. Ale ne každý. Zejména, kdy žádné levicové extremistické hnutí neuspělo. Evropa ani Česká republika není ohrožena levicovými blouznivci, ale těmi, kteří volí stejné metody, ale mají na rtech hesla typu : Nic než národ, nebo neexistuje holocaust, nebo …Cizinci ven, apod a nebo těmi, kdo vhodí bytů na ty „smradlavé cikány“ zápalné láhve. To nejsou levicoví radikálové.
Naši levicoví radikálové typu „ Ne základnám“ se sejdou na mítincích, na nikoho nic neházejí, nevytrhávají babičkám plakáty s podporou té které politické formace. Jsou to podstatě stoupenci ghandiho nenásilí v nové éře. Nechtějí pravda radar, ale to dnes kromě bývalé naší vlády a Václava Havla už vlastně nechce nikdo (viz naposledy zahraniční výbor britského parlamentu). Někdy tráví čas po mnoho dnů hladověním. Ale slušný a normální člověk se nemůže jimi cítit ohrožen, i když s jejich názory nemusí souhlasit.
Pravicoví radikálové dnes pochodují např. Budapeští a požadují zrušení trianonské smlouvy, na které jsou postaveny hranice ve střední Evropě po dobu již 80 let, nebo zrušení dekretů prezidenta dr. Edvarda Beneše, které by ve svých důsledcích znamenalo revizi veškerých důsledků 2 světové války ve střední Evropě. A nebo v Holandsku požadují vyhnání cizinců, případně křesťanskou válku proti islámským zemím.
Nepotřebuji k životu levicové radikály, ale netrápí mně a neobávám se jich. Doba atentátnických anarchistů je za námi. Pravicových extremistů se obávám. Nechtěl jsem věřit Jiřímu Paroubkovi, že nelze zlomit ony vajíčkáře humorem či nadhledem. Dal jsem na jeho radu a stal se jedním z mnoha účastníků mítinku ČSSD u Andělu. Nechám stranou své poničené sako. A chci se dokonce vyjádřit neutrálně: Uprostřed nenávistného davu (a zcela nesporně ne levicových radikálů) jsem sice již zčásti začal bát, ale odvážil se ještě tleskat těm na tribuně, kteří stáli uprostřed kanonády vajec, výkřiků a hrozeb. Má dcera (ženy jsou slabší nátury) již měla strach a měla z toho šok.
Nemám rád komunistickou ideologii, nikdy jí nebudu mít rád a budu-li moci věci ovlivnit, udělám vše proto, aby se strana, která se k ní víže, nikdy nemohla jakoukoliv formou podílet na vládě v této zemi. Ale z principu, ne proto, že bych se jich obával. Pravicového radikalismu, extremismu, nacionalismu či polofašimu se již bojím. Ne kvůli reálnému postavení, ale kvůli tomu, že konzervativní a pravicové strany, tak jako již ve světě vícekrát v historii, budou ochotny jej jako nástroje proti sociální demokracii účelově tolerovat, či mlčky podporovat tak dlouho, že může být již pozdě pozdě. Nevěřil jsem, že někdy tato slova vyslovím. Ale v době, kdy bohužel mnozí hovoří o ukončení krize ne dříve než za 5 je beru velmi vážně.
