Když v roce 2001 rádia začala do omrzení omílat hit o „branách z písku, co brání světlům někde v nás“, domnívala jsem se, že píseň s nabokovovským názvem Lolita zpívá mladý muž jménem Kryštof.
O pár let později a po několika dalších deskách (loni Rubikon) se v Česku nenajde nikdo, kdo by jméno Richarda Krajča (29) neznal - i kvůli rozvodu se zpěvačkou Ivou Frühlingovou. Jeho havířovská kapela Kryštof loni na podzim absolvovala veleúspěšné turné. A za poslední album dostali tři sošky Andělů.
„Můj jediný sen bylo vydat desku,“ říká v jednom z trendy barů v pražském Obchodním centru Letňany dlouhovlasý a skromně působící zpěvák s tím, že „je ze všeho překvapený, že je totiž stále ten elektrikář“.
A říká to tak, že vás ani nenapadne pochybovat o jeho slovech. Ale nesmíte zapomenout, že před sebou máte jednoho z nejuznávanějších mladých herců, který byl letos za roli Richarda III. nominován na Cenu Thálie. A který kdysi získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku.
Hamleta si dokonce zahrál dvakrát - poprvé hned po absolvování konzervatoře v ostravském divadle Petra Bezruče, podruhé ve zlaté kapličce.
Média mu přezdívají „český Brad Pitt“ a píší o něm jako o „renesančním umělci“ vzhledem k tomu, že kromě skládání písní, psaní textů, zpěvu a hraní ještě moderuje (televizní pořad pro teenagery Medúza, ale naposledy i předávání hudebních cen Anděl). „Neumím ani notu, skládám i hraju tak, jak to cítím. Nedělám nic podle nějakého programu,“ říká a zapaluje si další cigaretu.
Máte, po všech těch úspěších, před sebou ještě nějaké mety?
Všechny své mety jsem už dávno překonal a žádné před sebe nestavím. Čekám, co se stane. Ale hlavně, život není o metách.
O čem je?
To je na filozofickou rozpravu. Život je o tom, co každý z nás chce. Jenže to pozná až tehdy, když život prožívá. Zažil jsem, o čem se mi nikdy nesnilo, a zjistil jsem, že Andělé nebo vyprodaná T-Mobile Arena nejsou všechno. Můžete se z úspěchu zbláznit, můžete si myslet, že jste výjimečný, ale v žití vám to nepomůže. Spíš by člověk měl po sobě zanechat něco smysluplného.
Vaše hudba se tak dá vnímat.
Svým způsobem ano. I divadlo, jenže to je všechno nehmatatelné. Mám na mysli děti. Ty jsou smyslem života, proto existuje žena a muž. Bůh věděl, proč to takhle zařídil.
Mluvíte jako Bob Dylan ve svých pamětech, kde píše, že chtěl spokojenou rodinu, ne slávu. Jde o to, zda mu věřit.
Je ale popularita a popularita. Jedna je o respektu - abyste mohl být svobodný a mohl se hudbou živit, a ne zkoušet po večerech, tak popularitu potřebujete. Jenže pak je ještě jedna stránka - bulvár nebo to, že vás někdo napadá a vy nevíte proč.
Dá se na tuhle druhou popularitu zvyknout? Na chatu LN o vás někdo napsal, že jste komerční srágory.
(trochu zvýší hlas) Jestli jste to četla dobře, byly tam i názory, že jsme kapela, co dělá pop jinak…
…neříkám, že jste komerční srágory.
Pro někoho jste komerční, protože prodáváte spoustu desek. Pro někoho nekomerční, protože děláte věci po svém. Nedávno jsem dostal mail, kde mi někdo psal, že nechápe existenci takového zmrda, hajzla a následovalo patnáct řádek dalších nadávek. Docela mě to rozesmálo, ale na druhou stranu mi toho člověka bylo líto. Musel vynaložit dost energie, aby to napsal. Možná je to ale lepší, než kdyby někde něco rozflákal. Dřív bych to asi řešil víc.
Měl jste idola, který vás zklamal?
Bylo mi sedmnáct a s kamarádkou jsme byli na našem prvním velkém festivalu. Ztratila se mi a já jí potřeboval dát vědět, že nám brzy jede vlak. Zrovna byl na pódiu zpěvák mé oblíbené kapely Priessnitz Jarda Švejdík, já je zbožňoval. No a on mě odfuckoval. Dneska už se na to dívám jinak, nemůžete se věnovat každému, kdo k vám přijde.
Teď vydáváte s kapelou Priessnitz na stejném labelu. Vzpomínáte ještě na dobu, kdy jste s demáčem obíhal vydavatelství a nikde vás nechtěli?
Chtěli nás v Universalu, ale řekli nám, že bychom museli být víc funky, že jinak bychom byli konkurence pro Chinaski. Řekl jsem ne a oni také řekli ne. Nakonec se náš demáč shodou okolností dostal do EMI. Nikdo ten úspěch nečekal.
To si museli v Universalu rvát vlasy…
Když vyjela Lolita do éteru, ozvali se nám zpátky z vydavatelství, kde nás odmítli, že vykoupí naši smlouvu, že zaplatí smluvní pokuty. Zdálo se nám to dost divné. Je pravda, že Martin Červinka z Universalu říkal v rozhovoru, že ho mrzí, že nepodepsal smlouvu s námi. To je fajn. Stejně tak když se v nějaké recenzi dočtete, že ta a ta kapela má texty, jako píše Krajčo, že je to krajčovina.
Chodí herci z Národního divadla, kde hrajete, na koncerty Kryštofa?
David Prachař se byl podívat v T-Mobile Areně a říkal, že se mu to líbilo. Pepa Vinklář si zase nechal přetáčet naše cédéčka na kazety, ale zajímaly ho víc texty, o nich jsme si povídali. Je fajn, když přijdete po Andělech do divadla a kolegové vám pogratulují. Cítím, že herci berou mou muziku.
Když hrál v divadle na Broadwayi rapper P. Diddy, fanynky vyprodaly představení. Chodí do vaší šatny v Národním divadle?
Do šatny ne, píšou na netu. Ti, co mě mají za zpěváka, se pak diví, když mě vidí v Richardu III., a naopak. Jsem rád, že mě lidi můžou hodnotit podle mé práce a ne podle bulváru. Fanoušky jsme si vychovali: když jsme loni vydávali Rubikon, lidi debatovali na fóru, s jakými slovními hříčkami přijdeme tentokrát. Vědí, že naše texty jsou malé šifry, že je to poezie.
František Halas hledal slova ve starých slovnících. Jak vy obohacujete slovní zásobu?
Čtu. Ideální jsou i veršované divadelní hry, třeba Shakespeare nebo Rostand se svým Cyranem - vidíte, jak jednu větu dokážou rozvést přes celou stránku. V tomhle je opravdu obdivuju.
Někde jste říkal, že jste četl Solženicyna. Kvůli Lolitě si z vaší četby člověk vybaví spíš Nabokova. Máte rád ruskou literaturu?
Já ty Rusy zas tak nemusel…
…já myslela, že na nich ujíždíte.
Lolita je spíš kult. Mě zajímal i Nabokovův osud, jeho kniha byla považována ve své době za porno. Zajímají mě lidské osudy, co lidi potkává, jak se na ně ostatní dívají kvůli jejich názorům, kvůli jejich práci. Jak společnost funguje a jak se neměří stejným metrem.
Například?
Teď je to krásně vidět na našich fotbalistech. Dnes (předminulý pátek) jsem si přečetl, že je vlastně úplně v pořádku, když si vyhodili z kopýtka, jsou to přece naši rytíři. (ironicky) Kdyby se tohle stalo umělci, táhlo by se to s ním kdovíjak dlouho. Kdyby to udělala modelka, byla by hned děvka, zpěvák zas kurevník, ale u fotbalisty je to v pořádku.
Proč myslíte?
Lidi je mají za božstvo. Mě se třeba nedávno v rádiu ptali, kdy si začnu poctivě vydělávat… Vezměte si, že pro fotbalistu není problém zaplatit pokutu milion korun, ten vydělá za tři minuty na hřišti. Nevím, jestli je tohle poctivější vydělávání peněz než naše řemeslo. Sportovci jsou idolové, my šašci, póvl.
Dvojí metr jste zažil i vy, když jste odmítl hrát na playback, dnes je to normální…
Ano, hned jsem byl pozér a fracek, kterej si neváží toho, že dostal příležitost zazpívat v osm večer na Nově. Dostali jsme za to pěknou sodu. O dva roky později člověk ze SuperStar, který byl na té Nově půl roku, říká to samé a hned je ikona. Ale je to asi v pořádku, že lidi brali Anetu, byli zfanatizovaní tou soutěží. Nicméně nikdo nám nemůže upřít, že jsme na tohle upozorňovali jako první. To už tak bývá, že průkopníci dostanou přes držku.
Jak jste se dostal k tomu Solženicynovi a jeho Souostroví Gulag?
Můj dědeček byl perzekvovaný komunistickým režimem. Díky jeho postoji ke společnosti a ke komunistické straně jsem získal jednak určitý pohled na tehdejší režim, jednak jsem se dostal k věcem, jako bylo Souostroví Gulag, ke kterým bych se jinak nedostal. Děda mě hodně ovlivnil. Říkal mi, jak to v Sovětském svazu fungovalo, že se v tamních gulazích děly stejné věci jako v koncentračních táborech. Jen se o tom nesmělo mluvit - myslím, že v Rusku jsou gulagy dodnes.
Za co byl děda perzekvován? Je také z Havířova?
Je z toho kraje. Jeho maminka byla Němka, byl naverbován do wehrmachtu, takže…
…dějiny střední Evropy.
Právě. Po válce tady zůstal. Měl prostřelenou lopatku a koleno, ve válce byl hodně zraněný. A navíc mu komunisti brali plat. Zůstal tady kvůli své lásce, mé babičce. Kdyby tenkrát odešel, měl by lepší život.
Ve hře Černé mléko hrajete Rusa. Pomohla vám četba ruských autorů ve vaší roli?
To se dá těžko říct. Mám to tak, že hraju, jak bych se asi v dané situaci choval já. Sice se jmenuji Levčik, ale je to Richard Krajčo v té a té zemi a v té a té době. Samozřejmě že musíte mít nějak zvládnutý charakter, ale já nehraju, já žiju.
Jak ventilujete emoce po představení?
Právě proto, že s emocemi pracuju, tak se ve mně kumulují. A to mi umožňuje pracovat s nimi dál.
Chcete říct, že si od nich odpočinete tak, že napíšete báseň?
Ano, nebo píseň.
Já to myslela tak, že herci jdou třeba po představení do baru.
Ne, to ne. Nemám k alkoholu kladný vztah, což neznamená, že si občas nedám někde panáka. Mám k němu ale odpor v tom smyslu, že bych ho musel konzumovat dnes a denně a ve velkých dávkách. Myslím, že pití nikomu v ničem nepomáhá. Více si odpočinu tak, že přijdu domů a vypnu: dám si cigaretu, tři čtyři hodiny si povídám se svou partnerkou (Martinou Poulíčkovou), hrajeme karty, miny na počítači nebo propojíme notebook a počítač a hrajeme hry.
Jak to stíháte, relaxovat s přítelkyní, když máte tolik aktivit?
Člověk si čas uspořádá. S Marťou jsme si zvykli ponocovat. Vynahrazujeme si, že se přes den tolik nevidíme. Mám za sebou dost těžkej pracovní rok - od ledna do března jsem zkoušel Richarda III., v dubnu točil desku v Bratislavě, od února do listopadu natáčel seriál Hraběnky pro ČT. Marťa byla neuvěřitelná, chápala to. Je strašně důležitý, když nemusíte mít pocit viny, když nepadají dnes a denně výčitky. A je fajn, když je na vás partner pyšný.
Čím jste chtěl být jako dítě?
Doktor. Miloval jsem babičku a dědečka a chtěl jsem přijít na lék, který by zajistil, aby neumřeli a zůstali se mnou navždy. Nedovedl jsem si to bez nich na světě představit.
A jak jste dospěl k elektrikáři, kterým jste se nakonec vyučil?
Můj strejda byl elektrikář. Mě nechtěli pustit na gympl, protože jsem měl trojku z češtiny, a tak se rozplynul můj sen o medicíně. Strejda měl takovou skříň, kde měl nejrůznější pájky a šroubky. Pro mě to byl vzrušující a krásný svět i proto, že elektřinu nemůžete uchopit, ovládnout.
Jak jste mohl mít trojku z češtiny?
Kvůli pravopisu. Ale teď po Andělech jsem dostal mail od třídního učitele ze základky, měl nás na výtvarnou výchovu. Byl úžasnej, používal ale fyzický tresty.
Tahal vás za vlásky u uší jako u nás na základce?
Ano, ale měl absolutní respekt a nikdo na něj nevzpomíná ve zlým. Myslím, že dneska by spousta žáků fyzické tresty potřebovala. A můj třídní mi tedy napsal mail, že si mě moc váží, že nikdy nepředpokládal, že zrovna já se prosadím. (směje se) Ale jak říkal Napoleon, každý pěšák má v torně maršálskou hůl. Tohle je pro mě moc důležitý, když dostávám kvůli svým názorům přes držku. Tohle je pro mě odměna.
Nemaloval jste náhodou? Mám pocit, že umíte všechno.
Maloval, chodil jsem do výtvarného kroužku, dělali jsme třeba linoryty. Také jsem chodil do archeologického kroužku, různě jsme jezdili po vykopávkách. Můj třídní vždycky říkal, že není důležité mít nabiflováno, ale záleží, jaký je člověk uvnitř.
Má někdo z rodiny talent?
Maminka hrála na kytaru, učila mě základní akordy. Herectví ale u nás nikdo nedělal.
Chtěl jste na konzervatoři studovat hudbu, nakonec jste se hlásil na herectví. Jaké byly přijímačky?
(usměje se) Dostal jsem za úkol zahrát, že jdu na námluvy své hluchoněmé dívky za jejími hluchoněmými rodiči. Vybruslil jsem z toho tak, že jsem vešel do místnosti, a řekl: „Dobrý den.“ Předseda poroty odpověděl: „Dobrý den.“ A já: „Jsem tu správně u rodičů své hluchoněmé dívky?“ A on: „Ano.“ Já řekl, že určitě ne, protože rodiče mé hluchoněmé dívky jsou hluchoněmí, a odešel jsem. Jim se to asi zalíbilo, vzali mě.
Vy jste asi dítě štěstěny.
Asi ano, asi někdo nade mnou drží ochrannou ruku. Myslím, že tohle je záležitost Pánaboha. Člověk si ale musí vše vydřít, lidi často nevidí ty stovky hodin ve zkušebně s kapelou ani hodiny zkoušení na divadle.
Máte nálepku nejmladšího Hamleta v Česku. Ptal jste se někdy režiséra, proč vás tenkrát obsadil?
Viděl mě ve Skleněném zvěřinci. Proč takhle strašně moc zariskoval, dodnes nevím. Pro mě to byla v podstatě druhá divadelní role, neměl jsem co ztratit. A možná to, že mi tolik lidí nevěřilo, mi dalo sílu, abych tu roli zvládl.
Spousta herců si Hamleta nezahraje nikdy.
Já za to ale nemůžu.
Já vám to nevyčítám.
Mám štěstí, vždycky jsem měl hezké role. Kdyby mi někdo před sedmi lety řekl, že budu hrát v Národním divadle hlavní role, vysměju se mu. Je to opravdu zvláštní, ale to je tak všechno, co k tomu můžu říct.
Herci jsou pověrčiví. Máte nějaké rituály?
Ne. Ale moje maminka vykládá karty, dělá horoskopy, tomu věřím. Ještě se nikdy nespletla. Jen jsem časem zjistil, na co se ptát a na co ne.
Na co ne?
Na vztahy, tam totiž není co řešit. Když je člověk zamilovaný, musí si projít vším, ať chce nebo ne. Někdy si nechám poradit, když se mi třeba sejde víc pracovních nabídek.
Nikde nemluvíte o tátovi. Vaši se rozvedli?
Ano. Tátu jsem zažil do devíti let. Vedl mě k fotbalu, byl fotbalista. Byl asi zklamaný, když jsem s tím v patnácti sekl, protože jsem chtěl dělat muziku. Myslel si, že to můžu ve fotbale někam dotáhnout. Víc vzpomínek mám na bráchu amámu.
A teď je na vás hrdý?
Tohle bych nerozebíral.
Jak vnímáte třicítku?
Už mi není dvacet - v tom věku toužíte být na večírcích a v časopisech. I když někteří chtějí být v bulváru, přestože nebo právě proto, že nedělají vůbec nic a nemají být na co hrdí. Jenže s třicítkou zjistíte, že světská sláva, polní tráva. Chci si vydělávat na živobytí něčím, co mě baví. Ale chtěl bych zkusit něco jinýho.
Co?
Chtěl bych produkovat kapely, něco režírovat.
Jak se stárne českému Bradu Pittovi?
No, to je taky hezký. Na základě Skleněného zvěřince napsali, že v Ostravě hraje český Brad Pitt. Asi je zapotřebí nějaká škatulka, jenže pak se to obrátí proti vám.
Jak?
Média říkají: (důrazně, začne s pauzami deklamovat) Ty - Podívej se -Ty jsi přibral - To si říkáš český Brad Pitt? (vyčítavě) - Není ti hanba? Musíte zůstat nad věcí.
A to stárnutí?
Těch posledních šest let uteklo strašlivě rychle, ani to nevnímám. Jen v časopisech píšou Richard Krajčo, v závorce dvacet devět, místo v závorce dvacet čtyři.
