České předsednictví v Evropské unii to smutně dokládá. Úspěch předsednictví by český zájem dokonale naplňoval. Nejenže se na něm shodovali čeští političtí představitelé, ale tento úspěch by rovněž ocenily ostatní státy. Česko by tím potvrdilo smysluplnost své politické svébytnosti a pochybovačům ukázalo, že i malé státy mohou konstruktivně přispívat mezinárodnímu společenství. Namísto toho se odehrála trapná tragikomedie.
Česká vláda v polovině svého předsednictví padla a politici se začali handrkovat, kdo předsednictví dokončí. Česko tím potvrdilo a prohloubilo negativní předsudky o své nespolehlivosti a neschopnosti. Pokud bude nadále vůbec nějak vnímáno, tak pouze jako zdroj problémů, a nikoliv jako partner k spolupráci.
Fiaskem v čele EU vrcholí dlouhodobá agonie české politiky. Je to agonie myšlenkové vyprázdněnosti a politické korupce, jejímiž nositeli se staly všechny politické strany. Své kořeny má v neoliberálním dohánění Evropy. Češi však při podobných příležitostech v minulosti ukázali, že jsou schopni krize překonat a svým programem politické nápravy nejen pomoci sobě, nýbrž také oslovit svět.
Dohánění jako učení a jako opičení
Česká politika už řadu let postrádá jakýkoliv myšlenkový obsah. Boj o moc, který k politice nutně patří, tudíž nemá charakter ideového střetu o definici a prosazení celospolečenského zájmu. Jde výlučně o střet individuálních zájmů jednotlivých politiků a kolektivních zájmů klientelistických sítí, na něž jsou tito politici se svými stranami napojeni. V takovém prostředí potom není možné ani uvažovat o tom, že by mohlo existovat něco jako celospolečenský zájem. Pokud se působením vnějších okolností přesto objeví, jako tomu bylo u českého předsednictví, je obětován oněm zájmům dílčím.
Nebylo tomu tak vždy. Po větší část dvacetiletí naší demokracie uskutečňovala česká politika „návrat do Evropy“. Tento celospolečenský zájem odpovídá tomu, co historik Jan Křen považuje za základní „tah českých dějin“, tedy tah k Západu v podobě dohánění kulturně a ekonomicky vyspělejších center západní Evropy, a od poloviny dvacátého století i Severní Ameriky.
Na tomto velkém projektu spolupracovaly všechny hlavní politické síly s výjimkou komunistů. K období návratu do Evropy samozřejmě také patří politikaření a korupce, která vzhledem k privatizaci patrně dosahovala ještě větších rozměrů než dnes. Nicméně na rozdíl od dneška tyto jevy netvořily jedinou a výlučnou náplň české politiky, jejímž hlavním cílem a zájmem bylo jako i jinde ve střední Evropě právě dohánění Západu. Politická elita věděla, že pokud v tomto úkolu selže, což se stalo například Mečiarovi na Slovensku, bude občany potrestána.
Vstupem do EU se však tento projekt naplňuje, aniž by politická elita formulovala projekt nový. Politika ztrácí obsah. Zdroj této prázdnoty se skrývá jednak v samotné koncepci dohánění, jednak v neoliberální ideologii ovládající naše dohánění.
Politika dohánění nepředpokládá tvůrčí přístup k řešení společenských otázek, pouze napodobuje. Kdo dohání, ten se v lepším případě učí, a v tom horším pouze opičí, když přebírá vnější znaky jednání svého vzoru. Opičení k vlastní politické myšlence nevede. Učení jí může napomoci. Nesmí se však stát železnou košilí věčného studenta, do níž se zapnuli čeští politici. Liší se pak pouze v tom, koho ze Západu napodobují: čeští atlantisté se zhlížejí ve Washingtonu a Londýně, zatímco kontinentalisté své vzory hledají v Bruselu, Berlíně a Paříži. Ani jedni však nedospívají k tvůrčímu politickému činu, omezují se na přijímání či odmítání nabídek z vnějšku: Lisabonská smlouva a americký radar.
K takovému činu nemotivuje ani ideologie neoliberalismu, která dominuje českému politickému myšlení, podobně jako mu v minulosti vládl marxismusleninismus. Neoliberalismus ve své čisté podobě pop í r á existenci celospolečenských zájmů. Uznává jen zájmy jednotlivých tržních aktérů, které se naplňují jejich vzájemnou soutěží. Nařizuje převést rozhodování státu na rozhodování tržní: privatizací veřejných služeb, reformami veřejné správy podle firemních receptů a heroizací postavy Manažera či Krizového Manažera jako novodobého mesiáše. V české politice se setkáváme s rozředěným neoliberalismem, i ten však stačí na to, aby definoval základní pojmy politické debaty a formoval představy většiny politických stran nalevo i napravo.
Tvůrčí politický čin nemůžeme očekávat ani od těch, kteří se na současné politické scéně staví proti napodobování či odmítají neoliberalismus. Neoliberální prezident se vymezuje vůči napodobování Západu svými ostře formulovanými slogany. Staví však pouze na svých osobních sympatiích a antipatiích, které nemohou sloužit jako politický program.
Ani napodobováním, ani neoliberalismem nebyli výrazněji zasaženi komunisté. Jejich bezmyšlenkovitý provincialismus a společenská izolace však pouze připomínají, že neoliberální dohánění přes všechny své vady rozhodně nebylo ještě tou nejhorší možností.
Zkorumpované strany
Konkrétní odpovědnost za vyprázdněnost české politiky nesou její hlavní hráči – politické strany. Jejich myšlenková orientace hraje v politickém jednání druhořadou roli. Rozhoduje přístup ke zdrojům, tedy to, zda se strana účastní vlády, a tím i přerozdělování veřejných prostředků, či nikoliv. Obsazení relativně druhořadého ministerstva pro místní rozvoj se kvůli penězovodům tohoto úřadu stává hlavní politickou trofejí. Myšlenky jdou stranou. Zatímco opoziční ODS ostře odsuzovala evropskou ústavní smlouvu, titíž politici ve vládních funkcích za téměř totožný dokument bojují. Zatímco politici vládní ČSSD vedou neformální jednání s USA o zapojení do protiraketové obrany a posílají naše vojáky do Afghánistánu, opoziční ČSSD o tom nechce slyšet.
Právě dvě největší strany nesou největší díl odpovědnosti za současný stav. ODS staví vládu na přeběhlících, čímž povyšuje korupci na konstitutivní princip české politiky. Nicméně z neoliberálního pohledu jedná racionálně. Pokud do vládní většiny chybí nějací poslanci, je třeba vytvořit trh poslanců a potřebné množství si tam nakoupit. ČSSD, jejíž zátěž korupcí umožnila vytvoření takového trhu, dává opakovaně na odiv svoji myšlenkovou prázdnotu. Její lídři se netají tím, že budou dělat především to, z čeho mohou vytlouct nárůst obliby u voličů. Z neoliberálního pohledu není této strategii co vytknout, sociálně demokratická firma jedná podle průzkumu voličského trhu.
Nelze zapomenout ani na dvě menší strany. Myšlenkové veletoče lidovců patří k českému politickému folkloru, zajímavější je však Strana zelených. Definuje se jako strana nového typu, která coby svědomí české politiky chce přispět k její očistě. Toto svědomí českou politiku jistě nehryže. Nejenže zelení vstoupili do vlády postavené na korupci, skousli aféry koaličních partnerů a mimo resort životního prostředí nic zeleného do české politiky nepřinesli, ale navíc vnitrostranickými čistkami a válcováním oponentů ukázali, že se nijak neliší od ostatních. Zelení tak jdou ve stopách ODA a Unie svobody, které se pok u s i l y vnést do české politiky nové myšlenky a snad i mravní zásady, aby skončily v zapomenutí rozloženy vlastní korupcí.
Smutný konec reformních stran dokládá, že náprava české politiky se nemůže uskutečnit úsilím jedné strany v rámci stávajícího, korumpujícího politického systému. Je třeba ústavních změn, které by regulovaly politické strany, posílily politické aktéry v oblastech politického rozhodování a oddělily je od rozhodování odborného. Je třeba rovněž dalších společenských změn přehodnocujících vztahy mezi státem, trhem a společností.
Hvězdné chvíle českých dějin
Čas nápravy možná přichází. Thomas Jefferson soudil, že politický systém by měl zažít každých dvacet let revoltu, pokud si má udržet svobodu a spravedlivé vztahy mezi vládnoucí elitou a ovládanými. Především však právě velké pokusy o nápravu společenských poměrů představují v českých dějinách ony zřídkavé momenty, kdy Češi vstřebávají podněty západních kulturních center a současně překonávají jejich pouhé napodobování.
Sami inspirují ostatní mocnými politickými a kulturními impulzy, které přinášejí mimo řešení bezprostředních českých otázek také širší regionální či univerzální přesah. V těchto chvílích je zodpovězena česká otázka po smyslu svébytné existence malého, a v globálním rozměru stále se zmenšujícího národa. Tři takové pokusy stojí za bližší zmínku.
V pozdním středověku, kdy římská církev ovládá ideový a duchovní život evropských pospolitostí, je církevní reforma jednou z největších politických otázek. Hus a jeho následovníci přicházejí s pokusem nápravy církve, jehož důsledky daleko přesáhnou poměry svého vzniku. V devatenáctém století, přezdívaném století národů a nacionalismů, hledají čeští obrozenci a jejich následovníci řešení otázky národní. Palacký a Masaryk svou koncepční a politickou prací připraví rozpad nereformovatelného rakouského impéria a dají základ nové střední Evropě. Ve dvacátém století, poznamenaném střetem masových ideologií, se českoslovenští reformní komunisté v šedesátých letech pokusí humanizovat komunismus. S napětím je sledují jak ostatní komunistické státy, tak západní levice. Násilné zlomení jejich pokusu zásadně ovlivňuje politické myšlení na obou stranách železné opony.
Naše poslední revolta z roku 1989 charakter podobného impulzu nemá. Jedná se nepochybně o významný akt našeho osvobození, ale přichází zvenčí. Češi v něm nehrají roli průkopníků, nijak podstatněji k němu nepřispívají a nejsou na něj připraveni. Naděje, s nimiž se část Západu upíná k novým elitám jako k nositelům evropské politické obnovy, jsou nutně zklamány. Václav Havel nedokáže převést svůj hrdinný odpor vůči totalitě ani svoji esejistickou vytříbenost do tvůrčího politického programu. Václav Klaus se díky své odborné erudici a politickým schopnostem stává v 90. letech kompetentním organizátorem českého dohánění, více však světu nabídnout nemůže.
Nové fórum
Přesto sametová revoluce může dnešek inspirovat. Letos na podzim se mají konat předčasné parlamentní volby. Od stávajících politických sil ani od případných nových reformních stran vstupujících do stávajícího systému nelze čekat žádnou nápravu. Do české politiky by však mohlo vnést pohyb široké hnutí inspirované zkušeností Občanského fóra. Toto hnutí by spojovalo lidi s naprosto odlišnými politickými názory: nestraníky připravené k veřejné angažovanosti s těmi představiteli současných stran, kteří si uvědomují neudržitelnost současných poměrů a neschopnost vlastních stran přispět k nápravě. Smysl jeho dočasné existence by spočíval v usměrnění společenské frustrace do mohutné vlny sametové destrukce, která by bez použití násilí smetla současný zkorumpovaný systém i s jeho představiteli.
Toto nové fórum by načas přeneslo politiku ze stávajících nedůvěryhodných struktur do ulic a na náměstí. Jeho hlavním úkolem by byla organizace masového bojkotu podzimních voleb a pořádání alternativních veřejných shromáždění, z nichž by vzešly nové politické síly obnovené demokracie. Odmítnutím podzimních voleb by občané řekli jasné ne požadavkům stávající politické elity na legitimizaci jejího dalšího nekompetentního a nemravného působení. Současně by vytvářeli elitu novou, která by připravila novou ústavu a předložila ji občanům ke schválení v referendu. Tato revoluce by řešila především problém český. Nicméně jako několikrát v minulosti by oslovovala i Západ, který se dnes potýká s podobnou krizí politické legitimity.
Naše současná krize nabízí příležitost ke změně. Můžeme si vybrat: buď se v následujících měsících této příležitosti chopíme, nebo se můžeme i nadále divit a stydět za své politiky.
