LN: Musí pianista jako vy ještě denně cvičit?
Musí, samozřejmě. Svaly tuhnou, musí se udržovat. Snažím se na to denně sáhnout. Ale abych řekl pravdu, já jsem nikdy nijak zvlášť pilnej nebyl.
LN: Je pravda, že jsou skvělí jazzmani, kteří neznají noty?
Dnes už to obvyklé není, protože spousta jazzových škol vyrábí jako housky na krámě nové a nové muzikanty – sice všichni noty znají, bohužel ale jsou pak všichni stejní. Někteří skvělí hráči z té staré generace opravdu noty neuměli, ale byli originální. Ptali se jednou Oscara Petersona (vynikající kanadský jazzový pianista a skladatel), jak se vlastně člověk stane jazzovým muzikantem. Odpověděl jedním slovem: „The Bandstand.“ Jeviště. Což znamená zhruba toto: Jazzové školy vám nepomůžou. Musíte být na jevišti s někým, kdo už to umí, a získat schopnost lidem něco z jeviště poslat. Ono se totiž okamžitě pozná, když je to jen nějaká etuda, kterou vás naučili v jazzové škole.
LN: Vaše poslední opera se jmenuje Máchův deník. Je pravda, že vám ji v Národním divadle zcenzurovali?
S Máchou jsem si dlouho nevěděl rady. Až jsem se shodou náhod v Bonnu setkal s libretistou Yochananem Kaldim, Maďarem, který v roce 1956 emigroval z Budapešti, vzdělaným mužem mluvícím osmi jazyky. „Kdo to byl Mácha?“ ptal se. – Ále, takovej romantickej básník... – „Romantici byli všichni stejní. Já ti to libreto udělám,“ prohlásil.
Z Národní knihovny si půjčil veškerou literaturu o Máchovi. Ale hlavně neměl tu českou tendenci lakovat všechno narůžovo. Například v tom libretu říká, že Mácha bral drogy. Mácha se v roce 1830, kdy mu bylo dvacet a v Polsku byla zase nějaká revoluce, staral v Praze o polské studenty. A ti mu řekli: „Tak ty chceš být jako lord Byron? No ale to taky musíš kouřit hašiš.“ Náhradou hašiše byl opiát laudanum, což byl prášek, který se sypal do bot, aby nesmrděly nohy. Kaldi v libretu tvrdí, že Mácha na hrady nechodil obdivovat jejich starobylou krásu, ale čoudit s kamarády laudanum. Částečně tuto hypotézu potvrzuje nejenom Miroslav Ivanov, ale taky fakt, že tři z těch kamarádů zemřeli.
ČTĚTE TAKÉ: |
Kdoví, možná se Kaldi trefil. Každopádně je to totální odmytizování Máchy. Provokativní je ale už první scéna opery, která se jmenuje Dobrodružství jazyka. Ví se, že Mácha nejprve psal básně v němčině, až potom si uvědomil, že by taky mohl psát česky. A tady spolu Mácha a Lori mají sexuální scénu. Lori sice uměla česky, ale radši mluvila německy. Mácha jí říká: „Pojďme to teď dělat česky.“ Jako sex. Lori nechce. Mácha ji tedy donutí, aby to bylo po česku. V tu chvíli ho napadne: „Já budu i básnit po česku!“ Režisérka Vangeli mi to totálně seškrtala.
LN: Jak moc jste se naštval?
Strašně! Ale oni mi zrubali ještě další scénu, Lyrické solfegietto, tu vám taky musím vyprávět: začíná atonální muzikou (vydává jakési neharmonické zvuky), ze které se vyloupne C dur stupnice. Karel Sabina, jedna z postav, ukazuje ukazovátkem na tabuli: „Do-re-mi-fa-sol-la-si-do...“ A Mácha zpívá: „Mas-tur-ba-ce-o-na-ni-e...“ Počkejte, to není celé! Lori pokračuje: „Jednou, dvakrát, třikrát, potom přišel k nám.“ Pozor, to je přesný citát z Máchova deníku, který si u mě divadlo objednalo! To šlo taky celé pryč, protože tenor řekl: „Toto já zpívat v opeře nebudu.“ Místo toho pěl: „La-la-la.“ Všecko to ale bylo jen v náznaku, není to sprosté, je to přece komická opera! Rád bych ji někdy viděl celou tak, jak byla napsaná.
