Můj věk je docela zábavný: 69

LN Slyšel jsem, že to s vámi minulý rok pěkně zamávalo.

Myslíte zdravotně? To ano, první srdeční příhodu jsme měl před jedenácti lety. Mimochodem nechápu, proč se tomu říká „příhoda“, když je to něco tak strašného. Já bych to nepoužil ani jako básnickou metaforu. A loni jsem měl infarkt. Údajně těžký. Naštěstí jsem se z toho vylízal, takže bych mohl i trochu vína, ale ze strachu před svou ženou se ho odřeknu. I kávu piju bez kofeinu a sladím sacharidem. (Což E. B. vzápětí objednávkou demonstruje.)

LN To vás chytlo z ničeho nic?

Moje žena Zuzana tvrdí, že na vině je můj nezřízený život. Ale já myslím, že tak nezřízený život jsem zase nevedl, aby to se mnou muselo tak seknout.

LN A seklo to s vámi ve Vídni, nebo v Praze?

Naštěstí ve Vídni, kde jsem pojištěný. Tady by to bylo nákladnější, proto se nesmím v Praze rozčilovat. Léčil jsem se pak v sanatoriu v Gross Gerungs v Dolních Rakousích.

LN Aha, odtamtud je báseň Bílý kraj z té nové sbírky. Čistá přírodní lyrika...

Zuzana říká, že tak bych měl psát všechny básně. Tam není žádná ironie, žádný spodní smysl, žádný dvojsmysl, jen čistá lyrika.

LN A končí to smrtí...

Smrt jsem dosud v básních nepovažoval za nutné zpřítomňovat, přestože jsou názory, že v každé dobré básni má být smrt nějak přítomná. Já to ale za kriteriorní nepovažuji. Stejně jako za nezbytnost nepovažuji ironii, i když ta se v mé poezii vyskytuje soustavně. Nemám především rád, když je věc lineární. Ale připouštím, že v poslední knize se mi motiv smrti a její přítomnosti skutečně objevuje. Možná že až moc. V té souvislosti si vzpomínám na debaty, zda je marxismus komplexní filozofie, když se v ní neobjevuje téma smrti. Každá filozofie se vyrovnává se smrtí, jenom marxismus ji opomíjí. Ale s jednou výjimkou: Smrt kapitalistického řádu. Tahle smrt mi ale mohla být vždycky zcela ukradená.

LN Na smrt je možné také pohlížet ironicky. Obvykle to není ale nic platné.

My nežijeme ve světě ironickém, ale brutálním. A obranou proti této brutalitě je ironie a vtip. Já jako dávný příslušník Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu jsem vlastně ironii povinen provozovat, aniž bych chtěl. Freud ve svém slavném spise O vtipu píše o vtipu jako o šestém chybném výkonu, jako čím se bezděky bráníme před normalitou čili brutalitou světa.

LN Ano, ale vtipu a ironii nemusí každý rozumět. To je jak s básní. Ostatně proč by měl?

Já bych uvedl jako příklad třeba svou báseň Indiánské léto ve Vino Deja vu z poslední sbírky Spouštění s milou, kvůli níž podnikáme tento rozhovor. Tam není čemu zvláště rozumět či nerozumět a též není třeba hledat pointu. Skutečně jsem ji napsal ve stejnojmenné hospodě na Malé Straně. Stavil jsem se tam a za dvě hodiny ji měl hotovou. To je báseň, proti které nemůže mít nic skoro nikdo.

LN Ano, to je báseň lyrická, navozující jaksi snovou atmosféru, v níž se rozplývá čas i kontury věcí. Řekl bych: báseň goetheovská.

Ano, a pak je tam ještě Dovětek. Tam je zaznamenána odpověď číšnice na to, když jsem jí báseň přečetl. Byl jsem pochválen. A pak tam seděl také básník Karel Šiktanc, kterého jsem naučil do té vinárny chodit. Tak jsem za ním šel a přečetl jsem mu jako knížeti básníků tu báseň též, schválně, co na ni řekne. A sklidil jsem aplaus.

LN Také by bylo nezdvořilé, aby se básníci nepodporovali. To snad jen Ivan Jirous je schopen říci, že je příslušná báseň srač... Ale zajímavý je výskyt ženského prvku v té sbírce. Ostatně možná že je to sbírka milostná či přímo erotická.

Můj věk je docela zábavný: 69. Tak proč toho nevyužít? Když jste zmínil toho Goetha, tak v jeho slavné básni Král duchů je verš, který byl prý v jeho době považován za takřka závaznou výzvu k milostnému spojení. Ženy, které ten verš zaslechly, musely podlehnout ze dvou důvodů. Za prvé proto, že musely dát najevo, že jsou sečtělé a tedy poznaly, o co jde. A za druhé, protože to tak mocně působilo. V překladu Otokara Fischera zní takto: „Můj miláčku, vznícen jsem půvabem tvým / Buď po dobrém půjdeš, buď násilím.“ Já, aniž bych chtěl o sobě rozšiřovat mínění, které mi je nelibé, vím, že několik mých básní má takový účinek.

LN Co na to vaše žena Zuzana?

Zuzana je velmi pozorná čtenářka. Když moji poslední knihu četla vcelku, jako román, tak říkala, že ta kniha má děj a že je jak román.

LN Ano, vyskytují se tam postavy, zvláště ženy, i když není vyloučeno, že to může být stále vaše manželka Zuzana.

Řekněme, že je to nezvalovská žena v množném čísle.

LN Řada, možná většina básní je dedikována vašim četným přátelům. Dedikovat báseň má tu výhodu, že aspoň jeden čtenář si ji skutečně přečte. A bude pozorně hledat, co je na ní jemu podobného.

To je fakt, ale já je většinou dedikuji až později, až když jsou hotové, takže nemusí mít zjevnou souvislost s obdarovanými.

LN Vašemu příteli, básníkovi a publicistovi Viktorovi Šlajchrtovi je věnována báseň voltairovská... To k němu docela sedí.

Viktor je racionalista a osvícenec, byť říká, že věří v Boha, což v případě Voltaira jaksi nesedí. Ale i Voltaire na smrtelné loži zvolal „Více světla!“. Nebo snad „Roztáhněte záclony“? (E. B. dobře ví, že příslušné zvolání je připisováno umírajícímu Goethovi.)

LN Mám pocit, že vy jste opakem básníka intuitivního a spontánně imaginativního. Vaše básně mi naopak připadají velmi promyšleně a racionálně stavěné, ba až efektní. To není kritika, neboť to je jejich záměr a cíl. Že ano...

Sám znáte E. A. Poea, byť ne osobně, ale jeho Filosofii básnické skladby jistě. A tam popisuje, jak udělal Havrana, báseň, kterou si musel zkusit přeložit každý významný básník. No a já, který mám skoro všechny druhy tvorby, jsem si de facto podle Poea kdysi zkonstruoval i svůj první happening – tedy já to slovo nemám rád, ale tehdy se tomu tak říkalo.

LN To byl ten happening s chlebem, že?

Přesně tak. V roce 1967. To jsme chodili ráno balit do zahrad pod Pražským hradem holky. Taky ten happening vstoupil do dějin jako happening v Ledeburských zahradách. A tam si holky četly Saganovou, my je tam balili a pak s nimi šli do hospody a tak dál. A mě napadlo, že je to tam tak krásné, že by se tam mělo něco krásného a vznešeného udělat. A co je nejkrásnější a nevznešenější? Bohyně! Tak jsem tam postavil na podstavec jednu krásnou holku. A čím by se jí mělo holdovat? No chlebem. Tak jí celá Praha holdovala chlebem. Ale málokdo věděl, že se za tím skrývá E. A. Poe.

LN Též je v té sbírce méně latiny. Vy jste přitom pro některé čtenáře, včetně mne, spojen s latinskou renesancí. Mám pocit, že vaše a Šrutova kniha Cadus rotundus – Sud kulatý (vyšla v roce 1993) bude dosud vaší knihou nejpopulárnější – tedy v rámci svého publika.

S latinou je to známá historie, kterou tu tedy zopakuji. Vzniklo to tak, že můj zesnulý přítel, kulturolog Vladimír Borecký, známý svým obdivem k dílu insitního básníka Václava Svobody Plumlovského (1872–1956), mě požádal, abych do latiny převedl Svobodovu báseň Chudobín – Pauperidum. Já jsem byl sám překvapen, jak lehce se mi v latině veršuje. Tím jsem přišel na to, že latinské básně mohu skládat rovnou. Pavel Šrut je pak kongeniálně – nebo eugeniálně – přeložil do češtiny a obojí pak vzbudilo jistý ohlas. Když jsem pak dokončil latinské dílo, tak jsem latinu opět pohřbil, čímž se z ní stala dokonalá mrtvola. V Rakousku jsem pak skládal německé básně. Jednou, to bylo v Tunisu, jsem takhle plaval v moři a vymýšlel německou básničku. A jak jsem ji skládal, už jsem ji zároveň překládal do češtiny. To se náramně povedlo a já si řekl, proč já ji skládám nejdříve německy? Tak jsem přeskočil tu německou fázi, ten německý originál a rovnou ho přeložil do češtiny. Tak jsem se stal českým básníkem. A u rodného jazyka jsem už zůstal.

LN Ale fyzicky stále oscilujete mezi Prahou a Vídní. Jak to máte rozdělené?

Tak napůl. Tady v Praze víc pracuju a tam... já nevím, co dělám, odpočívám. Ale ne úplně. Nedávno jsem vystupoval ve vídeňské akademii věd, kde se uváděla kniha Christy Rothmeierové, známé to rakouské bohemistky, literární antologie z textů českých Vídeňáků. Taky pár mých věcí je tam zastoupeno. No a já tam zpíval rakouskou hymnu, které jsem napsal nový text. Oni mají novou hymnu, to víte, že.

LN No ano, tu Haydnovu používají Němci. Rakušané mají ale pěknou, od Mozarta.

To je ale prý původně zednářská hymna. Mozart přišel už k hotovému. Já jsem si sám složil nový text v němčině, když jsem se připravoval na pohovor o rakouském občanství. Oni z toho prý občas zkoušejí. Nakonec jsem ho nepoužil. Ale mohu vám ho předvést. Chcete si je poslechnout?

LN Když to musí být...

(E. B. zpívá jen mírně tlumeným hlasem německý text na melodii rakouské státní hymny.)