Letošní festival se stejně jako řada jiných kulturních akcí přizpůsobil oslavám 25 let od pádu komunismu. V Bratislavě se ohlíží nejen za životem v postkomunistických zemích, ale také za tím, co dodnes přežívá z tehdejšího dědictví. Dalšími tématy jsou divadlo a fotografie: jak se jejich prostřednictvím dá pozměnit realita? Kde leží hranice mezi hrou a skutečností? Pokusy o odpovědi najdou návštěvníci hned na několika místech, například v bratislavském Domě umění je kolektivní výstava známých autorů Slovenské nové vlny (Tono Stano, Miro Švolík, Peter Župnik a další),v Galerii Umelka je zase k vidění retrospektiva Miloty Havránkové, která stála na počátku tvorby těchto novovlnných autorů.
    |
„Hlavní hvězdou festivalu je Rudolf Koppitz, který se narodil v roce 1884 na Moravě, ale od mládí žil ve Vídni. Zatím je Koppitz méně známý než jeho vrstevník František Drtikol, který se věnoval podobným tématům. Koppitz se ovšem na rozdíl od něj krom stylizovaných aktů zaměřil také na dokumentování každodenního života rakouského venkova,“ říká Václav Macek, ředitel Středoevropského domu fotografie, který je organizátorem festivalu. Naprostá většina výstav je přímo v centru města a do akce se zapojily nejen hlavní kulturní instituce (Galerie města Bratislavy, Slovenské národní muzeum), ale také menší soukromé subjekty, například Galerie 19 a zahraniční kulturní instituty.
Nemilosrdná nostalgie
Milovníci nostalgie zamíří do Galerie Médium, kde je k vidění výstava Barva pro republiku ze sbírek Německého historického muzea. Fotoreportéři Martin Schmidt a Kurt Schwarzer v 60. letech dokumentovali život vNDR. Jejich barevné snímky vycházely v odborných časopisech východoněmeckého úřadu propagandy pro zahraniční účely. Autoři představovali spokojený život ve východním Německu. Z fotografií se směje prodavačka zákuskového bufetu, dvě dívky si hrají na pláži s nafukovacím míčem a zamilovaná dvojice se těší na dobrou večeři v restauraci.
Martin Schmidt a Kurt Schwarzer.
Zcela jiný svět představují dvě expozice připravené Českým centrem v Bratislavě. Fotograf Jiří Hanke vytvořil časosběrnou sérii, nazvanou Pohledy z okna mého bytu, která je k vidění v galerii Západní terasa Bratislavského hradu. Dvaadvacet let fotografoval scény, které se odehrávaly pod okny jeho kladenského bytu. Děti odjíždějí na školu v přírodě, sousedka nese nákup, mládenec nestihl doběhnout na záchod... Zdánlivě obyčejné výjevy se střídají a můžete jen vyčkávat v klidu domova.
Josef Moucha: Berlín, 1980.
Poklid domova ale nestačil Josefu Mouchovi. Český publicista a fotograf vyrazil v 70. a 80. letech na cesty napříč střední a východní Evropu. Tehdejší student žurnalistiky projel stopem Bulharsko, Rumunsko, několikrát byl na Baltu. Celkem 60 jeho černobílých snímků vystavuje Středoevropský dům fotografie. Autor jejich prostřednictvím zkoumá vyprázdněné ulice východoevropských metropolí, vyhlíží život na pustém plácku před panelákem a pozoruje pár odvážlivců, kteří snad kdesi na Baltu někdy vkročí do chladného moře. Když už se jim dívá do tváře, vidí stále to samé: bezradnost, rezignaci, permanentní naštvání. Stojaté vody jsou všude, v Sofii, Liberci i v Drážďanech. Mouchův soubor, nazvaný Sorela, měl v roce 1992 vyjít jako publikace. S výběrem mu pomáhala Anna Fárová, nakonec ale z vydání sešlo a snímky zůstaly ležet v šuplíku. Teprve nyní, s odstupem času, se můžeme podívat na kolekci, která má dodnes svou sílu.
Minulost a současnost se promítají také do snímků bulharského autora Nikoly Mihova. Dvaatřicetiletý fotograf pochází ze Sofie. Od roku 2009 pracuje na projektu Forget your past (Zapomeň svoji minulost). Dokumentuje v něm pomníky postavené v době, kdy v Bulharsku vládla komunistická strana. Více než dvě stě monumentálních staveb dnes chátrá. O monstrózní budovy na počest strany ani portréty pohlavárů už dávno nikdo nestojí.
Mihov na černobílých fotografiích v Bulharském institutu v Bratislavě ukazuje dokonalost a zkázu zároveň. Velmi zajímavý je triptych nazvaný Památník Bulharské komunistické strany. První část představuje dokonalý „chrám“ z betonu postavený v roce 1981 na vrchu Buzludža, severně od Plovdivu. Tvarem připomíná vesmírnou loď, její povrch z dálky vypadá nepoškozený. Vdruhé části Mihov přistupuje blíž a vidí nápis nad vchodem do památníku „Forget your past“ – a pak už jen poslední záběr: dokonalosti je konec. Rozlehlá síň je uvnitř úplně zdemolovaná a na zbytky betonu se dívají ti, kteří hlásali komunistické ideály: Marx, Engels a Lenin.
Zbraní do vlastních řad
Sázkou na jistotu je výstava Slovenské nové vlny instalovaná v prvním patře bratislavského Domu umění. Stejný soubor vloni zahájil výstavní činnost Domu fotografie v pražské Revoluční ulici. V Bratislavě si tak návštěvník může připomenout první snímky Tona Stana, Petera Župnika či Jana Pavlíka. Reprezentativní výběr z jejich rané tvorby by jistě mohl doplnit dokumentární film, který o svých tehdejších spolužácích natočil kameraman Martin Štrba. Dokument Vlna versus breh představuje jednotlivé členy skupiny a je v běžné distribuci slovenských kin. Škoda že se nepromítá přímo v expozici, návštěvníky výstavy by jistě zajímaly vzpomínky známých fotografů.
Na počátku tvorby těchto autorů stála Milota Havránková, která v 70. letech učila Tona Stana, Mira Švolíka a další, již pak odešli do Prahy na FAMU a společně vytvořili volné uskupení nazývané Slovenská nová vlna. Příští rok oslaví Havránková sedmdesáté narozeniny. Předčasný dárek pro ni vymyslela kurátorka Anna Vartecká z katedry teorie umění univerzity v Ústí nad Labem. Podařilo se jí vybrat to nejlepší z jednotlivých životních kapitol Havránkové.
Milota Havránková
Velká bílá síň Galerie Umelka s proskleným stropem je jako Milotin mikrosvět. Od prvních pokusů, kdy v 60. letech fotografovala hlavně sama sebe a své nejbližší, přes experimentování s výtvarnou fotografií až po zklidnění v 90. letech, které trvá v podstatě až do současnosti. To základní zůstává stále stejné: rodinné kořeny, jež je potřeba prozkoumávat ze všech stran, často až úplně na dřeň, bez příkras. A pak je tu téma samotného fotoaparátu, který Havránkové může sloužit k obraně i k útoku. Zajímavým doplňkem výstavní kolekce je série postřehů, kterými Havránková komentuje jednotlivé fáze své tvorby. Autorka říká, že zpočátku vnímala fotoaparát jako zbraň namířenou na sebe. „Natáhla jsem si na hlavu černou punčochu, aby mě nikdo nepoznal, a namířila jsem svoji zbraň na své nejbližší, které jsem milovala i nenáviděla. Tak nějak vznikaly moje první fotografie. Chtěla jsemvšechno střílet a nastolit svoje pravidla. Dnes dlouho váhám, než zmáčknu spoušť, protože nechci skončit boj se skutečností, kterou prožívám,“ říká Havránková. Její retrospektiva bude příští rok v Praze od 24. září v Domě U Kamenného zvonu.
Sám sobě modelem
Kouzlení s realitou bylo blízké také Rudolfu Koppitzovi. Jeho výstava je v Galerii města Bratislavy až do 11. ledna. Kolekce 62 snímků je zredukovanou verzí výstavy, která byla vloni v Moravské galerii v Brně. Pro Bratislavu kurátorky Monika Faber a Magdalena Vukovic vybraly fotografie, které alespoň v základních obrysech představují Koppitzovu tvorbu. Od tanečnic a hereček, které fungují jako nástroj pro zobrazení těla, přes akty (jeho manželky Anny či jeho vlastní) až po fotografie z rakouského venkova. Součástí expozice je i jeho zřejmě nejznámější fotografie Studie pohybu z roku 1925, která je ceněna na sto tisíc eur.
Koppitz učil od roku 1913 na katedře fotografie v Grafickém ústavu ve Vídni, už tehdy byl velmi uznávaný, vystavoval doma a dočkal se i putovní výstavy v Americe. Po jeho smrti (1936) se o snímky starala manželka Anna, která jej přežila o více než půlstoletí. „O jeho znovuobjevení se postarala Monika Faber, která byla řadu let kurátorkou v Albertině. Iniciovala vznik samostatné sekce nadace Bonartes. Jejím cílem je představovat tohoto významného autora,“ říká Václav Macek. Osobnost Rudolfa Koppitze můžeme vnímat nejen skrze jeho snímky, ale také díky vzpomínkám pamětníků. Přímo v expozici běží projekce krátkého filmu z roku 2012.
Koppitzova studentka Erna Bayerová vzpomíná, že na konci roku museli svému učiteli předložit portfolia a on vybral jednu fotografii. „Po čtyřech letech studia jsem měla čtyři fotky. On říkal: techniku se naučíte, ale pak už je to na vás. Buď to vidíte, nebo ne“. A právě vidění a vnímání můžete do konce tohoto víkendu prozkoumat na festivalu Měsíc fotografie v Bratislavě.
