Kariéra obou skupin skončila v roce 1998, kdy Stratton odcestoval domů do Spojených států. Od té doby se průběžně tu a tam v Česku, zejména v Praze, opět zjevuje a příležitostně si i se starými spoluhráči zahraje, ať už pod jednou, nebo druhou kapelní hlavičkou. Zatím naposledy to bylo teď v únoru, kdy v pražské Malostranské besedě zahráli Snake Eaters. Při příležitosti tohoto koncertu, který počtem známých tváří připomínal abiturientský sraz absolventů hudebních „devadesátek“, odpověděl Brad Stratton LN na několik otázek, týkajících se jeho minulosti i současnosti.
Proč jste vlastně tehdy na konci 90. let z Prahy zmizel?
Není to jednoduché vysvětlit, byla to pocitová záležitost. Samozřejmě se mi po určitých věcech spojených s domovem stýskalo, ale to nebylo to hlavní. Na rozdíl od většiny cizinců, kteří žili v „devadesátkách“ v Praze, jsem měl hodně blízko k české komunitě. V té době jsem měl možná tak tři nebo pět kamarádů cizinců, ale jinak jsem se pohyboval mezi samými Čechy. Nechci použít silné slovo schizofrenie, ale je pravda, že jsem chvílemi váhal, jakou vlastně mám identitu. Jsem ještě Amík, nebo už jsem Čech? Jednou, když už jsem byl zpátky v Americe, jsem byl v New Yorku na pivu s Davidem Kollerem. A on se mě ptal na to samé jako vy: proč jsem z Prahy odešel v nejlepším. A já mu odpověděl, že jsem najednou měl pocit, že musím jet. Protože mi došlo, že jsem Amík.
Vztahy k Čechům vám zůstaly?
V Americe mám spoustu přátel, mnohé z nich od dětství. Ale musím říct, že vazby, které mám s Prahou, s muzikanty i s kamarády, jsou mnohem silnější. Tehdy v 90. letech bylo všechno hrozně intenzivní, ta doba byla unikátní. A i když se vídáme málo, naše vztahy zůstávají pořád silné.
Nesehrálo při vašem odjezdu roli zklamání, že se nenaplnily hudební ambice, které jste měl?
Nedávno mi jeden kamarád říkal, že na to, co jsem v Česku dělal, jsem tu byl příliš brzy. Už jen ten jazyk – dneska spousta českých kapel zpívá anglicky a všem to přijde normální. Tehdy to zdaleka tak běžné nebylo a nastával jazykový problém. Ale že bych byl zklamaný, to ne. Jestli jsem byl z hraní někdy zklamaný, bylo to naopak po návratu domů. V New Yorku jsem se spojil s jedním starým kamarádem, skvělým basákem, a dva tři roky jsme hráli po klubech. Ale nešlo to, peníze jsem musel vydělávat jinak než hudbou. V Praze jsme z hraní po klubech mohli žít, tudíž jsme měli čas se tomu pořádně věnovat a bylo to výborné. S Circusem Praha i se Snake Eaters jsme byli bezvadně sehraní. VAmerice to nikdy nebylo ono, byl jsem z toho trochu kyselý a asi to na mně bylo dost vidět.
Přesto: mohli to Circus Praha nebo Snake Eaters dotáhnout dál?
Určitě jsme udělali chybu, že jsme se nesnažili hrát venku. Se Snake Eaters jsme aspoň občas vyjeli do Rakouska, do Německa nebo do Dánska, ale Circus Praha hrál jen v Česku. To byla škoda. Protože když hrajete pořád na stejných místech, po nějaké době vás to unaví. Jste v nějakém bezvadném klubu poprvé, podruhé, potřetí, a když tam přijedete popáté, už vám zase tak bezvadný nepřipadá. Spíš si začnete všímat toho, že už by konečně mohli opravit záchody...
V New Yorku jste se nemohl živit muzikou. Čím tedy?
K první práci jsem se dostal legračně. V jedné reklamní agentuře vyhodili celé hudební oddělení, protože zjistili, že všichni kradli. Tak jsem tam šel na pohovor. Když se mě ptali, jaké mám v New Yorku kontakty, musel jsem po pravdě odpovědět, že momentálně žádné. Že jsem dlouho žil v Evropě a tady skoro nikoho neznám. Aoni odpověděli: tak to je výborné! Protože věděli, že když nikoho neznám, nebudu si moci za jejich zády rozjíždět žádné svoje kšeftíky. Takže jsem pro ně začal pracovat, dělat věci spojené s televizí, s filmem, s reklamami. Pak jsem prošel další dvě firmy s podobným zaměřením a teď jsem přes osm let producentem agentury a studia Bang, která má pobočku i v Praze. Pracuje tady pro nás muzikant a producent Steve Walsh nebo skladatel Viliam Béreš, který hraje například s Lenkou Dusilovou. Jsou ohromně šikovní, už vyhráli spoustu zajímavých zakázek.
Je to, co teď děláte, spíš muzikantská, nebo úřednická činnost?
Tak půl na půl. Pořád skládám a hraju na kytaru, ale taky musím řešit peníze, smlouvy a podobné věci. Na začátku to byl nezvyk, ale musím říct, že mě to začalo bavit. Tedy pokud pracujeme na projektu, který má hlavu a patu.
Píšete pořád písničky?
Asi před třemi lety jsem vydal sólové album Bohemian Radio. Vymyslel jsem ho už před odjezdem z Prahy. Byly to písničky, které se nehodily ani jedné z mých kapel. S nahráváním mi pomohli kamarádi z New Yorku, když se tam mihli čeští muzikanti, třeba bubeník Jarda Kvasnička nebo houslista Pavel Cingl, tak jsem je taky přizval. Ale jinak jsem si většinu nástrojů nahrál sám. A teď zrovna pracuji na druhém albu tohoto projektu, zatím mám hotových sedm věcí.
Hrajete ty písničky i naživo?
Já moc netoužil po tom zase skočit do tranzitu a jezdit po klubech, spíš mi chybělo něco nového vytvořit. A taky se toho trochu bojím, protože mám pořád v paměti ten vysoký standard sehranosti Circusu Praha i Snake Eaters, o němž jsem mluvil. A nechce se mi dělat kompromisy.
Občas zajíždíte do Česka a zahrajete. Kdy se na vás můžeme těšit?
Přes léto bych rád udělal pár koncertů s Circusem Praha, letos je to pětadvacet let od jeho vzniku. A taky by se mi líbilo si zahrát jen ve dvojici s kytaristou Honzou Ponocným. Před časem jsme takhle jednou hráli a moc se mi to líbilo.
