Philippe Starck (1949) bývá s oblibou označován za enfant terrible designu. V sedmdesátých letech na sebe upozornil lampou s názvem Easy Light (1978), připomínající obyčejnou tyčovou zářivku, již lze položit na zem nebo opřít o zeď, a nedlouho poté rovněž svojí filozofií demokratického designu.
Zhruba ve stejné době zaujal veřejnost i interiéry dvou veleúspěšných pařížských klubů La Main Bleue (1976) a Les Bains Douches (1978). Za pár let, v roce 1985, následovala nabídka od samotného Francoise Mitterranda, který si Starcka vybral, aby mu navrhl interiéry své soukromé prezidentské rezidence v Elysejském paláci. O rok později pak jeho stoupající věhlas potvrdily interiéry a zařízení kavárenského řetězce Café Costes. Právě ty začaly psát novou kapitolu v chápání kaváren a restaurací.
Starck se bleskurychle ocitl ve společnosti těch nejproslulejších architektů a designérů. Všichni ho pronásledovali, každý ho toužil napodobit. Mezitím se v jeho pařížské kanceláři objevili zástupci i tak věhlasných italských nábytkářských firem s velkým smyslem pro módu a nové trendy jako Kartell, Target nebo Alessi a ze Starckovy dílny začaly vycházet čím dál ušlechtilejší a líbivější předměty či nábytek z umělých hmot. Třeba jeho lis na citrusy Juicy Salif připomínající pavouka navržený pro firmu Alessi (1990).
Už v roce 1994 se projevil cit designéra Philippa Starcka pro spojení originality s funkčností i při navrhování koupelnových sérií.
Židle Louis Ghost pro Kartell (2002) ve stylu Ludvíka XV., ale vyrobená z průhledného polykarbonátu. Svítidlo Gun Lamp (2005), lampa s černým stínidlem a pozlaceným podstavcem ve tvaru zbraně pro Flos. To jsou tři příklady dnes již slavných ikon designu, se kterými se běžně setkáváme v každodenním životě.
Tím však přehled Starckovy tvorby zdaleka nekončí, patří do ní totiž také návrhy karoserií automobilů, motorek, hotelové lobby, motorové čluny, jachty a celá řada dalších objektů.
Philippe Starck byl jednou z hvězd letošního milánského týdne designu. Na každém kroku mu byly v patách televizní štáby a zástupy fotografů. Díky velmi populárnímu televiznímu pořadu Design for Life z produkce BBC se stal pro širokou veřejnost zosobněním mnohostranného, kreativního návrháře. Není proto divu, že během našeho rozhovoru se za oknem shromáždil houf mladých lidí, kteří za nadšeného mávání přitiskli na sklo roztomilý nápis „Bonjour, Philippe!“. Starckovi se totiž podařilo to, na co se jeho zhruba stejně staří kolegové ani neodvažovali pomyslet - získat si popularitu, díky níž se může směle rovnat rockovým hvězdám.
Oblá vana z akrylátu (tloušťka 5 mm) z dílny Philippa Starcka hnula prostorem, aniž by zvedla vlastní kotvu.
Svou první otázkou připomínám Philippu Starckovi jeho někdejší provokaci: „Před čtyřmi lety jste sám sebe označil za profesionálního snílka...“ - „To platí stále. Nic se na tom nezměnilo a je tomu tak i dnes! Jinak bych se totiž nepustil do tohoto nového dobrodružství,“ designér ukazuje na svou půvabnou a lehce působící pohovku Uncle Jack pro Kartell, „Jedná se o celosvětově první větší kus nábytku bez jediného šroubku, hřebíku nebo svaru, který představuje inovaci i po technické stránce. Jen vývoj Uncle Jacka trval čtyři roky a tato pohovka podle mě otevírá novou kapitolu v historii výroby nábytku!“
Dodávám, že půvab nové sedačky je Philippovou zásluhou. Tento vzdušně lehký kousek nábytku totiž ve skutečnosti váží celých 32 kilogramů. Přesto vypadá, jako by se vznášel, a bez odpovídajícího pozadí takřka nejde vyfotit, jako by byl pro objektiv fotoaparátu, který není tak citlivý jako lidské oko, neviditelný. Zároveň Starcka opět posunuje o něco blíže k jeho slavné koncepci „non product“, podle níž nábytek budoucnosti odráží jednoduchost, etickou čistotu, ducha a krásu. Po úspěchu už zmíněné polykarbonátové židle Louis Ghost a polypropylenové pohovky a křesla Bubble Club (2001) je spolupráce Starcka s firmou Kartell opět bohatší o další kus nábytku.
Přes veškerou svou oduševnělost, filozofování i vtipkování je Starck designérem velmi konkrétním, ať už jde o zubní kartáčky, motocykly, nebo třeba luxusní jachtu. Dokázal ze sebe navíc vytvořit světoznámou značku, a to v prostředí, kterého se popularita příliš netýkala: designéři bývali známí pouze lidem z oboru, široké veřejnosti v podstatě vůbec.
Se smíchem prohlašuje, že je tak trochu jiným designérem: „Jsou například fantastičtí designéři, kteří tvoří pro uznání jiných fantastických designérů, aby se poté mohli vzájemně kochat svými fantastickými výtvory. Já jsem jiný, mám za to, že je třeba porozumět tomu, o co vlastně jde, jaký to má celé účel, a že je třeba orientovat se na člověka, na život.“
Nová restaurace slavného designéra Starcka
Dále se designéra ptám, jak se podle něj změnila jeho role v posledních letech: „V podstatě se nezměnila. Ovšem jsou designéři a designéři. Existuje spousta různých druhů návrhářů. Jsou designéři, kteří navrhují úžasné věci, a díky tomu bohatnou. Jsou designéři, kteří se naopak soustředí pouze na marketing, aby toho jejich firma prodala co nejvíc. Jsou designéři, kteří se snaží přistupovat k věcem z kulturního, intelektuálního hlediska.
A pak jsou tací,jako já, kteří by rádi vytvořili něco jednoduchého a dobrého, něco, co tu ještě nebylo, a pokud možno taky levněji než dosud!“ Salone del Mobile se účastním pravidelně, situaci v designu sleduji. A mám pocit, že v poslední době se situace změnila kvůli krizi. V oboru je méně peněz, vytrácí se chuť experimentovat, oponuji Starckovi, který mě však rychle vyvádí z omylu: „Není to tak. Pokud máte úspěch, tak se vás v podstatě problémy netýkají, protože máte peníze i možnosti. Zároveň vás značky a výrobci berou jako investici. To, co do vás investují, je jejich provozní kapitál.“
Pro Philippa Starcka je to, zdá se, takhle jednoduché. Alberto Alessi, majitel italské rodinné firmy Alessi, dal jednou k lepšímu historku o tom, jak několik měsíců jednali o nápadu na nějaký nový předmět do kuchyně, načež Starck prostě zmizel, protože je to přece hrozně vytížený člověk. Zhruba za půl roku dorazil dopis odněkud z Brazílie, ze kterého vypadl složený ubrousek. Na zadní straně ubrousku byl nákres slavného lisu na citrusy Juicy Salif, který dobyl kuchyně čtyř kontinentů.
Možná vám Juicy Salif postříká šaty, prohlásil o něm kdosi, ovšem oděv zničí bezpochyby krásně. Dodá vaší kuchyni něco navíc. Což zdůrazňuje i sám Starck: „Nějaký prima předmět v našem okolí může být důležitý. Ne že by někomu dokázal změnit život, ale má svůj význam. Například nikomu jen tak nepřivede zpátky ženu nebo muže, ale možná mu bude připomínat, že ve vztahu, který je nyní v krizi, bylo kdysi také něco poetického, romantického a bláznivého.“
Ani Philippe Starck neměl vždycky šťastnou ruku. Například efektní motocykl navržený pro značku Aprilia si zdaleka nezískal srdce všech motorkářů a ani po technické stránce nebylo jeho hodnocení zrovna nejlepší. V případě Starcka jde však spíše o výjimku potvrzující pravidlo.
Tato křesla navrhovla pro značku TOG Philipe Starck.
Každý, kdo vyzve krále Philippa ke spolupráci, jako by uzavíral smlouvu na úspěch, který designér přitahuje jako magnet. Například jeho jachta Venus pro Steva Jobse, na níž společně pracovali pět let, je efektní, ladná a nenucená, jeho lampy, lustry nebo sluchátka jsou prostě úžasné a díky již zmíněnému nábytku z umělé hmoty vznikla přímo nová škola, která má tisíce následovníků a napodobovatelů. A o tom, že umí úspěšně navrhovat nábytek nejen z umělé hmoty, svědčí jeho skvělá pohovka My World z produkce firmy Cassina (2013) nebo neodolatelně pohodlná postel Frere Jaques (1999) též pro Cassinu.
Projevem jeho eklektického, inovativního i provokativního ducha byla publikace z roku 1996 Good Goods (Dobré zboží), jakýsi tematicky členěný katalog „neproduktů“ pro „nezákazníky“ na morálnějším trhu budoucnosti.
A rozhodně stojí za to připomenout si také Starckovu filozofii, která je přinejmenším stejně tak krásná a harmonická jako jeho předměty: Ať už člověk navrhuje jakýkoliv předmět v jakékoliv formě, nikdy nesmí zapomínat na to, aby jím zlepšil život co nejvíce lidem. Co na to říct? Snad jen: Bonjour, Philippe, et bonne chance!
