Tak přišel další e-mail: "Tento týden mě zlobily dvě pacientky. Osmnáctiletá R., které granát utrhnul obě nohy a pahýly jí střídavě na jedné a na druhé straně hnijí. Beru ji na sál každý druhý den. Jednou už jsem dokonce obě nohy znovu uříznul o deset centimetrů výš, abych se infikované tkáně zbavil. Myslel jsem, že se zblázním, když jsem pahýly rozbalil za dva dny znovu a viděl, že jeden z nich opět hnisá. Přitom je neuvěřitelně statečná! Co mám sakra dělat, aby se už zahojila?"
Myslím, že ode mě odpověď na tuhle rétorickou otázku ani nečekal. Musí si poradit sám. Nebo si neporadí a "R." umře. Doktor Jan Trachta si na umírání, zdá se, pomalu zvyká. Jinak by se musel namísto válečnou chirurgií zabývat třeba plastickými operacemi. Asi by mu to také víc neslo.
Prší, a přitom svítí sluníčko
Když jsem ho poprvé potkala – je to tak tři roky –, vypadal jako začínající, nesmělý lékař, který se při přiznání, že rád pivo, červená. Když si s ním teď dopisuji přes půl planety, zjišťuji, že pivo má rád pořád, ale už kvůli tomu nerudne. Možná to je i tím, že má za sebou spousty operací v polních podmínkách, pár misí s organizací Lékaři bez hranic, hodně krve a zmařených životů. 
Odpovědi na mé otázky mi ze Středoafrické republiky, kde zrovna léčil, operoval a nad některými pacienty rezignoval, chodily se značným zpožděním. Jako třeba tahle: "Měl jsem náročný týden. Vylil jsem si petrolejovou lampu do počítače a hodně pršelo, takže nefungoval internet. Tohle je prý jediná země, kde zároveň prší a svítí sluníčko! Říkají to místní, tak to musí být pravda. Paoua, neděle 10. října 2010."
Chvílemi jsem měla pocit, že jsem s ním na sále. Jindy bylo z jeho e-mailů naopak cítit, jako by byl na druhé straně vesmíru. Musel prožívat kromě euforie chirurga a rozeného záchranáře i méně slastné pocity. Jednou mi popsal večírek a rozradostněn se přiznal k tanci s místní černoškou. Zřejmě to bylo jedno z mála rozptýlení během jeho pobytu v République centrafricaine neboli Středoafrické republice. "Kouassi udělal k snídani smažená vajíčka, což tady zní jako zázrak, protože vejce je těžké sehnat!" zněl další z e-mailů, který se výjimečně netýkal operování nadějných i beznadějných pacientů. 
Tým asi 170 zahraničních i domácích zdravotníků vede 42letá Isabelle, původní profesí laborantka. Projekt Paoua ve stejnojmenném městě na západě Středoafrické republiky představuje sedm zdravotních středisek v terénu a největší nemocnici provincie Ouham-Pendé, kterou Lékaři bez hranic otevřeli v roce 2005. Tedy v době bojů mezi povstalci z Lidové armády pro obnovení demokracie (APRD) a vládními vojsky.
"Čtyřiatřicetiletá T. mi dělala starosti. Měl jsem podezření na myomy. Měla čím dál větší problém se stolicí. Když jsem ji otevřel, zjistil jsem, že to, co vyplňuje polovinu břicha, nejsou myomy, ale nejspíš sarkom, zhoubný a agresivní nádor. Zase jsem jí břicho zavřel, aniž bych se té hrůzy dotknul, a počkal, až se po operaci probere, abych jí tu novinu po malých dávkách co nejcitlivěji podal," popsal svůj další den. 
A mně z těch jeho lidských tragédií začalo jímat rozhořčení. Nabušila jsem do počítače důraznou otázku a namísto otazníků jsem ji zakončila třemi vykřičníky: "Povedlo se vám někdy zázračně někoho zachránit? Existuje někdo, kdo vám při každé vzpomínce na něj zlepší náladu? Někdo, koho jste odepsal, a on to vybojoval navzdory všem zákonům?" Doufala jsem, že mi pošle celý seznam. Vlastně by mi stačil alespoň jeden šťastný konec. 
Odpověděl nezvykle rychle: "Během druhé mise v Kongu nám denně vozili průstřely. Většinou kalašnikov, někdy i pistole ‚devítky‘. Těmi vojáci dobíjeli děti, které zůstaly sedět v chýši poté, co dospělí při nájezdu na vesnici utekli. Při nejlepší vůli nemůžete pobrat všechny děti, když jich máte třeba sedm. Několik pacientů s průstřelem břicha se mi časem hodně zkomplikovalo, i když jsem vevnitř všechno ošetřil tak, jak se má. Tací pacienti pak skončili po opakovaných operacích s otevřeným břichem, které pro samý hnis a otok střev už nešlo zavřít. To se stává vzácně i v našich nemocnicích. V Africe takový člověk většinou zemře."
Jan Trachta:Stanovil jsem operaci jako jediné možné řešení. Chirurg odmítl přijet proto, že v neděli nemůže sehnat anesteziologa. Holčička umřela. |
Bylo jasné, že Trachta se nade mnou slitoval a teď mi předhodí někoho, kdo navzdory fatální prognóze vytrval. Bylo to tak. Mladý kluk, pětadvacet let. "Operoval jsem ho snad sedmkrát a pak jsem to vzdal. Jenže místní sestry ne. To jsou černoši, kteří ve válce žijí už patnáctým rokem a hned tak je něco nerozhází. Ptali se mě na ranní vizitě uctivě: ‚Pane doktore, nevadilo by vám, kdybychom mu zavedli do břicha hadici a pořád mu to břicho proplachovali? A kdybychom mu dali najíst, i když se to podle lékařských pouček rozhodně nesmí?‘ Řekl jsem jim, že je mi to jedno, protože stejně nemá šanci. Skoro jsem ho den co den na ranní vizitě proklínal, že ještě žije – proč se tak musí trápit a proč tak musí trápit nás?"
Za tři měsíce se chlapci břicho zavřelo. Trachta byl tehdy v Paříži na konferenci Lékařů bez hranic a dozvěděl se to od konžských kolegů. "Měl jsem chuť sednout do letadla, najít toho kluka a omluvit se mu," popsal zpětně své pocity. A já mu to docela věřím, byť zrovna tenhle chlapec by mu asi moc vděčný být nemusel. Patří ale vůbec vděk do kategorie pocitů, o které takový polní chirurg stojí? "Nešel jsem studovat medicínu proto, abych se od rána do večera sprchoval v uctivých poklonách," napsal mi trošku rozhořčeně. "Doktora samozřejmě potěší, když mu někdo poděkuje, ale očekávat vděk je počátek takového ušmudlaného zklamání a zbytečné ukřivděnosti."
Problém jménem svědomí
Lékaři bez hranic jsou svým způsobem nejlepší zdravotnickou organizací na světě – pracují v ní nejlepší profesionálové a nadšenci zároveň, ročně pošlou na nejrůznější mise čtyři tisíce lidí. Doktor Trachta pod nimi "slouží" třetím rokem. Nešlo se trochu banálně nezeptat: Proč?
"Asi je to i honba za představou jakéhosi dobrodružného a smysluplného života. Přesto jsem zase před odletem tři noci špatně spal. V práci jsem si kromě antimalarik předepsal diazepam pro případ, že budu nějaký večer na misi natolik přetažený a úzkostný, že neusnu a druhý den na sále budu pak bloumat jak tělo bez duše."
Tato jeho v pořadí čtvrtá mise začala, jak to ironicky charakterizoval, "náramně". Hned po příjezdu se musel zabývat jen devět dnů starou holčičkou s neprůchodnými střevy. Vážila pouhých 1500 gramů. Do nemocnice ji vezli džípem. "Trochu jsem se divil, že ještě pořád žije, protože po jedenácti hodinách bych byl polomrtvý i já. Chtěl jsem holčičku vyšetřit, ale sestra neměla ani stetoskop, ani teploměr. Stanovil jsem operaci jako jediné možné řešení. Chirurg odmítl přijet do nemocnice proto, že v neděli nemůže sehnat anesteziologa. Holčička umřela."
Jan Trachta:Doktora samozřejmě potěší, když mu někdo poděkuje, ale očekávat vděk je počátek takového ušmudlaného zklamání a zbytečné ukřivděnosti. |
"A co vaše svědomí?" napsala jsem mu hned. "Nemohl jste ji operovat sám? Sehnat anesteziologa nebo ji uspat třeba hadím jedem?" Odpověď přišla za několik dnů a byla mírně odtažitá. "Ne. tu holčičku jsem operovat nemohl. Nebyla to nemocnice Lékařů bez hranic. Svědomí mě trápí dost vzácně. Chce to trochu se zamyslet někde o samotě a teprve pak mi začnou hlavou jezdit věci, o kterých jsem ani nevěděl, že je tam mám." A předhodil mi jiný případ, kterým mě dokonale uzemnil, a dalším otázkám na téma "svědomí" navždy zamezil.
Během Trachtovy první mise v Kongu přišlo něco, co on sám nazval jako "řeznický rauš". Bylo mi to blízké. To si člověk myslí, že může všechno a ztrácí nadhled. "Zabil jsem tam svým špatným rozhodnutím jednu pětadvacetiletou holku s nádorem na noze," vyrazil mi dech tímhle přiznáním. Zároveň mi ale bylo jasné, že tenhle doktor má svědomí hodně zranitelné. A že právě ono je možná důvodem, proč jezdí na mise do míst, kam našinec nezabloudí ani prstem na globusu. "Je pravda, že by nejspíš stejně umřela. Ten nádor byl zhoubný. Ale já jí život o několik týdnů zkrátil. Neměli jsme krev, kdykoliv se venku zatáhlo, operoval jsem v čelovce. Dneska už bych holku poslal v klidu dožít doma. Ale tenkrát jsem do toho šel, a už jak jsem zabořil nůž vedle nádoru a vyvalila se všude krev, projelo mnou děsivé poznání, že jsem se rozhodnul špatně. Vykrvácela pak na oddělení za další hodinu a půl, zatímco já řešil nějaký nepostupující porod."
Věřím mu, že pak nespal celou noc. Věřím mu i to, že mu bylo hodně zle, když šéf mise vydal příkaz příště všechna závažnější rozhodnutí konzultovat přes satelitní telefon se zdravotnickým koordinátorem v Bukavu, hlavním městě provincie. V dalším e-mailu mu chci udělat radost, a tak se ptám: "Co vás během vaší poslední mise učinilo opravdu živočišně šťastným?" "Skutečnou živočišnou radost mívám akorát u věcí, které se hodí do erotické revue," odbyl mě.
Pak si ale vzpomněl. "Na téhle misi se mi podařilo odoperovat mimoděložní těhotenství u osmadvacetileté pacientky, o které všichni tvrdili, že jí tak moc není. Bylo to na konci dlouhého operačního programu a tým byl neskutečně unavený. Já trval na tom, abychom pacientku otevřeli. Když jsem se dostal do břicha, měla ho plné krve a já jsem si vítězoslavně myslel: ‚Vidíte, kornouti, říkal jsem vám to!‘ Večer na základně jsem se pak dost opil, abych ze sebe napětí celého dne shodil, a bylo mi opravdu dobře! Ta mladá žena už je dávno někde doma a griluje si s mužem u ohně arašídy…."
Lidé, kteří pobývali na misích ve válečných oblastech, i váleční zpravodajové mívají po návratu do civilizace problémy s komunikací a zdá se jim, že všechny problémy "nezasvěcených" jsou malicherné. Na druhou stranu se údajně lépe vyrovnávají s některými těžkostmi, které běžného smrtelníka srazí na kolena – finančním nedostatkem, úmrtím blízkých atd. Jan Trachta má dědictví misí zformulované po svém: "Nakonec mi zbude nejasný pocit, že jsem se přece jenom v životě neflákal. Třeba to celé nakonec nedopadne dobře, ale alespoň budu moci říct s čistým svědomím: zkusil jsem to."
Doktor bez hranic* MUDr. Jan Trachta se narodil v roce 1977 v Karlových Varech. |
